28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Zkušenosti s otcovstvím

8.12.2016

Otázka rozmnožování: Představu autorství jakéhokoli potomstva jsem za svého života v Evropě vylučoval jako nepředstavitelnou hrůzostrašnost. S odstupem času takové uvažovaní nechápu, dodatečně si odplivuji před svým tehdejším sobectvím. Trvalo mi několik roků existujícího manželství, než jsem se konečně rozhoupal směrem k rodičovské roli. Že do rodiny přibylo nikoliv břemeno, nikoliv konkurent, ale spojenec, partner.

Vzájemné zvykání na nový jiný život a sami na sebe. Započali jsme s trojjazyčnou výchovou. Matka na něj výlučně čínsky, já neméně výlučně jen česky, a ostatnímu světu - lidem jemu cizím, též všem psům a kočkám pak zbývala angličtina, řeč Shakespearova. Matička se upřímně podivovala množství času, který jsem trávil u kolébky s úmyslem hned od prvopočátku v něm pěstovat, oceňovat smysl po humor, což se značně povedlo. Rovněž bez problému zvládl R s háčkem.

Snad každý z nás něco ve své dosavadní existenci zmeškal. Mým prvním omylem po příjezdu do Ameriky bylo pominutí příležitosti změnit si příjmení. Pro Anglosasy je nevyslovitelné. V tomto punktu se mnou Priscilla nesouhlasí a já nesouhlasím s ní.

Ve zmínce o první cestě kolem světa jsem opakoval oprávněnou sebekritiku provinění naší „Parental irresponsibility“ - přiotrávení děťátka na Borneu konzervou s datem dávného britského imperialismu. Tak se stalo na Borneu, v Kuchingu, státu Sarawaku, se solidní tradicí lovců lebek. Neméně dramatické bylo buď v Keni či v Tanzánii přehlédnutí dvou či tří lvů, naštěstí nijak hladových, hovících si ve větvích stromu, v jehož stínu jsme zrovna odpočívali. Pak se nám děťátko dvakrát ztratilo a my po něm zoufale pátrali. Jednak ve slavné prostorné španělské katedrále Santiago de Compostela, jednak na atolu Truk v Mikronésii, kde se nám ztratil v japonském kulometném hnízdě z doby druhé světové války, kterou oni právem prohráli.

- - -

Naštěstí, v jinačích životních záležitostech jsme si jednoznačně přikyvovali, například při posazování principu multilingvalismu, že naše dítě, v America narozené a jen z jedné čtvrtiny čínského původu, v takovém jazyce je schopno stoprocentně se vyjadřovat. Který jiný Yankee je takto vybaven?

Synáčkovi za všechna výchovná leta jsem mu ani jednou nedal pohlavek.

Můj dotaz: „Kolik spolužáků jsi v základní škole dohromady měl, kolik z nich bylo tvých kamarádů a těch protivných bullies, co se najdou v každé škole? Teď důležitá otázka: vzhledem k tomu, že jsi z rasově smíchané rodiny, byl jsi vystaven nějakému posměchu, měl jsi snad nějaké urážlivé přezdívky? Jakou roli v tom hrála rasa?“

Odpověď: „Roli žádnou. To byla leta sedmdesátá, ke změně došlo až později. Těch otázek jsi mi dal celou řadu - a na všechny ti odpovím: Ve třídě nás vždy bylo tak kolem třiceti. Odhaduji, že jsem všeho všudy měl asi pět set spolužáků. Posměšné přezdívky jsem ovšem měl. Vždy to byl čínk - zkrátka Číňan. Vždy byli nějací bullies. S nimi jsem se musel někdy servat..Pamatuji se na toho největšího surovce, co se stále prosazoval jako ten nejsilnější. A dotáhl to na malíře pokojů. A pokud jde o rasu: s tím jsme v sedmdesátých letech problém neměli. Ten přišel až později a toho bylo hodně. Vzpomínám na jednu holku, moc hodná a hezká, a ta z toho byla celá nešťastná. Byla z poloviny Indka. Její otec byl Ind, pracoval u IBM.“

Otázka: „Kolik tam ve škole bylo černochů?“ ̈

Odpověď: „Prakticky žádní - maximálně jedno procento. Ti jiní byli z Asie, z rodin zejména inženýrů, pár doktorů, takové typy. A na něco takového Priscilla velmi značně reagovala.Vždy na mě naléhala, abych se za něco takového vůbec nestyděl, aby mě to ani v nejmenším nenapadlo, abych si naopak velice zřetelně uvědomoval, že to přece nebyl handicap, ale přednost, obohacení ve srovnání s těmi ostatními kteří nemají takovou šanci, být obohaceni takovými výhodami! Tak mi opakovaně zdůraznila,, ale nebyl jsem příliš přesvědčen, že tomu sama úplně věří.“

Priscilla ani jednou, za všechna ta leta nikdy nešla do školy se přeptat, jak její dítě prospívá. Domácích úkolů měl pramálo, lehce je zvládal,, dodatečně jsem se dozvěděl o čemsi, čemu se prý říkalo reading competition a že vynikal v množství přečtených knih - neříkal jak důkladně přečtených, ale jestliže chvályhodná norma byla knih sto, on prý jich zvládl přes dvě stovky. Pak přiznal, že s pořádnými studiemi se musel potýkat teprve v college v Buffalu. Ze začátku s tím měl potíže, na něco takového nebyl zvyklý, a až po čase začal zas vynikat..

Odbíhám teď od tématu, k němuž se při pozdější příležitosti vrátím, totiž k Priscilly některým sklonům, vlastnostem, zkušenostem, o nichž se náš synátor v dospělosti, značně zásluhou čínského jazyka, dozvídal a já, sebevědomý pan manžel, po dobu půl století měl pramalé tušení.

- - -

Po návratu z naší první cesty kolem světa jsme všichni tři dočasně zkolabovali. Mně vbrzku začal jarní semestr, Priscilla, manželka a matka, se ovšem značně stará o robátko, přitom maluje, ledacos buduje, zejména nábytek vytváří. Není typ nakupující, ale tvůrčí. Snad mate každého návštěvníka, jak že takové tintítko může mít tak značnou fyzickou sílu a šikovnost, se vším možným si poradit. Jen se podívejte na toho jejího manžela, jaké on je nemehlo!

Ano, krutá pravda. Já, její manžel, s obtížemi dovedu vyměnit vyslouživší žárovku a to pak každou chvíli na šlechtičnu hulákám, aby přiběhla, zasáhla, domácí krizi vyřešila. Tehdy jsem začal zápolit s opusem Politics in Czechoslovakia, s redaktorem, který pokládal za svou povinnost přeformulovat každou větu již existujícího textu.

Našemu dítěti se též věnovala Bana Barazi, dcera popraveného syrského prezidenta nebo předsedy vlády. Každopádně ke kůlu byl připoután a zastřelen. A za několik roků poté v marockém Rabatu jeho osiřelá dcera mínila vstoupit do manželství s jihoamerickým nápadníkem Juanem Woodem a já u toho měl fungovat jako svědek. Takže znovu brzo pakovat a odletět do Evropy v tomto pořadí: Německo, Belgie, Rakousko, Jugoslávie, Řecko, tam se otočit, zpátečním směrem přes tehdejší Titovu revizionistickou vlast do Itálie, Francie, Španělska, odskok do Maroka na svatbu, zpět k Francovi, Portugalsko, Francie, Lucembursko, Belgie, Německo a domů. Za volantem se seznamovat se zajimavostmi, podél železné opony se vysmívat strážcům bolševického ráje, v Maroku se trápit s islámskými procedurami a nesnesitelným strýcem ze Sýrie a s adresou v Mnichově, který pokládal za vrchol svého vtipálkovství, že na střeše domu v Rabatu tam ve výšinách začal pohazovat naším neméně zděšeným chlapečkem. To vše vrcholilo dalšími komplikacemi, pitomými procedurami mohamedánských velebníčků, což mě přímělo k předčasnému, a tedy i předsvatebnímu odjezdu z islámského království..

O Vánocích jsem ve Washingtonu dopsal „Malá doznání okresního soudce“.

- - -

Tehdy se nám cesty rozešly. Já strávil dva měsíce v Indii na zajímavém, docela užitečném semináři, projel celou zemí, měl možnost si popovídat s osobnostmi kalibru Indiry Gandhiové a Matky Terezy, zatímco Priscilla s chlapečkem odlétla do Asie na Tchaj-wan. Dítě prokázalo svou užitečnost, neboť upozornilo svou matku, že na letišti zapomněla své zavazadlo s nejdůležitějšími dokumenty.

Začal jsem psát o našem putování v knize „Bez Čedoku po Pacifiku“ a naše sjednocené trio s novým autem se pustilo do zdolávání severoamerického kontinentu: ujeto 14.000 mil čili zhruba 20.000 kilometrů, což snad je vzdálenost přesahující víc než polovinu zeměkoule.

Před námi tehdy též Mexiko, od Texasu až na Yucatan a guatemalskou hranici. Pozůstatky dávných civilizací. Podivnosti provincie, kde mohutné ženy vládnou zakrslým manželům. Drama roku ale vrcholilo u protinožců.

KONEC