27.7.2017 | Svátek má Věroslav


VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 9

18.8.2016

Po vizitě s primářem (byl to ten, který mi sliboval, že mě v Aši dlouho nenechá) jsem se usadil v útulném, opět inspekčním pokojíku. A najednou mě popadl stesk po Bohunce, která tak nadšeně pomáhala při mých reformách, po Jardovi a Frantovi z chirurgie, po Oskarovi, s kterým jsem chodil do gymnázia, po Vláďovi z ženského, po skvělém rentgenovém laborantovi. Kde najdu tančící cikáňata, volající – Pane dotole, my máme čitý kotyle! - Nebo Frantíka Černého z rozvrácené rodiny, který by se ke mně tulil se slovy – Pane dotole, já vás mám láda! -

Jen jestli jsem za sebou nezabouchl dveře do místa, kde jsem nalezl tolik přátel? Najdu tu nové (i když jsem věděl, že Pavel Hořejš a Josef Havlík patřili na fakultě mezi lidi ženaté, a tudíž byli ve Varech od začátku, ale blíže jsem se s nimi nepřátelil), a co primář? A ostatní sekundáři?

Kojenecký ústav v Karlových Varech byl jak stavebně, tak vývojově v daleko lepším stavu, sestry i kuchařka mě vlídně přijaly, a ten měsíc utekl jako voda.

Převelen konečně na dětské, stěhoval jsem svých pár svršků do mansardového pokojíku vysoko, převysoko. To jdete od vřídla slušný kus k poště, odbočíte vlevo na devadesát devět schodů, přejdete silnici a pokračujete dalších sto schodů, abyste zjistili, že máte k dispozici umyvadlo a společný záchod na chodbě. Zkuste ty schody vyšlapat po celodenní práci a zjistit, že doma není ani kousek chleba nebo že je třeba vynést koš s odpadky. Ale co je to pro člověka sedmadvacetiletého, zvláště když zařizuje to skalní hnízdo konečně jako manželské, neboť drahá žena konečně na podzim skončí studia. V Aši mohla se mnou trávit jen prázdniny.

Na oddělení jsem byl uvítán vřele Pepíkem i Pavlem, ba pěkně i ostatními staršími sekundáři (dalším Josefem a Robertem). Mé obavy z primáře se nepotvrdily, doktor Fiedler byl výborným člověkem i školitelem. Pohotovostní služby jen na oddělení, možnost okamžité porady v nesnázích, to byla lázeň na duši.

Hned při první službě jsem se seznámil s jednou z nejporozuhodnějších bytostí. Dětské oddělení sdílelo budovu s ušním, kam jsem se vydal na konzultaci. Sotva jsem otevřel dveře, zjevila se mi celkem drobná osoba s mopem a kbelíkem, zahradila mi cestu a vybafla – Ty ty tady novej, žejo, tak ty pamatuj, aby tet netral na chodbu, co mám zrovna vytdenou, všichni mě t tým tady terou! - Omluvil jsem se a šokován odložil konzultaci. Na oddělení byl ještě Pavel, který mě poučil – Z toho si nic nedělej, to je zlatá duše Madenka Netlaná, všem při službě vaří kafe. - Ke své přezdívce přišla tak, že na počátku rozvážela jídlo, primář se zeptal – Tak jakou vezete dietu, Mařenko? - Netlanou, pane primář, netlanou!. Je to tak dávno, ale vidím ji právě teď živě před sebou.

Měsíce ubíhaly v poklidné práci a hlavně při dření na odbornou atestaci, která slibuje příplatek 500 korun měsíčně, a navíc definitivní usazení v oboru. Vytáhl jsem si tři otázky, z nichž první byla zdravotnická osvěta v pediatrii (to jsou paradoxy, co?), opičku jsem měl trvale v kapse, a tak příznivě naladil komisi. Zkoušku jsem udělal a očekával blížící se počátek opravdového manželského života. Věra měla umístěnku do podniku Stavby silnic a železnic, která měla pobočku v Ostrově nad Ohří, kam z Varů jezdil každou půlhodinu trolejbus.

Po návštěvě na pražském ředitelství mi s pláčem volala jako nezaměstnaná, neboť tento podnik potřebuje inženýra a ne nějako ženskou, která bude akorát doma s dětma. Chabou útěchou je potvrzení pro fakultu, že ji opravdu nehodlají zaměstnat, takže dostane tzv. volnou umístěnku a může si vybrat, kde chce pracovat (pokud ji přijmou). Hrdě jsem slíbil, ať nebrečí, že to zařídím.

Postěžoval jsem si ráno primářovi, který promptně poslal Pavla místo mne do ambulance, mně pak zapůjčil klíč od své pracovny, řka – máš tam telefonní seznam i telefon s přímou linkou -. Začal jsem vytáčet slibná čísla od A jako Agroprojekt, Armabeton, někde se vymlouvali, jinde měli ve městě jen ředitelství, trvalo dlouho, než jsem dospěl k P jako Pozemní stavby. Odvrčel jsem svůj kolovrátek kádrovému referentovi, který mě pozval, abych si přišel pro kádrový dotazník (dnes místo toho strukturovaný životopis, znalost AJ, PC, apod.) - Ať si ho paní vyplní, mimochodem, kdy promuje? - - Osmého listopadu. - - Tak ať sem přijde devatenáctého – s mrknutím na kalendář na zdi. - Se zeptat? - - Ne, nastoupit. -

Takže vidíte, jak ty vychvalované sociální jistoty tak dobře fungovaly, dospěl jsem k nim ovšem až po celodopoledním úsilí.

Někdy během listopadu mi sdělil Pavel, že jako třetí právě odmítl funkci krajského osvětového lékaře, pěkně jsme se té historce zasmáli. Ona však tím kupodivu neskončila.

Zanedlouho jsem byl opět povolán k soudruhu Malechovi. S jistým úšklebkem jsem pravil – Soudruhu doktore, ta nabídka tu zazněla už jednou na Apríla, ale dneska je prvního prosince, a já už nemám zájem. - - Jen se posaďte, vidím, že vám musím dát něco přečíst. - Posune přede mne list papíru. Vedoucí oddělení zdravotnické osvěty na ministerstvu doktor Bohdan Ganický v něm sděluje, že krajským osvětovým lékařem musí být člen strany, a navrhovaný Karel Bečka, promovaný dětský lékař, nevyhovuje. V dalším odstavci se uvádí, že by mohl být jmenován pouze v případě, že budou vyčerpány všechny ostatní možnosti.

- Tak já jsem je, jak jistě víte, vyčerpal, abych si mohl vybrat, a pořád se mi zdá, že vy se na tu funkci opravdu hodíte. Nabídka trvá v plném rozsahu. -

A tak jsem ani podruhé neodolal vábení Faunovy píšťaly. Na svém novém pracovišti jsem našel pouze skladnici plakátů, brožurek a dalších osvětových prostředků. Krajská sestra je právě na semináři na ministerstvu, a tak jsem byl poslán za ní. Vůbec jsem nevěděl, jak vypadá, a musel jsem se doptat. Kupodivu se jmenovala Věra, ze začátku si udržovala jistý odstup, ale pak se s ní výborně pracovalo. Po skončení semináře jsem nastoupil do stejné tramvaje se svým novým nadřízeným, který mě srdečně uvítal. - Ale já nejsem v partaji, - prohodil jsem mezi řečí. - Ale to vůbec nevadí, soudruhu, - hlaholil vesele autor zmíněného dopisu.

Habent sua fata libelli (knížky mají své osudy, napadlo mi hned, proč by je nemohly mít i manuskripty, byť napsané na stroji)?

Po návratu z Prahy jsem začal s inventurou nového pracoviště. Dva muži právě odnášeli gauč, na kterém byl můj předchůdce přistižen při spánku (nikoli při jiných aktivitách, jak byste si, zkaženi seriály, rádi představili). Zbyla dvě trubková křesla, stolek, chudě vybavená knihovna, bohatý sklad pomůcek včetně filmů, a posléze amatérská filmová kamera AK 16, nikdy nepoužívaná. Ještě dlouho se to nemělo změnit.



Diskuse


P. Rada
7:54
18.8.2016

L. Písařík
1:35
18.8.2016

počet příspěvků: 2, poslední 18.8.2016 07:54









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.