Tato část mých vzpomínek se nepíše lehce. Říká se, že každý dětský lékař má kdesi svůj hřbitůvek. Můj zůstává v Aši. Strávil jsem šest let teoretického i praktického studia, a pak, hozen do vody, těžce jsem se učil plavat. Nevýhodou malých nemocnic jako ašská (čtyřprimariát – interna, chirurgie, žensko-porodnické a dětské oddělení) byl v té době naprostý nedostatek sekundárních lékařů. Na chirurgii dva, na ostatních po jednom (v Chebu, kam jsem mínil nastoupit, byli tehdy tři starší a dva noví). Jistou výhodou bylo, že jsme při službách trvale získávali praktické zkušenosti z ostatních oborů, ale v tom svém jsme byli zoufale osamoceni, zvláště když nadřízený primář v oboru příliš nevynikal.

Druhou věcí byla žalostná hygienická úroveň větší části nám svěřeného obyvatelstva, které trvale zásobovalo mé oddělení těžkými kojeneckými průjmy zejména v letním období. Naše zásoba antibiotik byla proti dnešní žalostná, navíc proti virovým infekcím neúčinná. Zvracející děti nebylo možné léčit jinak než nitrožilním podáváním dobře vyvážených roztoků. Největším problémem bylo ovšem vyhledat žílu, či spíše žilku, schopnou po delší dobu tuto funkci plnit. Většinou byla jediná možnost na hlavičce, v poměrně krátké době jsem získal jistou zručnost, ale přesto přese všechno několikrát za dva roky bylo veškeré úsilí marné. Pokud zemřelo dítě do věku jednoho roku, byla nařízena pitva v krajské nemocnici. Měli jsme možnost jet spolu a pitvy se zúčastnit, byla to velká škola.

Ještě větší školou byl pro mne případ malého kojence, který zemřel na akutní zánět plic. Matka onemocněla zároveň a byla hospitalizována na interně, pro informace o stavu dítěte docházel za mnou denně otec, kterého jsem vždy podrobně informoval (alespoň jsem si to myslel). Několik dní po úmrtí dítěte jsem měl příležitost seznámit se s primářem dětského oddělení v Karlových Varech, který přijel vyšetřit náš postup, jelikož otec na mne podal trestní oznámení s tím, abych byl odsouzen, jak žádá lidový soud. Primář neshledal nic závadného, nicméně otec trval na svém. Setkal jsem se s ním u pana rady, který mi dal předem přečíst tu stížnost, originální v bulharštině, přeloženou soudním tlumočníkem. Pochopil jsem svůj hluboký omyl: ten člověk mi pořádně nerozuměl!

Na setkání jsem vzal s sebou všechnu dokumentaci a začal jednání velmi vstřícně. Když otec řekl lámanou češtinou, že dítě nedostalo žádná antibiotika, ukázal jsem mu záznamy, že podána byla. Když ovšem kontroval tím, že to jsem si tam mohl dodatečně připsat, vypěnil jsem a řekl, že teď ho budu žalovat já, protože zpochybňuje morální vlastnosti člověka, který se ze všech sil snažil jeho dítě zachránit (to všechno velice silným hlasem). Nato otec odpověděl, že už nebude žalovat, zvedl se a odešel.

- Dítě dráhy, jak sis moh dóvolit na toho člóvěka tak žvát? - pravil poněkud konsternovaný pan rada. - Pane rado, dokud jsem se choval slušně, on si určitě myslel, že se cítím vinen, a pak už jsem se neovládl.- - No, máš pravdu, dítě dráhy, ópravdu to zábralo, máš štástnou chvíli.-

Od té doby jsem si vždycky i několikrát ověřoval, zda mé informace nebo instrukce byly opravdu pochopeny. Mnoho problémů mezi lékaři a nemocnými spočívá podle mne ve velmi špatné komunikaci i v dnešní době.

Ze starších dětí mi zemřel dvouletý chlapeček na masivní hnisavý zánět plic po spalničkách, o očkování proti nim se nám ani nesnilo, komplikace byly velmi časté.

Velmi blízko smrti byl i osmiměsíční Petřík, měl také oboustranný zánět plic, byl léčen antibiotiky a trvale jsme mu dodávali kyslík, nijak se stav nelepšil, a tak mi napadlo, že matka by měla alespoň mít možnost se s ním rozloučit. Vzal jsem ji do své pracovny a sestra jí dala Petříka do náruče. Když začal hůře dýchat, rychle ho odnesla zpátky pod kyslík, Petříček kupodivu vydržel, a tak jsme to každý den opakovali ve stále delším kontaktu s matkou, až jsme dospěli do vítězného konce. V té době to nebyla jednoduchá záležitost, návštěvy rodičů na dětském oddělení nemocnic nebyly z hygienických a epidemiologických důvodů povoleny, takže jsem zase úspěšně překročil předpisy. O tom, že jednou bude moci být přijata na oddělení matka zároveň s dítětem, se mi ani nesnilo. Celý zákaz byl nesmyslný, protože dítě ležící na chirurgii nebo na ušním oddělení tímto odtržením od rodičů netrpělo.

Sám vzpomínám, jak těžce jsem to nesl ve svých čtyřech letech při šestitýdenním pobytu na Bulovce se spálou.

Přestože od mého pobytu v Aši uplynulo mnoho let, některá úmrtí mě trvale pronásledují, stále uvažuji, zda jsem něco nemohl udělat lépe. Naštěstí v dalších etapách svého povolání jsem už skoro nikdy nebyl vystaven tak přímé osobní zodpovědnosti.

Na děti, které se nám podařilo zachránit, kolem výjimečných případů, jako byl Petřík, nevzpomínáme. Naštěstí značně převažovaly. Musím se přiznat, že dík otce, že jsem mu zachránil život dítěte, který se objevil v diskusi pod první částí těchto pamětí, mne velice překvapil a dojal.

Neumíraly ovšem jen děti už narozené. Vraťme se na chvíli k mému scénáři :

Obraz 50. - interiér sanitního vozu, noc.

K. se souká s kufříkem dovnitř a zabouchne, Alfréd nastartuje. - Pane toktore, fy ste hotně rychlej, to musím říct, ale toktor Papoušek pyl eště rychlejší. To jetnou fles to paráku, to třetího patra, já si ftu ránu fšim, še sapomněl fonenťák, tak ho nesu sa nim a potkal sem ho f prvním patře, jak šel spátky. Ale sase sa fečer mífal takofý tfě náfštěfy, tycky u šenskejch, a to řek – Alfrét, taty máte půra, těte si na kafe a přijeťte sa půl hotiny. - - Tak to se mnou těch kafí neužijete. Kam jedeme teď? - - Na takofou samotu, prej polesti přicha.-

Obraz 51. - noc, dům u lesa, interiér

K. vchází do domovních dveří, u schodů čeká asi šestiletá holčička a ukazuje nahoru. K. vyjde po schodech do podkrovního pokoje, na posteli se choulí pod klasickou kanafasovou peřinou drobná zpocená žena. - Tak copak? - ptá se K. - - Ja, her toktr, iš hot šmercen unt tas kint is šon tá ...- S těmi slovy odhrne peřinu, pod ní je kaluž krve a asi tříměsíční plod.

Zákon o možnosti přerušit těhotenství z jiných než zdravotních důvodů byl přijat až v příštím roce, v Aši bylo známo, že tam pracuje jakási andělíčkářka s pomocí pletací jehlice, takže potratů bylo dost.

Měli jsme s kolegy takovou domluvu: já jsem nikdy nedělal v noci kyretáž dělohy, ani gynekolog a ostatní se nepokoušeli najít žilku na kojenecké hlavičce. A tak jsme se vzájemně budili, což bylo samozřejmě nepříjemné v tu chvíli, ale na druhé straně to utužovalo, jak by se tehdy hezky řeklo, náš socialistický sekundářský kolektiv.

O některých aspektech mé nemocniční praxe si povíme v příštím pokračování.