Po chvíli bloudění jsem nalezl správné schodiště a ve druhém poschodí trpělivě na chodbě čekající kolegyni T. Krajský pediatr měl jakousi poradu. Po delší době vyhlédla ze dveří milá tvář a pravila - další, prosím... - jako u holiče. T. vstoupila . Téměř vzápětí se otevřely dveře protější, a méně přívětivá tvář kádrové referentky mě zve dále, do ruky mi vrazí tzv. dekret, rozmnožený papír s umístěním do Kojeneckého ústavu v Aši. Prokletá píseň se projevila. Soudružka mi popřála hodně štěstí a pravila, že mohu odjet. Zeptal jsem se, kde mě bez propustky do pohraničního pásma zavřou jako diverzanta, ona se podivila, že ji nemám (do Chebu jí nebylo třeba). Odběhla se poradit a po chvíli se vrátila pravíc, že se musím domluvit s krajským pediatrem V. Vyrušil jsem ho z jednání s T., prostudoval jízdní řád a poradil mi, abych jel vlakem do Chebu, dále lokálkou do Házlova, tam pro mne přijede sanitka z Aše. Vešel zrzavý N. A s ním B. Vzápětí vbíhá ředitel OÚNZ z Chebu a ptá se – tak kolik mi jich dáš? - dívá se na nás. - Dám ti tady N. - -Primář chce ještě Bečku. - Toho ti nemohu dát, ten musí do Aše.- Musím pochopit, že do těch strašných pracovních podmínek (tak pravil) nemůže dát ženskou, a tak místo mne putuje do Chebu B. Rozžehná se se mnou s tím, že mě tam dlouho nenechá (týž den končil ve funkci, dozvídám se později).

Na vlak nemusím, ředitel mě a B. sveze autem, sanitka mě vyzvedne u primáře na dětském oddělení, který se mi omlouvá. Auto Tudor vskutku přijede, kromě řidiče ještě okresní hygienik jako můj doprovod. Ředitel je v Praze, zítra mu budu představen, je to Žid, ale dá se s ním mluvit. Dojedeme do Házlova, řidič zastaví před závorou, zelený panáček se samopalem otevře dveře a zeptá se – Vy stě tuná ten doktor Bačko ? Ročník tridsať jeden? Dobre, móžtě ísť ́.-

Vjíždíme do Aše galerií polorozpadlých domů ke kojeňáku, celkem výstavnému domu v zahradě, i uvnitř docela nóbl, kde se objeví sestra, pravíc - Jó, ale tady nikdo néni a všecko je zamčený a my nemáme klíče, nám nikdo nic neřek ...- zmatek za mého tichého klení.

Jako Deus ex machina se zjevuje Ota B., t.č. jediný zdejší lékař, který vzápětí nemilovanou Aš opustí. - Tak tě vítám, hele, já tě znám, ty hraješ prima maňásky, dobře, žes přijel první, dej mi ten kufr – a vede mě na půdu, ze které vedou dveře do malého, slušně zařízeného pokojíku. Nevídaným tempem složí veškerý svůj majetek do dvou kufrů a odstěhuje je do bytu paní primářky v druhé, menší budově. Paní primářka je totiž na dovolené, vrátí se za čtrnáct dní. Na dětském je také primářka, konečně chápu, proč je nemožné do těch pracovních podmínek poslat další ženskou. Ota slíbí, že zítra mi ukáže město a nemocnici.

-No, a teď už je to tvoje, - řekne a odejde.

Blížil se večer, na jídlo jsem neměl pomyšlení, vybalil jsem si svých pár švestek, napsal dopis své milované nastávající, přečetl něco málo stránek o apartheidu z nové knížky od vynálezce transplantace srdce, a posléze s pocitem naprosté opuštěnosti usnul na gauči.

Tak zcela opuštěný jsem ovšem nebyl, netušil jsem, že šedesát kojenců, kteří se mnou sdílejí tuto budovu, se postupně budí hladem a dožaduje se svých lahviček, a než se ukojí, trvá to přiměřenou, či spíše nepřiměřenou dobu. Rozhodně to nebyl tichý dům v tiché zahradě. Zato pokoj se počítal za inspekční, proto byl osvobozen od jakékoli platby.

Dlužno podotknout, že zařazení do kojeneckého ústavu bylo chápáno jako degradace záchranců lidských životů. Naštěstí mne měl za půl roku vystřídat Pepík, můj spolutrpitel, který začne pracovat v nemocnici a dostaví se o den později do pokoje sice klidnějšího, zato s nájmem.

Jediná výhoda práce v pohraničí spočívala v platových podmínkách. Nástupní plat byl 1250, pohraniční příplatek 250, nadúvazek pro jediného sekundáře 150, takže můj hrubý plat činil závratných 1650, hrubého, samozřejmě.

Netušil jsem tehdy, že praxe v kojeneckém ústavu bude nejlepší průpravou pro mé poslední angažmá, které mi vydrží až do důchodu. Zjistil jsem, že ústav je v žalostném stavu (kromě znamenité kuchyně), hlavně ovšem strádaly děti. Jeden ze starších kolegů mi hned půjčil Gesellovy vývojové srovnávací tabulky, a tak jsem postupně shledal, že většina dětí je opožděných. Rozdělil jsem je sestrám do malých skupin, vysvětlil, co požaduji, a za měsíc jsem vyvěsil na nástěnku vláček. Děti nejvíce zlepšené jely na lokomotivě, nejhorší v posledním vagonku. Tento primitivní trik měl blahodárný vliv na soutěživost sester. Skvělá spolupráce byla i s Bohunkou, výbornou sociální pracovnicí, která mi hodně pomáhala. Na velké čtvrtky jsem namaloval veselé obrázky a fádní prostředí přece jen rozkvetlo. Paní primářka mi v mých snahách nikterak nebránila.

Smůla tkvěla v tom, že můj souputník Pepík mé nadšení nesdílel, takže po dalším půlroce bylo potřeba skoro se vším začínat znovu. Ale jinak byl výborný parťák, všechny problémy na dětském oddělení jsme ve dne v noci řešili spolu. To byla naše výhoda, nevýhodou byla ovšem i naše společná nezkušenost a absence staršího sekundáře, na kterého bychom se mohli obrátit. Paní primářku nebylo vhodné budit, ba ani rušit v odpoledních hodinách..

Roztomilé byly i pohotovostní služby, v malé nemocnici neobyčejně pestré. Od osmnácté hodiny do sedmé hodiny ranní všedního dne a na třicet čtyři hodiny od soboty do neděle se stával službou poctěný lékař takřka neomezeným vládcem interny, chirurgie, ženského a dětského oddělení, v neděli, pravda, ostatní sekundáři prošli vizitou svá oddělení. Tyto služby se nás týkaly okamžitě po nástupu (kde by se vzal někdo, kdo by s námi navíc sloužil ve svém volnu?).

Měli jsme tedy ke škodě své i našich pacientů hned tzv. plné kompetence, ke kterým se dnešní absolventi propracovávají pět let. Třetího dne po příchodu do Aše jsem měl první pohotovostní službu pro okres.

Svého času jsem napsal námět a literární scénář filmu, ve kterém jsem zpracoval své zážitky z Aše, dále projekt nedošel, v dalším se pokusím ty nejlepší , zcela autentické a nevymyšlené scény uplatnit.

Můžete se těšit na mého prvního pacienta.