28.5.2017 | Svátek má Vilém






VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 27

28.12.2016

... posedmadvacáté a zároveň naposledy

Tak jsem si spokojeně žil U Slovanské pojišťovny, objížděl s Liduškou své sociální případy netuše, že se zase vydám na další nejistou plavbu. Paní doktorka Malá měla s manželem odjet na pět let do zahraničí a mne navrhla jako svého nástupce. Potvrdil mi to i doktor Karger. Vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou, v Lipové ulici zakoupil nejnovější vydání učebnice dětské neurologie, náhodně se sešel se svým kameramanem Tondou Šedivým, nyní na ministerstvu práce a sociálních věcí, který mi řekl – my jsme o té metodě vydali knížku, a tak jsem si pro ni hned došel, o doktoru Vojtovi ovšem ani slovo, autoři Marcela Klemová a kolektiv, vydáno 1981, neprodejné – jen pro úřední potřebu. A já ji právě získal osobně, byť pokoutně.

Tak jsem četl a četl, abych pak zavolal doktoru Kargerovi se slovy – Tak já to tedy beru, šéfe -. Transakce se měla uskutečnit za dva měsíce, místo sociálních objížděk jsem pilně docházel k Ivě Malé, až posléze došlo k čemusi u mne zcela zákonitému: z jakýchsi pozdě zjištěných kádrových překážek je cesta manželů Malých zamítnuta. A to vše koncem října, nikoli 1. dubna jako obvykle.

Iva mi hned nabídla, že své místo uvolní, což jsem samozřejmě odmítl. Pak si nás zavolal doktor Karger a sdělil nám, že rozdělí spádovou oblast Prahy 4 na dvě části, a tak z jedné ordinace byla práce pro nás oba. To vše jen pro nedostatek dětských neurologů. Však mi to hned při prvním setkání vmetl do očí můj bývalý kolega z ročníku, nyní vážený profesor, dodávaje nepůvodní – Když slyším Vojta, otvírá se mi kudla v kapse. -

A tak sem putoval z Pankráce kamsi k Zelenému pruhu do ulice Hudečkovy, kde bylo volné první poschodí jeslí. Tam jsme se sešli se sestrou Boženkou Bychlovou a fyzioterapeutkami Jarmilou Čermákovou a Haničkou Čechovou. Nějakou dobu trvalo, než si na obvodech na změnu zvykli, ale pak k nám začali proudit kojenečkové a batolátka se svými svízelemi. Novým dětem jsem věnoval půl hodiny času, kontrolám polovinu. Pokud maminky nepřišly v úterý místo ve čtvrtek nebo dopoledne místo odpoledne (maminky na mateřské dovolené mívají někdy dosti nejisté vnímání času), nečekaly ani minutu.

Na ty své nové začátky vzpomínám nejraději, od svých fyzioterapeutek jsem se mnohému přiučoval a Boženka byla jako výhra ve Sportce. Taky jsme hned začali pořádat semináře, zvali paní Klemovou a docenta Vlacha, Jarku Čápovou, později jsem se spřátelil i s doktorkou Zezulákovou, která k nám vodila své doktorandy. Nemohu se nezmínit o jedné příhodě pro mne charakteristické. Nevím, jak se stalo, přijela k nám Čs. televize, natočila mne i Jarmilu, pak zavolali, že musím ještě do studia, tam jsem seděl asi hodinu s několika dalšími, jen tak jako úvod k reportážím. Druhý den k večeru jsem se díval, jak sedím a čučím ve slušných šatech, všechny reportáže se vysílaly, jen ta od nás se už nevešla do časového limitu.

V Hudečkově také začal s rehabilitací můj první vnuk, výraznou asymetrii šíje nepoznala jeho obvodní dětská lékařka, což se opakovalo u druhého vnuka a v současné době i u pravnučky. Neměla žádnou doktorku Malou, která by ji naučila poznávat i tyto včasné příznaky, nejen u anginy nebo zánětu plic.

Osobně jsem se přesvědčil, že včas aplikovaná Vojtova metoda přináší výborné výsledky, pokud se maminka naučí dobře cvičit a vytrvá. Jsou samozřejmě i jiné (např. manželů Bobathových), s těmi nemám praktickou zkušenost, nepřísluší mi je hodnotit.

V provizoriu Hudečkovy ulice jsme nepobyli dlouho, přestěhovali jsme se do přízemí bývalých jeslí na Spořilově v Hrusické ulici. Připadal jsem si jako v ráji, měl jsem svou vlastní místnost, pak velkou prostoru k vyšetření dětí společně s Boženkou, každá ze tří fyzioterapeutek pak měla svůj vlastní prostor s rehabilitačním stolem. V mém malém kolektivu se objevila Alenka Štouračová, Věrka Růžičková a Jitka Tancibudková. Kde byly časy ordinace sdílené s gynekologem a jeho vyšetřovacím arzenálem! Když byla u nás mezinárodní konference o postižených a týraných dětech, doporučil profesor Dunovský jedné britské lékařce, aby mne navštívila. S pýchou jsem ji provedl svými prostorami, sledovala i fysioterapeutky. Po dvou letech jsme se zase setkali.

- Povídala jsem o vás svému manželu kardiologovi, říkal, vidíš, i v mizerných poměrech se dá dělat dobrá práce! -

O našich výsledcích, lepších či horších, by museli mluvit rodiče našich pacientů, někdy k nim ani nedošlo, pamatuji si, že když jsem jejího kojence držel za jednu nožičku hlavou dolů nad přebalovacím stolem, pravila maminka: – Na mé dítě jste sáhl poprvé a naposledy! - Naopak jsme měli v práci holčičku se spastickou diparézou (symetrické těžké poškození dolních končetin), ve dvou letech požádali o prodloužení příslušné sociální dávky, o výsledku mě maminka informovala :

- Vozili tam děti na vozíku, a pak se tam naše Emilka vesele před tou komisí proskočila, jak to asi mohlo dopadnout! -

Mezitím pokročila doba až k listopadu 1989, na poliklinice vzniklo Občanské fórum, přečetl jsem tam svůj sprostý (ale slušnými slovy psaný) dopis své oblíbené kolegyni ze studií, která jako ministryně školství místo estébáků odsoudila studenty, a hned jsem se stal jakýmsi mluvčím. A tím to také skončilo, cosi mi nabízeli i v Plzni, ženu také rehabilitovali. Nikam jsme se necpali, oba jsme byli v práci spokojeni, navíc s otevřenými hranicemi. Přijížděl i profesor Vojta, člověk nadaný zřejmě vyššími mocnostmi. Předváděl nám své vyšetření na kojenečkovi, kterého mu předali řvoucího. Jakýmsi zvláštním způsobem ho zachrul do plenky a své náruče a blaženě broukající dítko pak strpělo bez újmy všechny vyšetřovací polohy.

Této milosti milosti mi shůry nebývalo dáno. Nicméně jsem pokračoval ve své práci na poliklinice do důchodového věku, pak dva roky ještě úředně po dvě odpoledne týdně, až mi dali mile najevo, že už o mé služby nestojí. Nechápal jsem rozhodnutí svého spolupracovníka Jirky Bělouška, který v den šedesátých narozenin uspořádal večírek na rozloučenou, pak mi stiskl ruku, řka – dobře se mi s tebou pracovalo, už se nikdy neuvidíme, tak se měj, - odešel a svůj slib co řádný muž i splnil. Jak ten Dalibor z Kozojed.

V této chvíli se ozvala doktorka Saša Vidnerová a nabídla mi svou ordinaci, volnou v úterý odpoledne, i smlouvu o dohodě o práci, velmi slušně honorovanou. Od té doby mi stát přispíval na živobytí už jen důchodem pro občana třetí pracovní kategorie, Saša pak až do mých sedmdesáti devíti let, kdy mě těžké děti a obava z chátrajícího mozku přiměly, abych konečně přestal pracovat. Ale stále se vídám s ní i s doktorkami Lachsovou, Zemánkovou a Staňkovou a svými neméně milými sestrami Věrou Kreisingerovou, Lídou Lhotovou i Evou Míchalovou.

Jakousi shodou náhody zjišťuji, že právě v té době jsem napsal svůj první příspěvek do svého nejoblíbenějšího psa, i když Neviditelného. Je to činnost jiného druhu, ale stejně blízká mému srdci, navíc mám pocit, že nejsem k tomuto života běhu úplně pasivní

S básníkem Janem Nerudou nemám nic společného, leč zalíbilo se mi jeho životní vyznání, které jsem si osvojil :

Já ledačím jsem byl v tom božím světě,
a čím jsem byl, vším jsem byl rád.

P.S. K felčarským pamětem mne vyzvali spolužáci z gymnázia, se kterými se pravidelně scházíme. Od studentských let jsem psal nejrůznější básně, rád bych se s vámi i za ně rozloučil jednou z nich, kterou jsem k padesátému pátému výročí v roce 2005 sepsal.

Balada o ztracených spolužácích dle Mistra Františka Villona

Kdeže, ba kde je, kdo to ví?
Ten Luděk, který s námi žil,
Kde Oskar a kde Marcel dlí,
Jenž naším spolužákem byl?
K Evičce snad se přidružil,
Jíž slova se rtů měkce jdou.
Kam zmizel Pavel všudybyl?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou?

Pryč mírní jsou i prchliví.
Miloš nás první opustil,
I Vláďa už nic nepoví,
I Karel na vrcholu sil,
Ač Koránu se naučil.
Náš druhý Miloš vůlí svou
Kdys vlastní život přerušil.
Ach, kdeže loňské sněhy jsou?

Kde Narcis, kde Hlaváček spí,
Jenž do Vrby se zakuklil,
A Ivan Rais, kdo o něm ví?
A Outrata, co údem bil
O lavici. Krev prchla z žil
A všichni přišli o tvář svou.
Jen v našich srdcích otisk zbyl.
Ach, kdeže loňské sněhy jsou?

Tak každý se nám vytratil.
Pátrat je po nich marnou hrou,
Na přípitek nám refrén zbyl :

Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

A tímto povzdechem se odevzdávám do vaší vůle v pondělí osmého dne osmého měsíce Léta Páně dvoutisícího šestnáctého po Kristu.

Váš oddaný starý felčar



Diskuse


M. Pernický
19:01
28.12.2016

J. Kanioková
15:07
28.12.2016

J. Řezák
10:39
28.12.2016

M. Krátký
8:51
28.12.2016

V. Němec
7:58
28.12.2016

počet příspěvků: 5, poslední 28.12.2016 07:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.