28.5.2017 | Svátek má Vilém






VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 25

14.12.2016

- To je škoda,- smál se tatínek, že nemůžeme mít svatbu každou sobotu! My už jsme se přece vzali a jsme spolu, ty ses nám narodil, a teď musíme počkat na tvou svatbu. - - Tak dobře, - přemýšlel Marek. - Já se ožením, ona se vdá, oba se vezmeme hned zítra a budeme veselí a pořád spolu a já od ní nikdy neodejdu a budeme mít miminko a od toho taky neodejdu. Tatínku, namaluj mi tu moji svatbu s Martinou, ale docela nejkrásnější! -

Tatínek se nesmál, jen usmíval, a nakreslil nejkrásnější svatbu, jakou uměl. Markovi se přesto nelíbila. - To je úplně cizí svatba, všichni jsou tam velcí. Kdepak jsem já, a kde je Martina? - - Já si myslím, - řekl tatínek a ukázal na ženicha, - že budeš vypadat na své svatbě asi takhle, až vyrosteš a budeš dospělý. Do té doby spolu sníme ještě moc tvých narozeninových dortů. Vždyť jsi ještě malý kluk a malí kluci se nemohou ženit. -

- A proč? - vyjekl skřítek z Markovy pravé kapsy. - To je přece hrozná nespravedlnost, velcí mohou všechno a malí docela nic! - - To není pravda, - namítl tatínek. Ty teď můžeš jít na zahradu a běhat tam úplně nahý. A to já nemohu.-

- A proč bys nemohl běhat nahatý po zahradě? - - Protože jsem dospělý. Dospělí lidé nechodí u nás úplně nazí, i když je horko. - - To by vadilo, kdyby ti byl vidět zadeček? - - Vadilo, protože to u nás není zvykem. U tebe to nevadí právě proto, že jsi ještě malý kluk. - - A Martině taky může být vidět zadeček? - - Ano, - potvrdila maminka, - protože ona je taky ještě malá holčička. - - A proč je Martina holčička a já jsem kluk? - - Protože jste odlišné pohlaví. - - A co to je? - - Dědeček, já a ty patříme k mužskému pohlaví, babička, maminka a Martina k ženskému. A víš proč? - - Protože my máme kalhoty a ženské pohraví, - pletl se Marek, - nosí sukně. -

- To už dávno neplatí, - smála se maminka. - A jak se rozeznají teď? - - Stejně, jako ode dávna,- kreslil tatínek.- Chlapci mají na vyčurání pohlavní úd ... - - To je přece zvoneček, - jásal Marek. - - To říká babička, nevím proč, správně se jmenuje pohlavní úd. Spolu s chlapcem roste, pod ním je váček se dvěma kuličkami, říká se jim varlátka. Když je chlapec dospělý, začnou se v nich tvořit semínka, o kterých jsme si povídali. - - Až budeš dospělý, můžeš se teprve oženit a stát se tatínkem. - - A co děvčata? Martina nemá na vyčurání žádný zvoneček, teda ten pohravní úd.- - Děvčata mají na vyčurání taky podobnou trubičku jako chlapci, ale ta je schovaná vevnitř ve žlábku mezi nohama. - A mají taky kuličky? - - Děvčata mají místo nich vaječníky uvnitř v těle, protože vajíčka jsou tam chráněná a v teple. Když pak děvče dospívá, - pokračovala maminka, - začnou vajíčka dozrávat, a teprve potom se některé může spojit se semínkem v malé děťátko. -

- A taky máš větší prsa než tatínek! - - Tím se také odlišují děvčata od chlapců. - - Ale Martina nemá žádná prsa, má je jako já! - - U malých děvčat nejsou ještě vyvinutá, rostou až v době dospívání. Dospělá žena je potřebuje k tomu, aby mohla své děťátko živit mateřským mlékem, aby je mohla kojit. - - Paní Sýkorová, co bydlí vedle, je už dospělá?- - Jistě že je. - - A má ještě větší prsa než ty, a na nic je nepotřebuje. Její miminko pije mlíčko z lahvičky. - - Každá maminka nemá to štěstí, aby mohla své miminko kojit. - - A ty jsi měla to štěstí? - - To víš, že ano. Proto z tebe vyrostl tak pěkný chlapec. - - A tak strašně zvědavý, - povzdychl si tatínek, ale přitom se usmíval. - Co kdyby ses na chvíli proběhl po zahradě? Sluníčko tě už dlouho volá, neslyšíš? - - Slyším, - zavolal Marek a běžel na houpačku.

Maminka se za ním chvilku dívala, pak dala tatínkovi pusu, a šla do ložnice, aby si po práci v nemocnici trochu odpočinula. Tatínek maloval nejkrásnější sluníčko do jedné knížky pro děti.

A skřítkové? Co asi dělali skřítkové? Když se dozvěděli, jak obživneme, snad šli spát. Kdepak, nešli. Jak je znám, začali vymýšlet ještě novější skřítkovské otázky. A možná ještě kouzelnější.

Jak....?
Proč...?

Tak teď už všichni víte, jak obživneme. Ale málem jste se to nedozvěděli. Nové vydání knížky Jak jsme přišli na svět bylo vytištěné a čekalo na nejkouzelnějšího čaroděje, a to byl poslední ze všech cenzorů, co byste si jich stačili vymyslet, a kteří dbali, aby nespatřila světlo světa nějaká nepravost. A tento mocný čaroděj se ozval. Skřítkové, jak pravil, jsou bytosti nereálné, nemají co pohledávat v populárně naučné literatuře, byť i pro děti.

Zoufalá redaktorka mi volala, že celý náklad může jít do stoupy, nenajde-li se řešení. V tu chvíli mne napadlo obrátit se na člověka moudrého a zároveň dokonce soudruhy uznávaného, na pana docenta Matějčka. Ochotně vyhotovil rozklad, že naopak našim dětem jsou skřítkové blízcí, viz Křemílek s Vochomůrkou, o Rákosníčkovi nemluvě, a že touto formou je naopak vhodné dětem přiblížit naučný obsah.

Mocný čaroděj byl i tentokrát překonán, jak velí pohádkové zákony, a oba skřítkové nakonec obživli.

Dnes bych s takovým textem neobstál, alespoň bych musel napsat alternativní : - Víš, Marečku, jak bych ti to vysvětlil, když ses nám narodil, byla jsem tvoje maminka, a maminka byla tatínkem. Časem se to mamince přestalo líbit, a tak jsem se dal předělat na tatínka, a maminka se opravdu stala maminkou. Ale občas se mi zasteskne. - Nebo : - Víš, Marečku, my jsme vlastně tatínka nechtěli, je s ním moc starostí, a tak jsem půjčila své vajíčko pánům doktorům a nějaký pán jim dal semínko, a tak ses narodil ty, Jaruška a Vilík. - A do třetice : - Já ani nevím, Marečku, pořád se nemohu rozhodnout, jestli jsem vlastně tatínek, vlastně rodič 1, nebo maminka je rodič 2, nebo jak to je, a moc se neptej, bůhví, co z tebe vlastně vyroste! -

Bože, jak jsem to měl v tom reálném socialismu vlastně jednoduché!

Šedá je všechna teorie,
leč žití strom se zelená.

Přejděme tímto citátem z velkého německého básníka k dalšímu mému profesnímu obratu. Brzy po vklouznutí do náruče nového zaměstnavatele jsem nastoupil do povinného kurzu u paní doktorky Ivy Malé. Vedla poradnu pro kojence a batolata s nedobrým tělesným a duševním vývojem, jinde se jim říkalo poradny pro rizikové děti, ale protože jedné nepomazané hlavě v Praze se příčilo něco takového v naší rozvinuté socialistické společnosti, byla přejmenována na ordinaci diferencované péče o děti. Pod tím si můžete představit všechno nebo nic.

Přede mnou se ovšem otevřela další brána poznání. Ta vlídná paní doktorka mě učila vyšetřovat kojence mně dosud utajenou metodou podle doktora Vojty, poněkud nezvyklou, protože mimo jiné jsem musel s dítětem absolvovat několik pohybů ve vzduchu. V zrcadle na zdi jsem pak pozoroval odchylky od správných reakcí, které byly pro jednotlivé etapy vývoje zobrazeny vedle na přehledné tabulce s německou důkladností i německým popisem. Ta metoda měla veliký háček. Dětský neurolog dr. Václav Vojta opustil totiž po tzv. vstupu spřátelených vojsk naši republiku a našel místo v Mnichově, kde s velkou podporou mohl rozvinout svou metodu rehabilitace kojenců reflexní lokomocí (pokusím se přijatelně přiblížit: fyzioterapeutka a později matka drží dítě v určité poloze, ve které se pak řízeně otáčí nebo plazí). Jeho bývalá fyzioterapeutka Marcela Klemová k němu na pozvání jezdila o dovolené a šířila pokoutně tuto metodiku po vlastech českých, majíc v Praze 4 dveře otevřené s ochotnými spolupracovnicemi. Hned při tom kurzu jsem poznal Jarku Čápovou a Jarmilu Čermákovou, té druhé vděčím dodnes za mnohé.

Mým úkolem bylo novorozence a kojence s úchylkami vývoje vyšetřením rozpoznat a poslat je do té diferencované ordinace do laskavých rukou doktorky Malé, která je pak svěřila zdánlivě méně laskavým rukám svých fyzioterapeutek. Určitou nevýhodou Vojtovy metody je, že děti kladou nejen tělesný odpor proti tlaku, velice žádoucí, ale i nežádoucí hlasité projevy nevole. Že cvičení není bolestivé, prozradily větší děti, ale nepříjemné je jim to pevné držení. Kojenec ovšem má jednoduché, ne tak pěkné vysvětlení.

Někdy si říkám, jestli i já umím vyjádřit opravdu pěkně všechny své pocity na imaginárních stránkách svých felčarských pamětí.

A to mě nikdo neomezuje. Kromě paměti ovšem, málem bych zapomněl na jednu důležitou a dlouhou etapu v mém životě. Tak příště.



Diskuse


J. Farda
9:11
14.12.2016

V. Němec
14:55
14.12.2016

počet příspěvků: 3, poslední 14.12.2016 02:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.