Už podruhé jsem zničeho nic zase přišel k funkci. Nicméně úřadování bylo podstatně méně, a o to více praktického konání. Osobní výhoda se projevila hned. Místo bláznivého kmitání jsem si mohl vybrat stálý obvod. S Evičkou Svatošovou se mi pracovalo dobře, ale Chrást byl mou srdeční volbou nejen kvůli Jiřince Suché, ale i kvůli Milanu Šindelářovi.

Měl jsem více času na vymýšlení různých ptákovin. Ve třech letech bylo nutné přeočkovat děti proti záškrtu a tetanu, injekce se dávala do ramínka, často provázená srdcervoucím nářkem. Napadlo mi, že bych to mohl nějak zpříjemnit, a tak jsem barevným Septonexem a štětičkou maloval holčičkám kytičku a zaléval vodičkou. Chlapcům pak tryskáč, do kterého jsem dával benzin (pro mé milé šťouraly dodávám, že samozřejmě už tenkrát jsem věděl, že letecké palivo se jmenuje kerosin, ale dětem i mně byl benzin přece jen bližší). Děti se zájmem pozorovaly, jak maluji i dávám tu vodu, tu benzin, efekt byl popravdě úžasný, skoro jako s opičkou, která ovšem z jistých důvodů nemohla injekce dávat.

Mou povinností také bylo kontrolovat práci svých kolegyň a kolegů, obvody jsme objížděli s Helenkou neohlášeni předem. Když jsme se objevili, hned chtěli kvůli nám přerušit ordinaci a vařit kávu. Můj záměr byl vpravdě opačný.

- Máte plno dětí, my si vybereme namátkou několik chorobopisů a vy zatím klidně ordinujte, - povídám, usadili jsme se v koutku a koukali a poslouchali. Chvíli to jaksi drhlo, ale pak na nás pozapomněli a já viděl, jak se chová sestra, jak lékařka, jak vyšetřuje, nabírá krev, co ordinuje a v jakých dávkách, mezitím jsme si prohlédli, jak vypadá dokumentace, a když se čekárna vyprázdnila, při tom kafi jsme si o všem přátelsky popovídali. Nevzpomínám si na hrubé nedostatky, ale přece jen se někde něco zadrhlo.

Druhý způsob kontroly byl pro mne méně pohodlný, ale když jsem zastupoval kolegyni nebo kolegu pro nemoc, viděl jsem té dokumentace mnohem víc, a navíc práce se sestrou po celé dopoledne nebo odpoledne také hodně prozradí.

Bylo nás pekelně málo, pomáhali nám lékaři a lékařky z kliniky, nebylo to přece jen ono, pokud si vzpomínám, za dobu svého šéfování se mi podařilo zlanařit k nám doktorky Havránkovou a Proškovou a dva mladé manžele Kozderkovy do Kralovic. Úspěšný marketing podle mne spočíval v tom, že jsem jim na rovinu řekl, co je čeká, slíbil málo, ale zásadně to málo dodržel (to bychom asi po politicích chtěli hodně).

Rád vzpomínám na doktorky Smíškovou i Štemberovou (která jela dvakrát za bratrem do SRN, po helsinských dohodách mě vybídla ke schválení sama vedoucí kádrového oddělení Trnková, potřetí tam milá kolegyně ovšem zůstala), i na sestry Markovou, Polcarovou, Líblovou i Váchovou.

S Jirkou Bendou jsme vycházeli v opačných rolích velice dobře. Ve svých kádrových materiálech jsem našel poslední pracovní posudek, byl od něho, nebyl pro mne tajný, Jirka mi jej už tenkrát dal přečíst. Byl psán ve frázích dle tehdejšího vzoru, jen konec se vymykal. Jirka o mně napsal: Je to slušný člověk.
Myslím, že to je největší ocenění, jakého je možno dosáhnout, velice si ho dodnes vážím a snažím se mu ze všech sil dostát.

Nepodařilo se nám trvale přesáhnout počet dvanáct či třináct, ale i tak spolu se sestrami nebylo lehké vše ukočírovat i dolů i nahoru, i když s Jiřinou Kovářovou se vycházelo velice dobře. Vzpomínám si na první odměny v řádech desítek korun, které jsem měl mezi své ovečky rozdělit. Pojal jsem to vážně, těm, které pracovaly podle mne lépe, jsem přidělil třeba o padesát korun navíc. Nepříjemnosti, které z toho rozhodnutí vzešly, mne napříště vrátily k rovnostářství, jaké je podnes našemu národu zřejmě tak bytostně vlastní, i když nevím, v jakém poměru se rozdělují miliony na ministerstvech.

Včera jsem při úklidu našel něco v zásuvce, a tak bych rád odlehčil líčení svých profesních trampot malou vsuvkou z doby dosti předcházející. Do našich televizorů vtrhl seriál o rodu Forsytů, vysílal se v podvečer, a plzeňské ulice zely prázdnotou (kam se hrabou Cesty domů nebo Ordinace v růžové zahradě). Známá dvojice slovenských komiků Lasica a Satinský zabrousila i do tohoto seriálu, s tím, že Soames Forsyte je neprávem vylíčen jako negativní postava, a oznámili, že zakládají Klub priatelov Soamesa, do něhož je možno se přihlásit. Obratem jsem tak učinil, že pokud by zápisné přesahovalo pět guineí, stal bych se rád alespoň členem korespondentem.

A hle, co z obou pánů jako odpověď vzešlo :

Divadlo na korze

V Bratislave dňa 11. marca 1970

Vážený Sir Charles ses Plzně,

S lúťosťou Vám musíme oznámiť, že vaša ponuka zaslať peť guineí na konto KLUBU PRIATEĹOV SOAMESA do niektorej slovenskej banky je v súčasnosti nerealizovateĺná. Slovenské banky sú také napráskané cudzími valutami, že akýkoĺvek vklad (kvoli skladovacím priestorom) je nemožný.

Akonáhle zoženieme trezor, budeme Vás informovať. Spravili ste nášmu Klubu ohromnú radost ́, že ste sa ohlásili. Ste prvý občan Plzne, od ktorého sme vobec dostali zprávu.

Vaši Milan Lasica, tajomník klubu

Július Satinský, zapisovateĺka

P.S. Američania z Plzne už odišli?

Po tomto vytržení z poměrů začalo ovšem naše rodinné martyrium pod oblíbeným heslem cherchez la femme, kteréž přerostlo do další varianty femme fatale, ženy osudové. Ta dáma se v létě brouzdala po plážích Oděsy, kde, hledajíc novou práci po krachu v Brně, natrefila vstřícného ředitele plzeňské stavební průmyslovky, který ji promptně angažoval na místo,ke kterému neměla zřejmě požadovanou kvalifikaci, což tehdy nehrálo v takovém případě žádnou roli.

A tak ona dáma vstoupila nenápadně do životů ostatních vyučujících, až konečně vystoupala na místo zástupkyně. Tam pak si počínala úspěšně, neboť s dopomocí školského odboru KNV postupně opustilo tento ústav přes dvacet vyučujících, z nich i dva ředitelé, ba i odboroví funkcionáři. Vše se odehrávalo velmi postupně, vybraní byli i po několik let zpracováváni během školního roku, že se s nimi asi v září nebude počítat, aby pak s počátkem nového školního roku tlak ustal a opět stoupal plynulým tempem

k poslednímu červnu.

To mělo ovšem neblahý vliv na psychiku čekatelů vyhazovu, nenalézajících posléze ani v rodině plné pochopení, neboť se zdálo, že jsou paranoidní. Později ovšem osudy dalších ukázaly tvrdou realitu, takže několik pedagogů zoufale hledalo způsob, jak se té ženské zbavit. Anonymní dopisy na odbor i konsulát neměly naději na úspěch.

Tehdy se v místním kině Eden promítal film Den pro Šakala, tato inspirace přivedla debatu vzdělaných a lidumilných lidí až k úvahám, zda by nebylo možné se jí konečně zbavit. Jakkoli byly všechny úvahy nereálné, už samy o sobě svědčily o šílenosti doby. Naše sousedka, sama z Leningradu, nás varovala, že si na krajanku máme dávat pozor.

Pozor si můžete dávat na přechodu. Ale jak aktualizovat výuku stavebních hmot? Například „Jak se hasí vápno v SSSR“? Nebo přijdeš do třídy, kde si nepovšimneš, že přičinliví studenti přikreslili vousy na reprodukce sovětských úderníků visících na stěně? Nešlo o politické představitele, natož Říšského protektora, přesto se incidentem zabývalo jednání krajského výboru KSČ, pachatelé nebyli zastřeleni, ale vyloučeni, třídní profesorka rovněž, ostatní postiženi důtkou. Má žena měla v symfonii na odchodnou pořadové číslo jednadvacet.

Léta jsem se s tou situací obtížně vyrovnával, až jsem se jako obvykle rozhodl, že se z těch traumat vypíšu. Jak to dopadlo, zjistíte příště.