24.9.2017 | Svátek má Jaromír


VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 17

19.10.2016

Jediná mimopracovní aktivita, ve které mi bylo dopřáno pokračovat, bylo psaní naučných knížek. V nakladatelství se mne ujala doktorka Dagmar Pohunková, se kterou jsem se znal už z gymnázia, a můj nový zaměstnavatel mi ochotně potvrdil, že nemá námitky proti mé literární činnosti, také Dilia byla ochotna mě i nadále zastupovat.

V roce 1971 vyšlo druhé vydání Jak jsme přišli na svět, v roce příštím pak knížka o chlapci, který si přeje bratříčka, ale narodí se mu sestra. Brzy se s tím smíří. Přes pěknou vazbu a ilustrace paní Emilie Tomanové se nedočkala většího úspěchu pro můj prachšpatně zvolený název Petra místo Petra, dnes by se jazykově půvabná hříčka odsoudila jako mizerný marketingový tah. Pokud si pamatuji, ani v nakladatelství mi tu pitomost nikdo nerozmlouval.

V dalším roce vyšlo konečně cosi, co mi umožnilo uplatnit vše, co jsem získal při svých besedách v plzeňském učňáku. Napadlo mi obrátit se na dospívající padesáti- až devadesátiprocentní muže sbírkou povídek blízkou jejich četbě. Bylo jich celkem sedm: Detektivka s Sherlockem Holmesem, kovbojka, pro minoritu čtenářů příběh pro básníka, rozhovor s Donem Juanem ve stylu týdeníku Mladý svět, sci-fi povídka, komiks pro nečtenáře a posléze příběh z reálného života, k jehož názvu mě inspirovala píseň Václava Neckáře.

-Habent sua fata libelli-, jak jsem se už zmínil dříve. Tato nevelká knížka, respektive poslední povídka – Můj brácha má prima bráchu – měla opravdu své další osudy a aniž jsem to tušil, zasáhla i do života mého i mé rodiny.

Začalo to všechno docela nevinně. Právě probíhal festival amatérského zdravotnického filmu, vracel jsem se domů k večeru a žena mě přivítala sdělením – Máš tu nějaké filmaře. - Místo známých kolegů se ovšem v našem pokoji ulebedili dva pánové, jeden mi byl povědomý, Miroslav Šimek by řekl – tebe znám z televize -, a měl by pravdu, protože pan Vlček byl známý Sedmilhář ze stejnojmenného cyklu, druhého jsem znal jen z jeho knížky o vyzvědačkách, to byl pan Borovička. Vytáhli na mě Hru na muže, a že si ji náhodou koupili pro ten název, poslední povídku že by pak chtěli zpracovat jako scénář pro televizní mikrokomedii, a co já na to. Já na to samozřejmě, proč ne, a tak jsme sepsali smlouvu přímo na vakát knížky, potřásli si rukama, popili kávu, pan Vlček, to už byla tma jak v ranci, se podíval z našeho balkonu, bydleli jsme v šestém poschodí, a povídal, podívejte, to je jako pohled z letadla, a opravdu se pod námi rozbíhaly řady světel, léta jsme tam bydleli, nikdy nás to nenapadlo. Pak se to objevilo i ve filmu, protože z mikropovídky byl scénář pro celovečerní film, o jeho osudu mi referoval občas telefonicky pan Borovička, a posléze po dvou letech jsem dostal poštou pozvánku na předpremiéru a volňásek na balkon kina Blaník na Václavském náměstí v Praze. Byl jsem dojatý a zvědavý, to se člověku normálně nepodaří, navíc mě vyzvedli a dotáhli na pódium, stál jsem mezi scénáristy, ovšem daleko od Libušky Šafránkové, pak jsem se s růží v ruce zíral, co všechno si pánové přimysleli, ale kupodivu nic podstatného nevynechali, takže se mi film líbil, ač později jsem trochu litoval, že původně zamýšlený režisér Menzel točil místo toho Zlaté dno, protože by do filmu přidal jakýsi jiný šmrnc.

Pak se stalo cosi neuvěřitelného, film se tehdy prodal do třiadvaceti zemí, z nichž nejvíce mě překvapilo katolické Irsko, kde by to člověk opravdu nečekal. Mé sexuálně výchovné dílko mi poslali do světa. Následkem této události jsem se mohl podílet i na honorářích za autorská práva (někteří kolegové říkali, - to už nemusíš pracovat – s hlubokou závistí), což bych uvedl do reálných mezí. Autoři literárních podkladů měli nárok na jedno procento tantiém, z kteréžto částky mi připadlo čtrnáct procent, zbylá si rozdělili scénáristé. Zbohatnout jsem rozhodně nemohl. Po revoluci se z jednoho procenta stala dvě.

Mnohem důležitější byl fakt, že film včetně autora námětu byl oceněn vyznamenáním vládní populační komise za přínos k populační politice státu, jaký to paradox, když myšlenkou díla bylo omezit nežádoucí porody mladistvých rodičů. Ovšem díky tomu mohla moje dcera studovat na jinak jistě nedostupné odborné střední škole v Praze, kde pozdější udání z Plzně nebyla akceptována.

S pokračováním filmu – Brácha za všechny peníze – nemám naopak nic společného. Poslal jsem sice námět na další díl pražské dramaturgii, ale pánové Vlček a Borovička si dali záležet, aby scénář napsali úplně, ale úplně jinak. Pak jsme se s dramaturgem Pavlem Hajným, oběma pány a režisérem Strnadem sešli, pan Hajný vymáhal jakousi kompenzaci pro mne, když nikoho ani nenapadlo nějaké pokračování natočit, nesetkal se ovšem s porozuměním. Scénář mi poslali, i napadlo mne, že je tam scénka s doktorem na chirurgické ambulanci a že bych si toho doktora zahrál. Nadšeně přijato, dokonce i uskutečněno v nemocnici Motol ještě neotevřené. Marně byste mě tam hledali, při konečném střihu mě z filmu vystříhli a navíc také odstříhli. Asi je to dobře.

Jak víte, můj další pokus přes velkou snahu Pavla Hajného nepřekročil fázi literárního scénáře, několik záběrů jsem vám zprostředkoval. Jednou jsem se pokusil propašovat na televizní obrazovky, taková tragickokomická situace, ale až po letech, opět nepřijdete o několik záběrů, až na ně přijde časová řada.

Jiná tragickokomická situace se objevila v mém životě mnohem dříve. Za rok po mně se ze svých funkcí poroučel jak Milan Šindelář (dobře věděl, proč neobsazuje místo obvodního lékaře v Chrástu), tak ředitel KÚNZ doktor Lobovský, nemluvě o dalších. Jednoho z nich, chirurga, jsem potkal na mostě, kterému se pořád říká Saský, překvapil mě slovy. - Karle, musím se ti omluvit, vždycky jsem si myslel, že ta osvěta je na prd, a vidím, že ne. -

- A proč? - - Ty jedinej jsi byl tak chytrej a zmizel sám a vybral si flek, a my blbci jsme čekali, až nás vyhoděj - Milan byl suspendován pro špatnou kádrovou politiku, jejíž jsem byl součástí, já jsem získal prima partnera na pracovišti.

A tak jsme spokojeně pracovali, schůzovali, objížděl jsem své ordinace. Když tu náhle Jiří Benda nucen pro věk opustit své vedoucí místo (pracovat mohl ovšem ve svých ordinacích dál). Pro spolupracovníky jsem byl jediným nástupcem, což jsem jim hned vymluvil. Řešili jsme to i s doktorkou Jiřinou Kovářovou, náměstkyní ředitele (to byl také paradox, ona předtím měla ten osvětový úvazeček, takže jsem jí zčásti šéfoval, kdežto teď se naše role obrátily). Posléze se mi svěřoval i nový ředitel Václav Judl, člověk, jehož jsem si velmi vážil, že by mě na tom místě chtěl, ale zatím neúspěšně prosazuje na okrese, čímž se mínil především výbor KSČ. Nesměle mi někdo přes Milana navrhl, jestli bych nechtěl s omluvou jako pomýlený požádat o novou přihlášku. Přišlo mi to jako nehoráznost, o lidech, kteří vstupovali po srpnu do KSČ, jsem měl své mínění. Člověk si musí ponechat alespoň jakýsi zbytek charakteru. Pak to šlo jako s osvětou, hledali, hledali, nenalézali. Poté mi nabídli, že bych tu funkci mohl jako vykonávat i s platovou přirážkou 300 korun měsíčně, jenom by se tomu tak neříkalo. Na to jsem odpověděl, že když odpovědnost, tak i patřičně pojmenovaná.

Ředitel Judl byl zřejmě dobrý vyjednávač, a tak konečně uspěl a já se stal okresním odborníkem a vedoucím dětského oddělení. Na svého ředitele mám v této souvislosti ještě jednu pikantní vzpomínku. Jednou jsem za ním přišel a otáčel se celým trupem, maje zablokovanou bederní páteř. - Počkej, hned ti na to něco najdu, - zmizel v přístěnku své pracovny, a za chvíli mi přinesl krabičku Brufenu, o němž jsem zatím jen slyšel, byl to jugoslávský lék. - Kde jsi k tomu přišel? - ptám se. - Já jsem důvěrný lékař okresního výboru partaje, a oni si ke mně chodí pro západní léky, protože našim nedůvěřují. -

Myslím, že touto zcela důvěrnou informací je vhodné ukončit sedmnácté pokračování mých osudů.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


A. Alda
10:29
19.10.2016

počet příspěvků: 1, poslední 19.10.2016 10:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.