27.7.2017 | Svátek má Věroslav


VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 16

12.10.2016

Jak jsem velmi brzy zjistil, nebylo možné objíždět mé nepravidelné trasy jinak, než vlastním autem Škoda, zvaným též tisíc malých bolestí. Bez problémů jsem jezdil až do jedenáctého listopadu, kdy napadl sníh, který na silnicích umrzl. Jako obvykle to silničáře zaskočilo, a ten sníh a ledovka trvaly do dvacátého dubna příštího roku. Nikdy potom jsem už nic podobného nezažil, byly to horory, ale vynikající škola pro řidiče.

Vzpomínám si na jeden den, kdy jsme se cestou do Touškova zastavili na oběd v restauraci, mezitím začalo hustě sněžit se silným větrem, a já se marně pokoušel vyjet ze závěje. Několik štamgastů se zvedlo od stolu a jakoby nic mi auto vynesli. Jindy jsem v obtížné situaci zavolal do Pňovan, že nedojedu do poradny (cesta tam byla jedna z nejhorších), překvapená tajemnice namítala, že traktory jezdí pořád. Naštěstí jsem tu zimu přečkal bez havárie.

Mé ordinace se značně lišily od představ. Ve větších místech jsem je sdílel s gynekologem, jehož vyšetřovací zařízení je velmi objemné, moje také zabralo dost místa, psací stůl rovněž, dosti jsme se proplétali. V době tzv. Husákových dětí přijela matka s miminkem, další dítě sedělo na kočárku, třetí vedla za ruku. Sotva jsme se vešli. Byl jsem velice rád, že po letech jsem nemusel podobné problémy řešit. Poradny byly zhusta zároveň stanicemi první pomoci, a podle toho vypadaly. Vzpomínám si na tuhou zimu, šli jsme do poradny v Kozolupech, ze dveří vycházela uklízečka se slovy – Už jsem vám zatopila, pane doktor - , měla pravdu, kamna se teprve ohřívala.

Se všemi obvodními lékaři jsem vycházel dobře, v Chrástu bylo to místo neobsazené, lékaři se střídali, vzpomínám si jen na drobnou a hezkou doktorku Walterovou, která se do naší ordinace chodila vážit a předtím si svlékla punčocháče, když si nic jiného odložit nemohla. V Touškově zároveň s mou ordinací zasedal vedle posudkový lékař Šťovíček, výborný člověk, ovšem po prvním kojeneckém pláči vždycky říkal – Á, Mengele je už tady! -

Většina matek mluvila plzeňsky zpěvavě, navíc s přešticko-klatovským nářečím.- Copa je vo túto? Kampa? Včera jsem povjášela a svjášela prádlo.To jsou tatínkovo kalhoty a dědečkovo boty (tento obrat bohužel sdílely i některé učitelky mých dětí). Kášlat kášle, ale rýmu mít, to nemá.

Kdybyste mi ho moh přehlídnout, měl ňákou horečku.- Brzy jsem si zvykl. Nedá mi ovšem, abych necitoval nejbizarnější větu, zaslechnutou v trafice v předvánoční době. - A pročpa jí neupletete svetr? - - Japa bych to mohla udělat mojeho vnukovo jeho ženě? - Naproti tomu nikdo neříká, že je zez Plzně.

Do kolotoče jsem veplul rychle, Benovi a doktoru Točíkovi posílil mužský element mezi lékařkami, celkem nás na dětském bylo dvanáct, neměli jsme za celou dobu mezi sebou žádné závažné spory, což se mi dnes jeví spíše jako blahodárná výjimka. Jak jsem už napsal, větší problémy byly s nočními službami, ovšem stejně tak sloužila i oční a ušní lékařka s ještě užším oborem.

Vzpomínám si na dvě dramatické situace, první byl výjezd k tragické nehodě, kdy vlak v noci přejel člověka. Dojeli jsme na místo, policista měl silnou baterku, vyrazili jsme po kolejích. První, co jsme našli, byla zutá bota, o dalším není vhodné se zmiňovat. Druhý se odehrál v Chrástu, také pozdě večer. Právě probíhalo finále památného Eura, celou dobu nikdo nevolal, až poté, co Němci vyrovnali. Pak někdo ohlásil pravděpodobnou vraždu ve strážním domku. Dojeli jsme na místo chvíli před kolegou ze soudního lékařství. Na podlaze byla spousta krve, nahoře u stolu seděl zhroucený hradlař. Hledali jsme příčinu tak rozsáhlého krvácení, ale nikde střelná ani řezná rána na těle. Ovšem na obou lýtkách jsme objevili pozůstatky po rozsáhlých rozšířených žílách, na jednom místě roztržené. Zbývalo zjistit, co tu ránu způsobilo, žádný předmět v domku to nebyl. Napadlo mě vzbudit Milana Šindeláře, který v Chrástu bydlel, jestli o mrtvém něco neví. Chvíli trvalo, než telefon zvedl, a pak řekl – Moment, Tonda Panenka jde kopat penaltu, - a pak zazněl známý řev – Sme majstrami Európy! - pak mi Milan sdělil, že je to známý ožrala, že určitě šel z hospody. A tak jsme zase vzali silnou baterku a šli po kapkách a loužičkách krve až ke zrezlé části stavidla výhybky, která se stala vražedným nástrojem.

Sluší se od hororů přejít k nějaké veselé příhodě. Jednou jsem sloužil spolu s vládkyní všech sester Boženou Motyčkovou, dívali jsme se na televizi, dveře za zády, kterými vstoupil nový uklízeč a pravil – Sestří, tak já vám dávám klíče na háček (psaný text bohužel neposkytuje intonaci)- Sotva se dveře zavřely, povídám – Božíčku, Boženko, copak za chlapečka jsme si sem nasadili? -

- Já se na to vykašlu, mluvila jsem s ním půl hodiny, a nic, a vy ho ani nevidíte a hned poznáte, co je zač! - Dlouho nevydržel, spletl se v jednom řidiči, a ten mu jednu vlepil. Dneska by byl vláčen v médiích za hrubou nekorektnost.

Jednou jsem jel v hluboké noci do zapadlé vesnice k žlučníkovému záchvatu.

Uvítala mě stará paní s omluvou – Já mu to šíkala, še nemá jíst ten teplý puchta, ale tyš on měl na ten teplý puchta takovou chuť! - K mému překvapení postižený byl také ženského rodu.

S řidiči jsem vycházel dobře, Alfréd Michl byl v nenávratnu, zato jsem často jezdil s řidičem proklínajícím všechny kretény, kteří jsou líní jít ve dne k doktorovi a nenechají člověka vyspat. - Jardo, řekl jsem mu, kdyby nikdo nevolal, tak by ty služby nemusely být,- a doplnil – to víte, když jezdíte přes den ve volnu s městským autobusem a po večerech s vejtřaskou autoškoly, máte to opravdu těžký. - Další, mladý kluk, mi jednou vytkl – Copak vy, doktoři, vy si jen vyvážíte prdele, ale my si musíme na silnici dávat majzla pořád. - Dal jsem mu dobrou radu: - Jste mladý, co vám brání, udělejte si maturitu, vyštudujte dalších šest let, a budete si ten zadek vyvážet taky.-

Měl jsem v péči také tři nezapomenutelné matky. První, učitelka mateřské školy, rozbalila své čerstvé miminko s právě čerstvou stoličkou a omluvně pravila – Bože, pane doktore, on mi tu udělal kaňku! - Druhá, méně intelektuální, stačila objemnější stoličkou zamazat postupně tři prostěradla na přebalovacích stolech v čekárně. Téže paní předepsal doktor Křiklán dubovou kůru na potíže s konečníkem, stěžovala si při kontrole, že ji to v kalhotkách strašně škrábe (asi jí měl lépe vysvětlit, že se používá odvar).

Třetí matka nečinně přihlížela, jak její čtyřletý chlapeček pobíhá po ordinaci, stěží jsem mu zabránil, aby se hrabal ve skříni s léky, a ona reagovala slovy - No vidíte, pane doktore, co mi to dělá! - Tenkrát jsem jí poradil, že by ho mohla občas plácnout po zadečku, dnes by se dítě léčilo na ADHD syndrom a já bych čelil vyšetřování.

Ta šedesátá léta byla velice nekorektní, ovšem v jiném smyslu.



Diskuse


M. Krátký
8:12
13.10.2016

M. Pernický
15:44
12.10.2016

I. Procházková
14:52
12.10.2016

R. Langer
12:32
12.10.2016

J. Fridrich
6:54
12.10.2016

P. Sulc
3:09
12.10.2016

počet příspěvků: 8, poslední 13.10.2016 08:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.