Byl jsem blahem bez sebe, hýčkán na oddělení dvěma dámami, paní Michalovou a paní Pintovou (která navíc byla obdařena neobyčejným půvabem). Hned na mě čekalo několik scénářů k připomínkám, páni od filmu je většinou přijali, když se seznámili s mými názory. Naopak sám jsem úspěšně dodal dva náměty, jeden pro puberťáky a druhý pro čerstvé maminky. Režie se ujal pan Rudolf Krejčík, který použil mé podklady a dal je do úst Pavlu Bobkovi a třem populárním herečkám, pozval mě na natáčení, to bylo něco! - Hovory o nemluvňatech byly vlídně přijaty.

Navíc jsem jel do Kroměříže s několika odbornými filmy, pokračoval v účasti na Dnech dětského filmu ve Zlíně (tedy Gottwaldově). Již dříve jako filmový amatér jsem byl přizván do národního centra pro dětský film UNESCO, v roce 1967 jsem byl čtyři dny v Paříži, ale o tom později.

Domníval jsem se, že je to vrchol mé profesní kariéry. Navíc přítel doktor Jiří Syblík mě propašoval do měsíčního kurzu psychologie a hygieny práce do Západního Berlína v lednu následujícího roku (bylo to snazší, protože jel i ředitel Lobovský). Ostatní účastníci byli z celého Německa, tak jsem si zase oprášil jazyk. Odtržen od domova, koupil jsem si za pár marek kapesní rádio a s údivem shledal, že lze bez rušení naslouchat českému vysílání Svobodné Evropy. A tak jsem byl o Palachově činu a pohřbu informován lépe, než kdybych byl doma.

To bylo první vážné varování, když se pak v dubnu ujal moci súdruh Gustáv Husák, přišlo druhé, a zároveň poslední. Začal jsem uvažovat, co dál. Má oslnivá kariéra se pomalu řítila do řiti. S těžkým srdcem jsem se v ústavu někdy v květnu dohodl o odchodu a vrátil se pokorně do Plzně na celý úvazek. Zjistil jsem vzápětí, že mě ta úředničina nějak přestává bavit. Někomu jsem se svěřil a vzápětí mě oslovil ředitel OÚNZ Plzeň – Jih doktor Žanda a nabídl mi místo v Blovicích, pět tisíc na ruku a dva měsíce zaškolení na dětském oddělení nemocnice. Velmi lákavá nabídka.

Uvažoval jsem o ní, a zároveň o možnostech konkurenčního zařízení, ve kterém jsem již částečně pracoval. Stálá ordinace žádná, naopak čtrnáctidenní poradny (jinam v lichý a sudý týden).

Konečně jsem se ve svých třiceti osmi letech mohl zcela svobodně rozhodnout, zatím mě vždy někam zadělili, přeložili, i když jsem k tomu nevědomky nebo i vědomě částečně přispěl. Chci se po letech opravdu vrátit jako ztracený syn do náruče své matky pediatrie? Chci. A kam?

Na jihu jsem znal povrchně ředitele Žandu, a to bylo všechno. Na severu mi kynul Milan Šindelář, Jirka Benda a Helenka Karmazínová. Třeba tam bude dobrá i celá parta.

Nejdřív jsem zavolal řediteli Bedřichovi, se kterým už jsem si tykal, slíbil, že mě uvolní, konečně byla tam Jana Kirinovičová. A pak jsem se nabídl Milanovi. - Co děláš? Nic, že jo, tak přijeď hned. - Než jsem dorazil, ležela už na stole pracovní smlouva.

A tak jsem ji podepsal.

Bylo to druhé nejlepší rozhodnutí mého života (první byla svatba v Aši), nikdy jsem nelitoval. Mimochodem – doktora Žandu vyhodili po roce, místo něho tam přišel jakýsi komunistický vyděrač.

Ben mě s radostí uvítal a předestřel mi harmonogram práce. Kromě Zruče jsem měl na starosti Město Touškov a Kozolupy, obě místa dělilo pár kilometrů, ale překvapivý rozdíl. Touškov byl trvale český, kdežto Kozolupy spadly za války do Říše. I tolik let po válce však byl i rozdíl v obyvatelstvu, není nad starousedlíky. Tam o mne pečovala Evička Svatošová .

V Kozolupech jsem si jednou uvědomil, jak stárnu, když přišla mladá maminka. - Mám vás pozdravovat od mámy, pane doktore, chodila se mnou k vám v Hranicích! -

Další mou štací byl Chrást u Plzně s poradnou v Dýšině a v Kyšicích. Tam jsem poznal sestru Jiřinku Suchou a porodní asistentku Hankou Hegnerovou. Obě mi brzy přirostly k srdci svou vlídností k dětem i matkám i svým přístupem k práci. S nimi a s Helenkou se dodnes scházíme jako celoživotní přátelé. Jirka Benda už bohužel léta není mezi námi.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se do toho kolotoče vpravil, vždyť od Aše jsem nesloužil pohotovostní služby pro dospělé. Největší problém je na místě posoudit závažnost onemocnění. Může zůstat doma? Musí do nemocnice? Je škodovák? Na klinice ho nevezmou, patří do vlastní nemocnice. Tragickokomické scény, když pacienta najdete u silnice v bezvědomí. To byly nevýhody okresu bez nemocnice. Dobře se pamatuji na jednoho pacienta se zlomeninou bérce, kterého jsme přepravili v noci na chirurgickou kliniku, a na otázku sestry, má-li ještě nějaké obtíže, odpověděl – eště sem se, sestří, z té bolesti posral... -

Ale všechno mi od začátku usnadňovaly sestry, nejen dětské, ale i ostatní při službách. Kvalitní sestra je podmínkou úspěšné práce lékaře, bez ní je jen pouhou polovinou. Platí to nejen v nemocnici (tam nejvíce), ale i v terénu. Pracovat s výbornou sestrou je jako vyhrát ve Sportce, ovšem ne s tak mizernou vyhlídkou. Za svůj pracovní i pacientský život jsem jich poznal bezpočet, a mnohým jsem hluboce vděčný.

Víte, co je nejhorší kombinace? Lajdácký doktor a vzteklá sestra .Když to potkáte, prchejte jinam , máte-li kam!

Přestal jsem být vedoucím filmového oddělení, krajským lékařem zdravotní výchovy, ještě stále bylo mým útočištěm národní středisko UNESCO. To mezinárodní vyhlašovalo každým rokem soutěž dětských a dospívajících filmových amatérů na určité téma. Mým úkolem bylo téma vyhlásit a sehnat příslušný film, za odměnu jsem jej místo nezletilého autora doprovodil do místa soutěže. V říjnu 1969 byl městem zaslíbeným Amsterodam.

Přes varování své ženy, abych nevážil zbytečnou cestu do Prahy, jsem po obědě dorazil na ministerstvo kultury pro služební pas. - Pane doktore, my ještě nevíme, jestli dostanete povolení, každý den o tom rozhoduje zvláštní komise. Posaďte se zatím vedle. - Vedle jsem našel též čekajícího Waldemara Matušku, se kterým jsem strávil příjemné odpoledne. Nakonec nás pustili oba.

Byl jsem přivítán jako ztracený syn, kam jsem přišel, tam slyšel – ten Dúbžek je pro dobrý lidi a Húzak pro ty špatný, ja? - Film o chlapci, přihlížejícímu s úděsem, jak mu otec zabíjí milovaného králíčka (mimochodem, slyšeli jste někdy ten strašný jekot?), získal první cenu ve své kategorii a já se zlatou medailí v kapse na příští schůzce národního centra nadšeně líčil své zážitky.

Než mě vykopli, stačil jsem poslat poštou tu medaili autorovi filmu.

A už byl ze mne opravdu jen obvodní dětský lékař.