24.9.2017 | Svátek má Jaromír


VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 14

28.9.2016

Ze dvou dnů ve Varech v nemocnici mi zbyl jediný, tzv. klinický den. Dětská lékařka ve středisku na Slovanech neordinovala ve čtvrtek. Jméno si nepamatuji, viděli jsme se jen jednou. Dopoledne jsem vyšetřoval a ošetřoval nemocné děti, odpoledne byla poradna pro zdravé kojence. Sestry mě vlídně přijaly, tak říkajíc jsem dobře zapadl. Celé to období mně vyšumělo z paměti, nic mimořádného se zřejmě neudálo, pominu-li, že mi tam 26. ledna 1961 zavolala Jiřinka Horáková, že mám dceru Martinu. Pro MÚNZ jsem byl celkem výhodná akvizice, pracoval jsem tam zdarma v rámci svého úvazku ve zdravotní výchově. Tak to šlo nějaký rok, pak se situace změnila a já jsem se stal lékařem v instrukčních jeslích také na Slovanech. Když to porovnám, byl to velmi dobře fungující kojenecký ústav od rána do odpoledne. S vedoucí sestrou Markvartovou jsme si padli do oka, jeslemi prošly postupně obě moje děti, nemajíce jinou volbu, nakazily se tam ovšem vším možným, zpočátku přijela tchyně s tchánem, ale pak jsme si pořídili placenou babičku paní Kubálkovou jen po dobu nemoci nebo karantény. Stala se pro nás členkou rodiny tato vdova s dospělým synem kdesi v dáli, vždy ochotná, trpělivá, k dětem láskyplná. Když rozum braly, říkali jí teto, a tak už to zůstalo. Pak jsme se snažili jí tu péči oplatit v domově s pečovatelskou službou.

Práce v jeslích mi dlouhodobě nenaplňovala mou představu o pediatrické praxi. Jako na zavolanou přišel telefonát z ředitelství, že už pro mne ten úvazek nemají. - Jaký úvazek, vždyť pro vás dělám zadarmo bez úvazku! --No, ale my jej vykazujeme, víš? -

A tak se se mnou rozloučil MÚNZ v Plzni. Hned jsem pomyslel na Milana Šindeláře, ředitele OÚNZ Plzeň- Sever, který vedl náš kroužek při pitvách v prvním ročníku, a pak jsem ho potkal asi týden po příjezdu do Plzně na křižovatce U Zvonu. Co se začalo před lety v Praze, utvrdilo se po devíti letech. Zavolal jsem mu a vzápětí klusal na ředitelství. Druhý den ráno pak na dětské, kde jsem poznal okresního pediatra doktora Jiřího Bendu a okresní sestru Helenku Karmazínovou, která mne měla doprovázet v mé nové čtvrteční ordinaci ve Zruči u Plzně (část obce se jmenovala Senec). Z neznámých důvodů dali postavit zdravotnické středisko na pořádném kopci. Můj kolega obvodní lékař dr. Křiklán mi to hned vysvětlil : - To je z diagnostických důvodů, víš? Kdo sem vyleze, určitě nemá infarkt. -

Nebyla v tomto příměstském okrese, který začínal na Nýřansku a přes Plzeň pokračoval až do Kralovic, vlastní nemocnice (jediný okres v celé republice), ale to byla snad jediná chyba.

S Jirkou Bendou (byl ročník 1922, nemusel do Říše, ale zato sbírat a ukládat mrtvé po náletu na Škodovy závody) jsme si dobře rozuměli, on mi říkal Čárlsi, přál si oslovovat Bene, s Helenkou jsme se hned spřátelili, několik let jsem tam jezdil.

Vzpomínám si na dvě příhody ze Zruče. Přišel chlapec na injekci Pendeponu, Penicilinu, který udržuje hladinu týden, promptně jsem ho poslal domů, aby se vrátil s maminkou. Ta velice hudrovala, když se však vzápětí po injekci objevila velká alergická reakce (velmi jsem si vážil brilantní Helenčiny spolupráce, stříkačky s adrenalinem a kalciem jsem měl bleskově v ruce, mně se pak stejně rychle podařilo najít žílu, pak jsem ještě přidal hydrocortison). - Vidíte, - co byste si asi pomyslela, kdybyste tu nebyla? - řekl jsem matce, když jsme čekali na sanitku. - Pane doktor, já už vím, tak se nezlobte. -

Ve druhé příhodě nešlo o život, ale o generální stávku proti invazi v roce 68. Probíhala právě na počátku ordinačních hodin. Matky se sešly, naštěstí byl hezký den, vysvětlil jsem jim, proč se připojujeme ke stávce, pak jsme si hodinu povídali a poté proběhla normálně poradna. Žádná stížnost na mne nepřišla.

Dál jsem se věnoval své zálibě, sexuální výchově (přejmenována brzy na výchovu k manželství a rodičovství, ten sex soudruhy velice dráždil). Pozvali mě do mamutího Domova mládeže též na Slovanech, kde jsme bydleli a kam se mezitím přestěhovalo i mé pracoviště do tamní polikliniky. Ve velkém sále byla spousta učnic a učňů, vychovatelky a nevím kdo ještě. Asi půl hodiny jsem mluvil obecně, otázek jsem se nedočkal, naprostý krach. Ohlásil jsem se pak u ředitele, byl to jistě dělnický kádr, ale překvapivě vstřícný. Nabídl jsem mu, že tam budu chodit jednou týdně pro malé skupiny dětí, dva dny před určeným datem mi dají do schránky obálku s otázkami. Budu s nimi bez vychovatelky. Okamžitě přijal.

Hned první stoh papírků byl plný naivních, ale naproti tomu i zkušených otázek - jak nejlépe provádět soulož, je možné otěhotnět při menstruaci (podobně při prvním styku), jak se vyvíjejí prsy, škodí jim kojení? A tak podobně. Dotazy jsem si doma srovnal, všechny zodpověděl a jen tak mimochodem jim pověděl i to, na co se neptali. Chodili chlapci, chodila děvčata, zájem byl velký, já jsem měl pro ně večery volné. Po jisté době se objevila obálka s dotazy typu Jak střihnout holku přes krámy, je každá kunda stejně velká? (další raději vypustím). Co s tím? Spásný nápad přišel. Přivedli mě do obvyklé místnosti, ve které panovalo velké napětí. - Co asi udělá? Ten bude zuřit! - Klidně jsem usedl a řekl – Dostal jsem od vás nezvykle formulované dotazy, to bude asi věkem. Já už mluvím jazykem dospělých, a do něj si je přeložím. Tak první – Je vhodné mít pohlavní styk s dívkou nebo se ženou při menstruačním krvácení? - Vysvětlil jsem, že to vhodné není, a proč. Tak jsem si přeložil všechny otázky, a nakonec byl odměněn potleskem, že jsem to zvládl.

Soudruh ředitel mě pochválil, že jsem podle chlapců kofr. Dodnes nevím, co to znamená.

Počátkem druhé poloviny roku osmašedesátého odešla do důchodu doktorka Anna Kovářová, a ředitelka Ústavu zdravotní výchovy v Praze dr. Mlada Tauferová mi nabídla místo vedoucího filmového oddělení během společné jízdy ve vlaku.

A tak jsem v pondělí v časných ranních hodinách vyrážel do Prahy, přespal u rodičů a v úterý v pozdním odpoledni se vracel domů. Dr. Lobovský mi ochotně zkrácení úvazku povolil, ostatně jsem měl v té době ku pomoci již doktorku Kirinovičovou.

A tak jsem zase začal dojíždět, můj dlouholetý osud.



Diskuse


I. Procházková
2:01
5.10.2016

A. Alda
10:39
29.9.2016

J. Řezák
16:50
28.9.2016

J. Kraus
10:56
28.9.2016

počet příspěvků: 4, poslední 5.10.2016 02:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.