Místo očekávaného starce se v mé pracovně objevil playboy dr. Vladimír Miltner, asi nejlepší charakteristika, který přinesl překlad prvních čtyř kapitol ze sedmi, neuvěřitelnou báseň v próze s jazykem zaorálkovským (prosím nezaměňovat se současným ministrem) a eisnerovským, a mně nastala přetěžká, ale zároveň i překrásná práce. Místo jedné předmluvy jsem zvolil Sedmero zamyšlení ke každé ze sedmi kapitol, když mi pan doktor přinesl zbytek překladu, byl nadšen a slíbil, že odmítne souhlas s dalším vydáním bez mých předmluv. Dodržel ten slib až do konce svého pozoruhodného života v milované Indii, kam se vydal na poslední cestu s nevyléčitelnou chorobou.

- Bez stopy propadnul se v zem – platí slova žalářníka z Dalibora, byť jen částečně. Stopu zanechal velmi trvalou, samozřejmě i svými ostatními pracemi. Kámasútra byla v té době výstřelkem nakladatelství Avicenum, v normalizačních dobách byla ovšem ostrakizována, ve školních knihovnách dokonce se ocitla v seznamu Libri prohibiti (vím od své ženy, která tehdy již učila na stavební průmyslovce). Kdyby si ji cenzoři alespoň přečetli, obecně je ovšem dílo vnímáno za jakousi starověkou pornografii. Nenajdete v ní však jen výčet poloh vhodných k souloži (z nichž některé dle autora možné pouze nácvikem), ale o mnohem širší aspekty lásky.

Zkusím vám oživit k představě alespoň Zamyšlení prvé nad úvodem ke Kámasútře.

Milí čtenáři,
ujímám se v pokoře přetěžkého úkolu provést vás sedmi hlavami knihy, kterou jste vzali do rukou někteří z pouhé zvědavosti, jiní dychtivi poučení, další pro zábavu, ostatní snad bez jakéhokoli zvláštního důvodu, a ujistit vás, že každý v ní nalezne své kromě člověka, jenž nikdy, nikde a v ničem nenalézá nic, neboť tato kniha v sobě obsahuje místopis rozkoše, jemnosti a hrubosti milování, aritmetiku, geometrii, stereometrii i kupecké počty obcování, dílem pak i akrobacii splynutí a něco alchymie lásky, tak mnoho, a přece ne celou lásku, neboť žádná kniha v sobě nemůže pojmout celou lásku, kterou člověk musí hledat v životě, často nenalézá, a někdy přece jen najde.
Kniha však může pomoci v hledání svou starou a sterou moudrostí, neboť -
....náklonnost k rozkoši je sama od sebe stálá i mezi hovady, a k tomu není zapotřebí Knihy. Tak praví někteří. Avšak povaha rozkoše záleží ve způsobech ženy i muže, což nelze popřít. A tyto způsoby jsou vypsány v Kámasútře. Tak pravil Vátsajána. -
A Vátsajána byl moudrý a světa běhu znalý muž.
Tak praví lékaři.
A proto čtěte knihu bedlivě a celou, i když vás nečeká sladký život frejíře ani osud manželky královy, protože s dobou se mění názory na třídy žen vhodných k vejití, a těžko byste našli dívku, která ovládá čtyřiašedesátero pomocných oborů, nemluvě o vzdělaných kuběnách, a kdeže jsou časy slavných hetér.
Mění se názory, morálka, způsob života, někdy ku prospěchu, leč často spíše k chudobě těla i ducha.
A z těchto stránek kromě dávno zavátých a zvětralých mravů a zvyků, které v nás budí jen posmutnělý úsměv, přečasto dýchne nečekaná svěžest a vůně. A proto vejděme do první kapitoly a sledujme cestu.

By vás kniha nezavedla
k neplodným a marným snahám,
bude nyní moje starost.
Čas a prostor mnohé změnil.

Když si to znásobíte sedmkrát, pochopíte, jak těžký jsem zvolil úkol, byť podle mne jedině možný. Navíc nakladatelství spěchalo, mezitím nás navštívilo několik spřátelených armád, pak nás oblažil pán doktor Gustáv normalizáciou, nicméně před vánocemi roku šedesátého devátého dorazil na naši obvyklou poštu útlý balíček tří autorských výtisků a já jsem měl dárek pod stromeček pro doktora Jiřího Syblíka, Sváťu Holece a Pepu Lopatu, jediné své plzeňské přátele. Další očekávaný balík ovšem nepřišel. V lednu jsem byl v nakladatelství, i pídil jsem se u šéfredaktora, který se otočil ke knihovně a věnoval mi se zármutkem svůj vlastní výtisk. Bestseller v nákladu 200 000 výtisků zmizel na předvánočním trhu . Dnes nedostižný sen (leda by vyšla kniha Miloše Zemana - Jak jsem vás mýlil v politice - nebo něco podobného).

I já jsem se ovšem hluboce zmýlil. Devět let jsem úspěšně odolával jako jediný nestraník v tak vznešené funkci, až počátkem roku 1967 si mě povolal můj oblíbený ředitel Bedřich Lobovský, a položil mi nůž na krk. - Děláš to dobře, jsme všichni spokojeni, vím, že tě to baví, ale buď a nebo.... A tak jsem ke své budoucí škodě a s lichým dojmem, že ta partaj pomalu stoupá z příšerného bahna své minulosti, sám sebe do toho bahna ponořil.

Byl to můj jediný opravdu špatný skutek, kterého jsem se dopustil, byť jen na tři roky, a dodnes to vnímám jako životní selhání. V sedmdesátém jsem ovšem samozřejmě špatně odpověděl na kruciální otázku, se vstupem vojsk jsem nesouhlasil, a rodná strana se mne s ulehčením oboustranným zbavila.

- Kdyby sem to bejval věděl, tak bysem tam nechodil...- Své tak důležité funkce jsem se zbavil o rok dříve sám, ale o tom jindy.

Kromě literatury mne ovládl i amatérský film. Spřátelil jsem se s oftalmologem Antonínem Šedivým, který uměl filmovat a nedovedl psát scénáře ani režírovat, ideální společník. Z Varů jsem převelel nevyužitou kameru, a natočili jsme pro jesle instruktážní film O smutné Zdravušce.

K tomuto kroku jsem byl ovšem v podstatě donucen.

Po svém extempore v Mariánských Lázních jsem byl přizván do porot tentokrát již samostatných festivalů zdravotnických filmů. Předsedou byl pan profesor Michal, nejen vynikající oftalmolog, ale vzdělanec a debatér, jakých jsem poznal málo. Ústav zdravotní výchovy zastupovala dr. Anna Kovářová, již starší, nepříliš půvabná dáma s vysoce elegantním oblečením. Když jsem se s ní blíže seznámil, potěšil jsem ji výrokem – Někomu se líbí Homér, jinému zas Mohér. Ty jsi jediná, kdo slučuje obé. -

Tak jsem porotoval, radil, chválil, kritizoval až do dne, kdy jsem nepozorován zaslechl – ten Bečka je tak chytrej, všechno zná, všechno ví, eště kdybysme od něho taky viděli ňákej film, že jo ... .

A bylo rozhodnuto. Pak už jsem jen předváděl ty filmy a neporotoval. Filmů bylo dost úspěšných, Adam a Eva (co jiného než sexuální výchova), Mé vzdálené družky (samovyšetření prsů), Nevinná (už méně, byl to film o dívce, která se na svatbě své kamarádky opije, v noci dvakrát znásilněna, otěhotní, žádný z otců se nechce k činu znát, přijede z porodnice o vánocích a šťastně odloží miminko na stůl, aby si mohla zkusit své vysněné boty na lyže ... K filmu mě inspiroval náhodně vyslechnutý rozhovor tří dívek, zakončený otázkou – Myslíš, že bych se probudila? -).

Největší úspěch mi přinesla spolupráce s doktorem Luďkem Skálou na filmu o dívce, která v halucinaci vypadne z okna a my v sanitce sledujeme její cestu k drogám až k té cestě poslední.

Úspěšné filmy byly překopírovány a byly promítány prostřednictvím okresních oddělení zdravotní výchovy.

Je však načase vrátit se k mým osudům pediatrickým, ke kterým Plzeň nebyla zdaleka tak vstřícná jako lázně, které jsem nevděčně opustil.