28.5.2017 | Svátek má Vilém






VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 11

31.8.2016

Ještě včas jsem si povšiml, že jsem svůj pobyt ve světových lázních jaksi odbyl. Vždyť jsem tam strávil dva roky, seznámil se se spoustou lidí, ale hlavně získal mnoho zkušeností pro svou další práci. Jak důležitý byl můj garantovaný úvazek v nemocnici, jsem pochopil později, jak přínosný byl vstup mezi žákyně místní zdravotnické školy, rovněž.

Učil jsem nematuritní předmět jednu hodinu týdně a brzy jsem přišel k názoru, že pouhým povídáním si jejich pozornost dlouho neudržím. Nosil jsem jim ukázky různých propagačních materiálů, o kterých jsme debatovali, jednou mi napadlo, že jim zadám domácí úkol (jak protestovaly!) napsat letáček – Jak se chránit proti chřipce - do dětské ordinace. Když byly odpovědi pohromadě, začal jsem je hodnotit na tabuli, nejprve jsem vypsal všechny hrubé chyby. - Pane doktore (soudruhu mě neoslovovaly), dyť nejsme v češtině! - - To nejsme, ale kdyby si váš výtvor přečetli v čekárně, co by usoudili o vašem maturitním vzdělání? - lehce jsem námitku přešel. Pedagogické školení jsem postrádal, ale ředitel při hospitaci usoudil, že mi to docela jde.

Chodil jsem i na porady krajských odborníků, většinou byly nudné, pamatuji si však jednu, která se vymkla. Pan primář interny si stěžoval, že už poslal obvodním lékařům dvakrát metodické pokyny, jak správně léčit angínu, a při kontrolách zjišťuje, že se jimi neřídí. Čím to může být? - - Pane primáři, - opáčil jsem, ač nevyzván (to je můj starý zlozvyk ještě z gymnaziálních let, oblíbený více u spolužáků než profesorů) - uvážil jste i možnost, že oni ty pokyny prostě nečtou? - Pan primář lehce zbrunátněl a promptně uvedl věc na správnou míru – z pana kolegy Bečky mluví mládí a nezkušenost, to omlouvá takovou nehoráznost!

- Ač stár a bohatě zkušený, stále jsem přesvědčen, že čím více přetížení lékaři dostávají různých papírů, tím méně se jimi zabývají.

Město samo bylo krásné, obklopené bohatou přírodou, s četnými koncerty a dobrým divadlem, které jsme pilně navštěvovali. Plna pochyb mi jednou vytkla primářka ženského oddělení, že při své funkci bych snad měl být i kulturnější, že mě nikdy nevidí na premiéře (ač je lépe navštívit takovou čtvrtou reprízu, kdy už si představení sedne). Takový projev snobismu byl však spíše výjimečný.

Ve Varech panovala i jakási družnost, lidé se celkem snadno seznamovali, málokdo byl starousedlíkem, každý pocházel odněkud. Jdouce se známým ulicí nebo kolonádou, potkali jste někoho vám neznámého, koho ovšem váš přítel srdečně zdravil. Na otázku, kdo to byl, zněla obvyklá odpověď – On dělá na MěNV, učí ve škole, kolega z práce apod. -

Abych unikl výtce jednoho ze čtenářů, který pokládal za úlet mé hodnocení města Chebu jako nic moc, i v dalším se týkají mé další řádky roku 1960.

Když jste v obdobné situaci procházeli Plzní, odpověď se obvykle výrazně lišila : - Jeho babička měla dům na náměstí – nebo – Oni měli největší obchod s hračkami. - Méně významní lidé pak se nějakým způsobem podíleli na věhlasu Škodových závodů, byť jiného jména, viz vtip : - Lenin...Lenin...? Není to ten, co fúzoval se Škodou v Plzni? - Byl to ten, bezpochyby. A my jsme zůstali takovou náplavou celých čtyřiadvacet let.

Koncem mého pobytu ve Varech se konal v Mariánských Lázních celostátní soutěžní festival amatérského filmu s částí věnovanou filmům se zdravotnickou tématikou, a protože členka poroty dr. Kovářová, vedoucí filmového oddělení pražského ústavu, onemocněla, byl jsem pověřen zástupem. Sice jsem od dětství rád chodil do biografu, ale to byla veškerá má kvalifikace.

Po příjezdu do hotelu jsem se šel zaregistrovat, při té příležitosti objevil na pultu asi pět brožur pro filmové amatéry za pár korun, nemaje co na práci jsem je za večer zhltal. Získal jsem tím mimo jiné určitou základní slovní zásobu pro členství v porotě. Není totiž nadto, může-li člověk ve vhodné chvíli utrousit něco o nápaditém rakurzu kamery nebo o střihu přes osu nebo podobné drobnosti. Můj úkol však spočíval jen v dohledu, zda film nehlásá nějaký nesmysl nebo blud. Vzpomněl jsem si na jediný snímek, natočili jej na chirurgii kdesi v severních Čechách. Vyprávěl krátký příběh pacienta se zánětem slepého střeva, který se dostane do nemocnice včas, je ihned operován, ale na jakousi komplikaci zemře. Vzbudil všeobecný šok, nehodil se do báje o našem socialistickém zdravotnictví. Ale oni argumentovali, je přece nutné, aby lidé věděli, že i po zdánlivě banálním onemocnění může pacient zemřít, jen se o tom nemluví.

Toto jejich stanovisko jsem uznal a film podpořil k medaili. Moc chvály jsem ovšem nesklidil. Festival pro mne objevil možnosti, které v sobě amatérský film skrývá, a v dalších letech jsem je začal využívat. Ale mělo to ještě trvat.

S odchodem z Varů jsem neměl potíže, zvláště když jsem za sebe na již jen okresní funkci zajistil kvalifikovanou náhradu z Ústí nad Labem. A tak jsem se rozloučil se svou těhotnou ženou s tím, že samozřejmě zahájím své pravidelné sobotní a nedělní jízdy. Tentokrát byly hromadné, přecházelo nás do Plzně hodně, dodnes mám ten obrázek před sebou. Stojím v časném sobotním odpoledni v dlouhé frontě před nádražím Klementa Gottwalda, z levé i pravé strany nás pokrývají saze ze dvou mohutně dýmajících stojících parních lokomotiv, a čekáme, až pro nás přijedou autobusy. V pondělí ráno časté mlhy, zato bez těch lokomotiv.

K nástupu jsem jel ovšem sám, ohlásil se na KNV a promptně navštívil své nové, ovšem nikoli neznámé pracoviště. Sídlilo v někdejším provaznictví Hecht, v bývalé prodejně byl sklad, v pokojíku do dvora mě přivítala krajská sestra (opět Věra), druhá sestra Jiřina, paní skladnice, a navíc administrativní síla paní Vlasta. Rázem jsem posílil v počtu podřízených úměrně dvojnásobné velikosti kraje.

Po několika zdvořilostních větách mi napadlo zeptat se Věry – A kde já vlastně budu bydlet, na KNV se nezmínili. - - No, to bude problém! - odvětila, pravíc, že KÚNZ má jen internát pro sestry, s ubytováním lékařů se nepočítá. - Tak to abych se teda hned vrátil, než si rozbalím! - - Počkejte, já něco zkusím – a vytočila jakési číslo, stručně pohovořila, a pak mi řekla, že týden mohu bydlet v učňovském internátu Pozemních staveb, jelikož obyvatelé jsou v Praze na spartakiádě, a pak si asi budu muset najít pokoj v hotelu. Tato vyhlídka mě nepotěšila, ale týden byl zajištěn, odpoledne mě tamní sestra vlídně přijala a ubytovala na ošetřovně.

Druhý den jsem byl přijat ředitelem KÚNZ doktorem Lobovským a hned jsem zjistil, že všechno je jinak. Ve Varech jsem komunikoval výhradně s vedoucím odboru, ředitel byl pro mne pouhým jménem, tady to zřejmě (i když ne úplně, jak jsem později zjistil) fungovalo obráceně. Vypadal sympaticky, ačkoli ani jeho neprovázela nejlepší pověst. Ale na to jsem už tenkrát nebral valný zřetel, dal jsem vždycky až na své vlastní zkušenosti. Zeptal jsem se na možnost odborného úvazku na klinice, čemuž se zasmál a pravil – z toho by Lukeše tak trefil šlak! - (měl jsem pak tu čest poznat se s panem profesorem, přednostou kliniky, byl to zkostnatělý komunista, ředitel měl určitě pravdu), nicméně slíbil, že budu moci určitě čerpat tzv. klinický den, že se už něco najde. Tato možnost se skýtala všem odborným ouřadům, aby si udrželi odbornost, mnozí se z vrozené lenosti nenamáhali, jak později zjistili, k velké vlastní škodě.

Asi třetí den, když jsem začal pochybovat, jestli mlhavý příslib bytu stál opravdu za jevící se negativa, jsem potkal na ulici spřáteleného důstojníka Jiřího Turka. Na otázku, co tady dělám, jsem se vyzpovídal ze svých trablů, nabídl mi volnou válendu v obýváku (a to přesto, že byl prvním a odmítnutým nápadníkem mé drahé ženy).

Takové gesto je nutno ocenit, není-liž pravda?

Konečně se začaly rozptylovat mé plzeňské chmury.



Diskuse


J. Jurax
13:43
31.8.2016

M. Pernický
11:26
31.8.2016

počet příspěvků: 3, poslední 31.8.2016 01:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.