28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 1

22.6.2016

Zamýšlím se nad situací v dnešním zdravotnictví a soudím, že by nebylo úplně marné připomenout dnešním studentům a lékařům padesátá až osmdesátá léta minulého století - tak, jak jsem je prožíval ze svého osobního i pracovního hlediska. V dávném roce 1950 jsem začal studovat na Lékařské fakultě UK v Praze, ale k pochopení mých předcházejících a následných osudů a postojů musím, ač nerad, začít poněkud zeširoka.

O mém osobním i pracovním životě rozhodovali většinou jiní, můj otec byl ředitelem nemocenské pojišťovny krejčích (taková malinká OZP) a rozhodl se, že budu lékařem. Proto jsem osm let věnoval latině a pět let řečtině na klasickém gymnáziu, má láska ovšem byla česká literatura a divadlo, psal jsem jako student četné básničky a drobné povídky a chtěl jsem studovat na filosofické fakultě. Toto mé bláhové přání otec striktně zamítl a začal si na můj úkor plnit svůj sen.

V devadesátém roce jsem dostal své kádrové materiály, od té doby vím, že hnusný posudek k maturitě napsal můj nejlepší kamarád, že na lékařskou fakultu jsem byl přijat jen díky asistentu Vaněčkovi z histologického ústavu, který se mnou vedl politický pohovor (přijímací zkoušky jsme nedělali), a přes jeho průběh (můj poměr k náboženství, co si myslím o vitalistech, můj názor na Masaryka) z možností přijat-přijat podmíněně-odmítnut-navržen k přeřazení zaškrtl první, a to z důvodů: Velmi dobré politické znalosti, značně nadprůměrný kulturně. Bystrý, s vyhraněnými názory. V Praze 12.9.1950.

A tak jsem počátkem září usedl do lavic největší posluchárny, kde nás přivítal ke studiu páter vyklouz Josef Plojhar, ministr zdravotnictví. Jeho úvodní slova, abychom si uvědomili, že se budeme šest let flákat z milosti dělnické třídy a že jsme se navždy rozešli s takzvanými akademickými svobodami, mě rozhodně nepovzbudila.

První tři roky studia byly pro mne spíše utrpením s několika výjimkami, z nichž nejsvětlejší byl profesor Vilém Laufberger, který nás prováděl taji fysiologie. Opatřil jsem si jeho zakázanou vzruchovou teorii (měla blízko k pozdější kybernetice) a nevynechal jsem jedinou přednášku už z toho důvodu, že jsem byl vyvolen ke kreslení jeho četných schémat na tabuli. V první přednášce pravil, že dříve se studovalo, teď jsou povinné přednášky, bude tedy dělat prezence a podle toho budou vypadat zkoušky. Prezencí bylo pět, z toho jedna na Zelený čtvrtek. Moc jsme se zasmáli, ale pak mnozí litovali. Má zkouška spočívala v nakreslení mozečkového schématu, které se velmi podobalo zapojení třílampového radiopřijímače. Další výjimkou byl profesor Sekla, který nám odhalil podvody T.D. Lysenka, o kterém se zmíním ještě později, a nebál se seznámit nás naopak s imperialistickou teorií pánů Morgana a Weismanna. Nejobávanější zkouškou třetího ročníku byla patologická anatomie, kterou jsem absolvoval u profesora Heřmana Šikla jen s u mne neobvyklou drzostí. O virových teoriích nádorů jsem si pamatoval pouhý Roussův sarkom u kuřete, načež pan profesor pravil, že právě dostal jakousi japonskou knihu, kde je o virových nádorech 400 stran, takže bych já mohl vědět alespoň něco. Ze zoufalství jsem opáčil, že v páně profesorových skriptech o 2500 stranách je této teorii věnována jen stránka jediná. - Člověče, víte, že máte pravdu ? Dejte mi index, já vám to napíšu.- A propustil mě do čtvrtého ročníku.

Bodem zlomu byl šťastný den, ve kterém nás při při jedné přednášce navštívil děkan fakulty dětského lékařství profesor Houštěk, aby se nás pokusil získat pro další tři roky studia. Seděli jsme vzadu spolu s Vladimíry Malaskou a Fialou a po krátké domluvě jsme okamžitě vyrazili na děkanát v nemocnici na Karlově. Přijala nás sekretářka, řekla, že soudruh děkan ještě nepřišel, posadila nás do jeho pracovny a přinesla nám kávu. Proti neosobnímu jednání na děkanátu všeobecné fakulty prostě zázrak. Tak jsme to ihned po děkanově návratu ochotně a rádi podepsali.

O svém dalším osudu jsem tak poprvé rozhodl sám, a to na poslední chvíli, protože den poté mě vyhledali zástupci KSČ a SSM se sdělením, že jsem byl vybrán jako politicky vhodný pro studium na hygienické fakultě, těžko bych se jim vymluvil.

Myslím, že pro výběr pediatrie rozhodlo hlavně mé působení v loutkovém divadle Umělecké výchovy a až druhotně jistota oboru po promoci. Ve třetím ročníku jsem se pokoušel o jakousi vědeckou práci v ústavu profesora Poupy, ale ani po roce jsem se nezbavil obav z potkanů, ačkoli byli dobře chováni a neškodní.

A tak jsem další tři roky pilně docházel Na Bojiště, nikoli za Švejkem, ale na ortopedickou kliniku profesora Zahradníčka, kde vždy ve čtvrtek od 14 hodin přijímali dětské úrazy a akutní bolesti břišní pro celou Prahu. Setrvával jsem do 23 hodin, pak už byl minimální provoz. Říkalo se tomu fiškusování a bylo to pro mne nejcennější praktikum z celých studií. Překvapuje mě, že dnešní medici nejeví údajně o takovou praxi zájem. Navíc jsem ve volných chvílích pomáhal ošetřovat děti na lůžkovém oddělení, kam jsem chodil s maňáskem opičkou v kapse pláště a zkoušel různé fígle - třeba dítě mi odmítalo otevřít ústa, ale opička se se špátlí do krčku podívat mohla. Děti mi říkaly pan doktor Vopička a to opičkování už mi zůstalo..

Studium mě bavilo, v ročníku nás bylo osmdesát proti dvěma stům padesáti na všeobecné fakultě (a to byla jen polovina podle abecedy), i studijní kroužky byly menší, a tak jsme se více dostali k praktickým zkušenostem.

Kromě toho jsem byl, jak by se dnes řeklo, takovým bavičem ročníku. Nezapomenutelná byla první přednáška profesora Petera, která mě vedla k sepsání povídky na P: Pan profesor Peter přednáší posluchačům pediatrie principy porodnictví, předcházen přemírou poskoků, povstávajících při příchodu páně profesorově ..... celou si nepamatuji, ale druhý den jsem to o přestávce četl na chodbě kolegům, kolemjdoucí docent Rejsek mi vzápětí papír sebral s tím, že to se Peterovi bude líbit. Pan profesor projevil přes mé obavy značný smysl pro humor, a tak jsem mu při státnici věnoval přesný popis porodu koncem pánevním podle Brachta na P, který se nezachoval. Pamatuji si jen titul, Porod plodu prdelkou, a poslední větu – potahováním prdelky prezentuje porodník pouze pitomost.

Také jsme pořádali jakýsi kabaret, říkali jsme tomu Pediatrické hrátky, za pěkné účasti asistentů i profesorů, s mou budoucí ženou jsme hráli s maňásky Pyrama a Thisbe ze Snu noci svatojánské, někdo hrál na klavír, další recitoval a já jsem to celé, dnešním jazykem, moderoval.

Kromě toho jsem si i nechtěně předpověděl svůj další osud. Zadaptoval jsem si píseň Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku, a poslední sloka zněla:

Medici z naší vsi, nic neříkejte mámě,
medici z naší vsi, nic neříkejte mámě,
řekněte jí, že jsem až v Aši lékařem,
a můžete jí říct, že nevrátím se víc.