... víc rodičovských slastí než strastí

Neodolám započít tuto kapitolku obšírnějším úvodem, detailnější oklikou. Z Ithaky, scénického městečka a zejména adresy velmi prestižní Cornell University, jedné ze sedmi Ivy League („břečťanová liga“), za mnou do Binghamtonu - zhruba jedna hodina spěšné jízdy - dojížděl student s obtížně pochopitelným zájmem o záležitosti socialistické justice. Někdy začátkem roku 1969 se dostavil s otázkou, zda bych měl zájem seznámit se s jedním českým literátem, který u nich právě pobýval

Kdo že je to?

Nějaký Škvorecký.

Zareagoval jsem jako na novinu, že tam k nim přijel Alois Jirásek s Boženou Němcovou či Jan Neruda v doprovodu Karolíny Světlé.

Sice jsem znal jen jednu jeho knihu, Zbabělce, což bylo v nejlepším případě záviděníhodnou výjimkou, byl to autor de facto již zakázaný, oficiálně značně proklínaný. Však my všichni ilegálně zmizivší a včas nechycení, případně někde u železné opony důkladně nerozstřílení, se stali adresáty úředního hodnocení a zatracení. Například expert stranických pavěd jménem O. Pilát, s univerzitními tituly před a za jménem (doc..RSDr., CSc), v pojednání v Zemědělských novinách (23.1.1986) s titulkem Nejbídnější z bídných konců: emigrace na cestách zrady nás hodnotil jako politicky a lidsky deklasovaná individua, zvrácená a morbidní. Tak nenávidí svět, probíhající pokrokové změny, že by na lidstvo klidně seslali i jadernou katastrofu. Je to nejbídnější z bídných konců, k čemuž čs. emigrace na Západě dospěla. Takto končí tento Pilát svůj soud, všechny nás zatracující.

Ale zcela speciální pozornosti se dostalo právě tomuto Škvoreckému, momentálně sídlícímu zde v sousední Ithace. V poinvazním týdeníku Tribuna (18.4.1973 ̈) jakýsi František Marchal poskytl dlouhou diagnozu ukončenou neméně rozvláčnou větou Jen málokdo z jeho souběžců za hranicemi by dovedl ve svém vyznání vyjádřit lépe svou bezmeznou nenávist ke Komunistické straně Československa, jako to projevil Josef Škvorecký.

Za ním a jeho ženou jsme do Ithaky jeli a podle Škvoreckého tvrzení jsem byl zcela první český exulant, s nímž se setkal. „Tak začala naše známost, která se brzo proměnila v přátelství, pevné a nerozlučné a to trvá dodnes,“ takto Mistr Josef v tisku potvrdil. Od začátku jsme si náramně rozuměli, vzdor velmi podstatným rozdílům: on byl mediální celebrita, já tehdy ještě dost značná nula. Mojí tehdejší výhodou ale bylo, že jsem se už šest let pohyboval v americkém univerzitním prostředí, obeznámen s převládající mentalitou politicky korektního liberála - čili tedy vesměs typy k našemu uzoufání.

Žádný z nás dvou nebyl Pražák, což v tehdejších dobách - a zřejmě i dosud - je sám o sobě důkaz automatické výhody a vlastně i výkonu. On z Náchoda, já z Plzně, sice větší, ale stále jen provinční. Oba původu zřejmě maloburžoazního, on z rodiny úřednické, já živnostenské, s otcem, který celý život manuálně tvrdě pracoval. A nikdo v našich rodinách se nepotřísnil členstvím v komunistické straně, ať už by to byl učinil z jakéhokoliv důvodu.

Oba jsme byli jacísi katolíci a jak jsem dodatečně zjistil, páter Škvorecký, Josefův strýc, mě křtil.

Josef se za svých studií na filozofické fakultě znal a stýkal s tvory autenticky oddanými jejich komunistickému přesvědčení. S něčím takovým jsem se nikdy nesetkal. Potkával jsem pouze indiviua zlá, podivně zamindrákovaná, ambiciozní, pomstychtivá.

- - -

Na první návštěvu k nám do Binghamtonu přijeli v dubnu 1969, právě v týdnu, kdy Dubčekova éra oficiálně končila jeho odesláním s diplomatickým cylindrem do Turecka. Naše přivítání bylo bouřlivé, chrlíme páté přes deváté, činíme tak dvojjazyčně, česky si tykáme, v angličtině starost s takovou etiketou odpadá. Jakžtak se dalo komunikovat německy, nikoliv ovšem čínsky.

Naše ženy si velmi rychle padly do oka, porozuměním přece dost neobvyklým při rozdílnosti jejich předchozích životů. Čínsko-švýcarská Priscilla pocházela z aristokratického rodu, jednoho ze čtyř nejbohatších v celé Číně, v životě nechodila do žádné školy - ona majitelka modré krve s nedostatečně žlutou pokožkou. Měla své privátní učitele, z Evropy dodané. Zdena byla dcerou nakladatele, který po Únoru upláchl do exilu, její bratr byl jako údajný politický delinkvent vězněn po dlouhou řadu roků. Zbytek rodiny násilně vystěhován z luxusních prostorů v Pařížské ulici do pavlačového bytu bez záchoda někde v Karlíně. Na ostentativně zdůrazňované hodnoty této nové vládnoucí buržoazie byla Zdena oprávněně alergická. A teď potkala Priscillu, které materiální bohatství vůbec neimponovalo, vždyť se přece do něj narodila. Její škála hodnot se nezměnila ani poté, co jí Mao paláce schlamstnul a latifundie rozkulačil.

- - -

Začali jsme hodovat, popíjet a rekordní výkon obžerství se protáhl hodně přes půlnoc. Josef chtěl být původně saxofonistou, hudební sluch měl znamenitý, měl schopnost vyjadřovat nuance, imitovat mluvy postavy, o níž se právě hovořilo. V našich debatách se s tématem nevnucoval, ale dovedl znamenitě navázat na nějaké to mé předchozí povídání, aby k němu dodal neobvyklou pointu. Na rozdíl od mého občasného zlozvyku doširoka se producírovat, jmény známějších lidí se ohánět, on takové nutkání neměl, i když se třeba vrátil z Riviéry od slavného Grahama Greena (který ho za dalších pár roků nominoval na laureáta Nobelovy ceny).

Priscilla, ač zpravidla žádný ctnostný abstinent, tehdy nepila. Správně předpokládala, že bude muset české trio obsluhovat a tak případnému karambolu předejít. Nám třem se podařilo zkonzumovat čtyři láhve výtečného koňaku Remy Martin VSOP. V průběhu seznamovacího maratonu jsme každý vykouřil veletucet cigaret a dosáhli jsme dvojnásobného předávkování jak alkoholem, tak nikotinem. Ráno, či spíš až k polednímu, jsme s barvou zelenou vyvrávorali na vzduch. Držel jsem se zdi v obavě, že se na mě zřítí.

Pod společnou střechou jsme v příštích letech pobývali nespočetněkrát, aniž by někdy ještě došlo k zopakování tak nehorázné, až téměř apokalyptické konzumpce.

- - -

Tehdy ještě naštěstí Priscilla těhotná nebyla, ale brzo poté již byla. Vzhledem k tomu, že už nebyla nejmladší, (ročník 1933), místní gynekolog jí její rozmnožovací záměry naštěstí neúspěšně rozmlouval. Rozjeli jsme se proto do Chicaga, kde tehdy působil Slávek Mařík, kamarád Plzeňák, posléze majitel kliniky v Los Angeles, specializující se na in vitro fertilization, a péčující o nejednu hollywoodskou hvězdu. Priscillu prohlédl, shledal v perfektním stavu, rozmnožování uskutečněno bez běžných těhotenských komplikací.

23. června 1970, necelý týden před naší domácí událostí, nám Zdena napsala: To je nám ale radostná novinka a vy nic neřeknete, to jste pěkní. Včera jsme o vás povídali a dlouze jsme přemýšleli, jak to děťátko bude vypadat, jestli jako maminka nebo jako tatínek, a pak jsme došli k závěru, že v každém případě bude krásné. Tak se těšíme a držíme palce, aby všechno proběhlo bezbolestně. Samozřejmě že vždycky víc trpí otec.

Binghamton, 8. července 1970. Rozmnožili jsme se po meči. Potomek posledních těhto pár dní vypadá jako Moise Tschombe oné neblahé neokoloniální paměti. A není vůbec žlutej. Bylo mi však přislíbeno, že onoho mnou žádoucího zabarvení přeci jen dosáhne. Porod byl překvapivě hladký. Předcházela mu však sobota zaplněná dvěma příjemnými, naivními, politicky superblbými domorodci, kteří přijeli z Ithaky na návštěvu. Odjeli před půlnocí, naprosto zmateni, že odmítám sdílet jejich přesvědčení, že Amerika je zemí nejméně svobod a nejvíce útlaku na světě. Kdyby potomek těmto názorům byl naslouchal, natrvalo by odmítl se porodit.

Toronto, 15. července 1970. Congratulations k narození! Jsme taky rádi, že je na vztek Rusákům o jednoho Číňana víc, a když je to navíc český Číňan americké národnosti. Bude dítko pokřtěno anebo to bude milý buddhista?

Binghamton, 30. července 1970. Příkládám dva obrázky potomka. Věk asi jeden tejden nebo dva. Hryže mi nos. Ovšem to je nehygienické. Jenže zase, přeci si nebudu nos vyvařovat. Najednou jsem na něho houknul „Long live Chairman Mao“, načež okamžitou reakcí byl největší úsměv, jakého byl schopen. Tedy jednal jako Číňan vlastenec. Ale současně v téže vteřině úsměvu si obrovsky nadělal do gatí, kterýžto čin přisuzuji skoro čistokrevně české, historicky ověřené zbabělosti.

New York, July 7, 1970. My dear Ota, píše Ivan Sviták a následoval anglický text, který překládám: Starý čínský filozof tvrdí, že nejlepší věc, co se v životě může stát, je se vůbec nenarodit. Ale když už tady teď jsi, následuj doporučení jiného českého filozofa, který věřil, že to chce klid. Tato kombinace české a čínské důkladné moudrosti učiní tvůj život unikátní a šťastný, poněvadž tím se staneš nositelem pozitivních kvalit těchto dvou kvalit - moudrosti a smyslu po praktično. Což jsi už vlastně dokázal, poněvadž se ti již podařilo vyřešit ten nejdůležitější problém - vybrat si správné rodiče. Takže take it easy for the rest of your life, as does yours Ivan Svitak.

KŘTINY V TORONTU A ODLET DO DÁLAV

V Torontu s hanobitelem Josefem a nic netušícím potomkem jsme se dostavili do kostela svatého Václava. Obřadu se ujal kněz P. Janda, někdejší dlouholetý politický vězeň. Měl potíž si pamatovat jméno křtěného děťátka a můj magnetofon tehdy zaznamenával „Já tě křtím Břetislave, Roberte,“ a kmotr do toho opravně špital: „Ota Josef.“ Křtěnec nevřískal, kmotrovi se v náruči nezmítal, obřad byl příkladně důstojný, Josef s velkou svící v ruce. Inu, povedlo se to. Pohostila nás vlídná česká rodina, popíjeli jsme střídmě, oslavenec si jen párkrát lokl piva z mého rodného a teď vlastně i jemu příbuzného města.

KONEC

(Z připravované knihy „ Dost svévolně se košatící Osud)

Neoficiální stránky Oty Ulče