I za totality ne každá částečně či plně nesvéprávná osoba putovala do ústavu pro duševně choré. Řada jich o své vůli přicházela k soudu - ať už pro uvolnění vkladu či s všelijakým bizárním požadavkem - a tak za své milosrdně krátké kariéry západočeského soudce u civilního soudu v oněch hanebných padesátých letech jsem měl možnost se seznámit s všemožnými podivíny. Asi každý Plzeňák se někdy potkal s údajným hrabětem Schoenbornem z Holubů. Věkem se rovnal legendárním kavkazkým pastevcům. Stalinismus sem nebo tam, hrabě se procházel rokokově vyšnořen, s velkou umělou růží v klopě. Též měl cop s mašlí. Ve své téměř totální hluchotě velmi hlasitě nenáviděl sociální demokraty. Zřejmě nepostřehl, že jiná marxistická strana vysedávala na vládním trůně. Když pan Pacanda, zřízenec anatomického ústavu lékařské fakulty a fanda fotograf, plánoval velkofilm Mozart v Plzni, zde měl vážného uchazeče na hlavní roli.

Víc než takový Mohykán dávné feudální éry důležitější bylo privilegium osoby se skutečnou či s nezcela opravdovou duševní poruchou beztrestně se šnořit copem a mašličkou. Jestliže, jak se občas říká, že ti, co přežijí nukleární inferno, tak budou závidět těm nepřeživším, normální tvor se smůlou žít v totalitním systému měl důvod závidět nenormálním.

Za dva a půl roku trvajícího uštědřování socialistické zákonnosti na rurálním okrese se středověkým městečkem Stříbrem, výtečným příkladem tam posloužila občanka Marie Klírová, beztrestně potupivší úřadujícího generálního prokurátora Jana Bartušku, tváří v tvář. Klírová byla můj nesvéprávný svěřenec, bytem v Kladrubech, kdysi se honosících katedrálou, v socialistických podmínkách však již v povážlivém rozkladu. Dotyčná neodbytná osoba mě navštěvovala aspoň jednou týdně. Pokaždé jsem před ní utíkal. Kdykoliv mě dostihla, zacházela se mnou buď s jako hlavním nepřítelem, nebo jako s vlastním synem. Když jsem nařídil ústavní výchovu její nezletilé dcery s malým mozkem a příliš velkou náručí, naježená matka mi vynadala, že jsem neokolonialista. Jindy mi zas posloužila doporučením, abych si, stejně jako ona, natřel poštáře a peřiny načerno, a tak docílil kýženého stavu, že se mi už nikdy neumažou.

Ale ať mě Klírová trápila jakkoliv, vše bylo mnou prominuto v ocenění jejího dialogu s generálním prokurátorem.

Bartuška se o svou zářnou kariéru dovedl postarat. Za první republiky, v éře demokratického kapitalismu, se angažoval ve straně agrární velkostatkářské, ultrakulacké. V následující fázi válečné, kdy porobená zem se musela značně tužit o dosažení vítězství hitlerovské říše, deaktivovaný agrárník se zviditelnil jako autor publikace prý zřetelně čpící kolaborantským odérem. Nikdy jsem dílo neviděl, a tak mi nezbývá než spoléhat na fámu, že dvě kopie vlastnil a bedlivě střežil profesor Václav Vaněček, jeho fakultní rival. Bartuška se úspěšně prosazoval jako zdánlivý expert ústavního práva a posléze povýšil na děkana. Jeho podpis krášlí můj bezcenný doktorský glejt s razítky kdysi počestného starobylého učení Karlovy univerzity anno 1348. Protektorátní hříšek kamufloval předstíranou vehemencí značného bolševického zakalení. A tak se i stalo, že doprovázel jurisprudenty z bratrských zemí po Čechách a při cestě do Mariánských Lázní dostal nešťastný nápad zavelet kavalkádě papalášských limuzin k zastavení ve Stříbře a navštívit "typický lidový soud". Zlomyslnost tomu chtěla, že jak prokurátor, tak oba soudci byli mimo budovu a jediný zbylý právník - fungující notář - se před honorací v panice ukryl.

Vešlí delegáti zastihli pouze pár vyděšených úředníků a jednu naprosto nevzrušenou občanku - a tou zrovna byla Marie Klírová na jedné ze svých pravidelných expedicí. Bartuška, osobnost značně pompézní, nemohl popřít trapnost situace. Takto by přece typická okresní složka efektivní justiční mašinerie československé neměla vypadat. Začal tedy kompenzovat přehnaným zájmem o jediného přítomného reprezentanta pracujícího lidu, Klírovou.

Naši úředničtí svědkové pak rekonstruovali tento dialog: "Tak zde, soudruzi,

vidíte typickou dělnickou, těžce pracující ženu," oznámil generální strážce socialistické zákonnosti.

"Co to kecáte za blbosti, pane?" namítla typická dělnice.

"To si, prosím, vyprošuji! Já jsem Bartuška."

"To je mi přeci fuk."

"Občanko (tedy žádné pokrokové soudruhování), to je neomluvitelné."

"Koukej, Bartuško, přeci se kvůli tobě neposeru," uzavřela překrásně Klírová.

Zásluhou slovanské jazykové vzájemnosti delegáti pochopili i bez tlumočníka a Bartuška se již nikdy na toto místo své potupy nevrátil. Jen Klírová a tvorové jí podobně nesvéprávní si mohli beztrestně užít své svobody vyjadřovací a jiné.

Nevýhodou předpokládané stoprocentní příčetnosti byl postižen tamější soudce pověřený občanskoprávní agendou. I on se ovšem přetvářel ve snaze docilovat věrohodný dojem loajálního justičního slouhy státu. Účinnost takového úsilí byla porovnatelná správnému dávkování potřebných medikamentů: jejich nedostatečné množství bude k ničemu, kdežto přespříliš pozřených pilulek může mít škodlivý, až zabijácký dopad.

Což právě byl případ tohoto soudce. V březnu 1953, kdy Stalin konečně prokázal své lidství a do pekel se odebral, dotyčný západočeský uštědřovatel socialistické zákonnosti zareagoval maximálně viditelným bolem: s použitím pudru své sekretářky zbělel, k důkazu, že tolik se trýznil smrtí největšího genia všech věků.. Rodná strana nepřehlédla jeho utrpení, jež mu ale kádrově prospělo pouze do XX. sjezdu KSSS s Chruščovovou destalinizační iniciativou. Poté byl příliš napudrovaný jurisprudent podroben stranické kritice pro přílišnou posedlost již nelegitimním kultem osobnosti.

Rovněž mu neprospěla jeho iniciativa, když ze soudní budovy ve vlajícím taláru vyběhl na stříbrské náměstí po zprávě, že do obchodu s potravinami přivezli zřídka získatelné pomeranče.

Po něm jsem převzal občansko právní agendu, u níž jsem setrval až do okamžiku, než se mi podařilo z totalitní klece ilegálně vykličkovat do náruče západních imperialistů.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče