24.4.2024 | Svátek má Jiří


VZPOMÍNKA: Víkendová rána

9.9.2006

aneb Umíme si užívat pohody a klidu?

Psala jsem tuhle nakrkaný mejl komentátorovi internetového deníku, ač to není můj zvyk. Psala jsem hnedky zrána, jelikož mi zkazil svým nekompromisním psaním voňavou ranní kávu a voňavou víkendovou ranní pohodu. Je toho mnoho, co nám, každému jinak, kazí voňavé ráno s voňavou kávou. Odvisí to od toho, jaké jsou naše politické preference.

Nad psaním zmíněného načuřeného mejlu jsem přemýšlela, jak se to vůbec má s našimi voňavými víkendovými rány. Nebo spíš, máme-li vůbec v posledních letech ona voňavá, klidem dýchající, mírně líná rána.

Pamatuji na víkendy mé maminky. Přes týden vstávala v nekřesťanskou hodinu, jelikož do kanceláře dojížděla. A rodina přijala jako samozřejmé, že se maminka o víkendu nechá vyspat. Ono by to ostatně od tatínka bylo nekřesťanské, budit ji ve čtyři ráno, kdy si chystal dílem kávu, dílem žížaly.

Jeho představa voňavého víkendového rána byl opar nad řekou Ohří a nenažraní tloušti, kteří, když nebyly k mání třešně, jeli po speciálně a docela tajně tatínkem připravovaným těstem. Vonělo nádherně, krapet vánočně.

Těším se ještě dnes těmi dávnými víkendovými rány, kdy jsem s tatínkem seděla u řeky, se svým docela vlastním prutem a čekala na toho svého nenažraného tlouště. Nejspíš už nikdy nezažiji tu krásnou víkendovou snídani na břehu Ohře, grilovanou plotici, která voněla až na druhý břeh. Nejspíš není to správné slovo, nezažiji takové ráno už nikdy, protože mého tatínka již čtvrt století kryje zem. Nezažiji je, i kdybych se nejvíc snažila, rána s tatínkem jsou jedinečná. A můj život je hektický, já jsem nervní a nedůtklivá. A s takovou výbavou na ryby jíti nelze. Ryba není blbec, ryba cítí, co za člověka sedí na břehu.

Bylo by báječné, kdybychom si každý jeden z nás dokázali vybavit svá úžasná, voňavá víkendová rána. Bylo by báječné, kdyby všechna diskusní fóra o víkendech ožila vzpomínkami na časy dávno minulé, na časy přívětivé.

Bylo by báječné po víkendových internetových diskusích sbírat vzpomínky na časy, kdy chodit boso v loužích nebylo nic nepřístojného, kdy měli lidi fůru času, kdy neměli nervy v kbelíku, kdy se dokázali poslouchat a užívat si pohody. Kdy byl víkend líný, nekonfliktní a plný tradic.

Bylo by báječné mít kouzelný proutek, jímž by se o víkendu zastavil čas a vrátil se do našeho dětství. Nevěřím, že každý jeden z nás baží po tom se hnedlinko v sobotu ráno strašně zhádat s oponentem.

Bylo by báječné si o víkendu povídat o časech, které už zapadal prach. O časech, kdy příkladně mne tatínek honil po kopcích, anžto tam kdesi, stovky metrů daleko viděl houbu, houbu malinkou jak kávový šálek. O časech, kdy jsme měli doma ve vaně spoustu rybích miminek a koupali jsme se u sousedů. Přece nešlo nechat zahynout potěru, který zůstal uvězněn po povodni v maličkých tůních. O časech, kdy tatínek přinesl mamince v krabici zraněného holuba, který nám znectil koberec způsobem, který maminka tatínkovi připomínala mnoho let. Koberec letěl z domu, tatínek nikoliv.

Bylo by báječné si o víkendu povídat o časech, kdy jeden z mnoha tatínkových sourozenců zabíjel prase. Bratr přivezl řezníka, který naprosto zjevně nebyl schopen vlastního pohybu. Čacký strýc opřel řezníka o chlívek a zahnal přihlížející do domu. Po pár minutách se ozvala ohlušující rána. Zpitý řezník prásknul pašíka rovnou v chlívku. Pašík přežil, chlívek nikoliv. Místo zabíjačky jsme dolovali ze sutin řezníka a podpírali nosnou zeď domu. Neumřel-li řezník, honí ho můj strýc ještě dnes.

Možná mě máte za sentimentální babu, ale docela poctivě – nemáte někde docela hluboko v paměti také strýce, který ještě dnes honí řezníka alkoholika?

Pokud opravdu nemáte, přeji vám i tak voňavý víkend, který vás vrátí do časů, kdy jste měli vlasy plné vlání a duši plnou dobrých úmyslů.