17.6.2019 | Svátek má Adolf


VZPOMÍNKA: Veselé historky zpřed natáčení

11.1.2010

Rodiče ji milovali, ale to jméno vážně nevybrali nejlíp: Jolana Čuhelová. Přirozený naturel této mojí dávné kamarádky ale nadruhou stranu jakoby přesně vycházel ze zvukomalebnosti jejího jména: byla magnetem na trapasy nehrubšího zrna, žádný průšvih, který visel ve vzduchu, se jí nevyhnul a smůla se jí lepila na paty. Žádná dívka či žena není úplně ošklivá; v jejím případě byste však byli na rozpacích... Předložím Vám k ilustraci namátkou tři příhody, abyste měli možnost pochopit. Pointy mého vzpomínání se dočkáte na konci. UPOZORNĚNÍ: TEXT OBSAHUJE VULGARISMY (je přece o Čuhelové) A NĚKTERÉ PASÁŽE NENÍ VHODNÉ ČÍST BĚHEM KONZUMACE JÍDLA.

Potkali jsme se, když mně bylo 15 a jí tak nějak o fous víc, v devadesátém roce, na nějaké divadelní dílně. Dílnu vedl jistý Igor (nedávno byl hostem v Uvolněte se, prosím), který se nedokázal rozhodnout, zda mu v ní jde o divadlo či o východní spiritualitu. Plnou penzí, která byla v ceně, se rozuměly špagety s kečupem 3x za den, rozcvičkou se pak rozumělo postávání na boso v ranní rose (kolem páté ráno) a pravidlo číslo jedna znělo: bez alkoholu. Když se hned druhý den vymotala, ještě napůl opilá, opuchlá a nechápající Čuhelová někdy kolem druhé odpolední z lůžka, pochopil jsem, že s pravidly dílny to bude mít krapátko na štíru. Ale teprve když jsme se začali setkávat pravidelně a jezdit společně s mými přáteli po všech čertech jsem poznal, že na štíru to má holka úplně se vším.

Historka první – Čuhelová zamilovaná

Do mého kamaráda Lukáše se holky zamilovávaly jak na běžícím pásu. Vzácně vyvážený charakter byl skryt ve sportovním těle a jeho tvář by z fleku mohla zdobit titulní stránky magazínů pro dámy. Čuhelová nebyla výjimkou, propadla mu úplně stejně, jako spousta dívek a žen před ní. Její zamilovanost se projevovala téměř na každém kroku a mnoha různými způsoby tak okatě, že z toho byl Lukáš po čase nešťastný. Bral ji jako kamarádku, sám toužil po jiné, ale vrozená slušnost mu neumožňovala říct jí to natvrdo, zvlášť, když její city k němu zůstávaly jen v rovině náznaků.

Byli jsme zrovna na výletě na Pálavě, v Mikulově, a on se se mnou ráčil poradit:

„Ty, poslyš... co mám udělat, aby se odmilovala?“

Probírali jsme to spolu dlouho a nakonec dospěli k závěru, že „nejlepší bude, když se jí nějak zprotivíš, zhnusíš... jako chlap. Aby k tobě měla fyzickej odpor, ale zároveň abyste mohli zůstat kamarády“

Lukáš za tím účelem povolal na pomoc hrachovku, rozhodnutý doslova vyprdět sám sebe z její hlavy. Věděli jsme všichni, jak podobné tělesné projevy Jolana nesnáší. Tentýž večer se Čuhelová rozhodla Lukášovi se svými city svěřit – což jsme nemohli tušit. Vyzvala ho, aby se s ní šel projít – což on, gentleman každým coulem, neuměl odmítnout. A tak šli na večerní procházku na Svatý kopeček.

Sedli si na jednu z laviček s romantickým výhledem na město se zámkem. Lukáš to později popisoval takto:

„Celou dobu jsem tlačil, div mi oči z důlku nevylezli a nic. Ani pšouk. A Jolana se ke mně na té lavičce přibližovala čím dál víc a už došlo i na takový ty 'nechtěný' letmý dotyky.... já blbec nebyl schopnej narovinu říct, že nemám zájem... až konečně – zatlačil jsem tak, že se ozvalo zatroubení horských rohů a lavička zavibrovala. Oba jsme se na sebe podívali...“

„No, a co ona?“ vyzvídal jsem

„No, právě... ona jen řekla: ježiš! Promiň, já jsem měla čočku....“

I když nakonec nezatroubil on, ale ona, se zamilovaností byl rázem konec, jakoby ani žádná nikdy nebyla a od té chvíle byli oba skutečně jen dobří kamarádi.

Historka druhá – Čuhelová na horách

Jednoho Silvestra jsme trávili na horách a rozhodli jsme se, že si zalyžujeme – ač téměř všichni aktivní nesportovci. Bylo nás kolem dvaceti a jen já si na lyžích jakž takž věřil – přesně v duchu rčení „mezi slepými jednooký králem“. Zapůjčili jsme lyže a postupně všichni nasedli na pomu. Kupodivu bez pádů. Dojeli jsme do půlky kopce – mrzlo až praštělo – když se vlek náhle zastavil. Čuhelová za mnou. Stáli jsme tam tak asi čtvrt hodiny, než se poma dala znovu do pohybu. Ne však již Čuhelová. Vyjeveně stála na místě – přimrzla. „Krejčí!?“ zavolala na mě, jako bych snad jí mohl umět pomoci. Otočil jsem se a viděl, jak lanko její pomy ševelí, natažené k prasknutí, jak je Čuhelová zalomená v pase a marně se snaží odrazit, aniž by jí napadlo z pomy slézt. Začal jsem se obávat, že to přetrhne buď lano nebo ji a zařval na ni: „Tak slez!“ jenže v ten moment se odlepila od země, přičemž jí napnuté lano pomy doslova katapultovalo vpřed. Letěla poměrně velkým obloukem přímo na mě – ale dopadnout už na mě nemusela, ztratil jsem tím výjevem rovnováhu a rázem jsme se váleli oba na zemi. Za námi popadalo dalších asi pět lyžařů.

Když jsme se nakonec přecejen všichni dostali na kopec, došlo nám, že jej nesjedeme. Čuhelová rozhodla, že se nehne z místa, pokud se všichni nechytneme kolem ramen a ten kopec nesjedeme společně, od čehož si slibovala pomalou, vyhlídkovou jízdu. Souhlasili jsme. Já i ona jsme byli uprostřed řady, kterou jsme vytvořili zaháknutím se lokty a pomalu se rozjeli směrem dolů. Během chvilky jsme nabrali takovou rychlost, že boční křídla odpadla. Tím dosáhla naše finální skupinka sedmi statečných ještě většího zrychlení. Čuhelová se mě držela jako klíště a já v tom fičícím větru slyšel, jak se modlí. Sám jsem si byl téměř jistý, že to je můj poslední Silvestr.

Bum, řach, křup! Když zvířený prašan znovu usedl na sjezdovku, zvedl jsem hlavu: na svahu se válelo sedm bezvládných těl. Pět z nich se postupně začalo sbírat, ale to šesté – patřící Čuhelové – se zmítalo v křečích kus ode mne. Bylo mi jasné, že je zle, ale když jsem přišel blíž a uviděl, že sníh kolem Jolany je rudý od krve, zachvátil mě obrovskej strach... její tělo se třáslo jako v předsmrtných křečích a i zpovzdálí bylo vidět, jak z jejího těla stoupá pára – z prolité krve.

„Čuhelová... haló?!“ připlazil jsem se až k ní a uviděl, že sice má vyražený zub a od lyže rozřízlou dlaň, ale ta pára nestoupá z prolité krve a ty křeče nejsou křeče. Čuhelová tam ležela, jak dlouhá, tak široká, počůraná smíchy...

Myslím, že to bylo poprvé a naposledy, co horská služba musela někoho dopravit na svém skůtru na chatu proto, aby nezmrzl z důvodu pomočení....

Historka třetí – Čuhelová jde do filmu

A v létě jsme jeli na vodu. Z Vyššího Brodu až kamsi k Boršovu. Na raftu. Čuhelová dorazila s lodním kufrem, ve kterém nechyběly ani koktejlky a boty na jehlách. Když viděla, že jí je neúprosně míníme nechat na břehu a vyzvednout je až cestou zpátky, kápla božskou:

„Já mám pozítří v Krumlově schůzku s bavorskou producentkou, vyhrála jsem asi konkurz, budu hrát Rusku v německým filmu. Ale jdu tam sama!“

Dobře věděla, proč to chce. Jenže večeře s producentkou v Krumlově byla pro mě velice lákavé sousto a tak jsem ji přesvědčil, že určitě bude líp vypadat, když dojde s doprovodem, než kdyby tam byla sama. Dělal jsem ji tedy garde.

Krumlov v polovině devadesátých let ještě nebyl skanzenem, jako dnes. V centru byly běžné obchody – železářství, opravna obuvi, masna, pekárna atd. Sjeli jsme druhou krumlovskou šlajsnu a zakotvili u břehu – tam jsme se oba převlíkli a zatímco ostatní se procházeli městem, my šli na večeři do noblesní restaurace s piánem.

„Ty, Krejčí... ne že se budeš smát nebo dělat nějaký ksichty, nedej bože poznámky, jde mi o kariéru“ strachovala se.

Ubezpečil jsem ji, že její kariéra je i pro mě důležitá, a že se naopak vynasnažím, abych jí pomohl tu práci získat.

Bavorská producentka, rozená Češka, nezklamala: jistě, byla to devadesátá léta, to jsme všichni vypadali divně, ale něco podobného jsem před tím viděl jen u cirkusu. Pestrobarevná róba a decentní klobouček s perem, všude samé náramky a prsteny a pochopitelně brýle na řetízku... prvním vjemem však byly 'živé květy' – a jelikož já i Čuhelová jsme na vůně zvýšeně citliví, měli jsme co dělat, abychom nevyprskli smíchy hned při představování.

S dámou byl rovněž doprovod – produkční Jochen. Prostě všude samá nástraha. Nicméně šlo o vážnou věc, o první velkou roli, a tak jsme se oba hrdinně drželi.

Producentka byla silně nastydlá, během čekání na aperitiv vysmrkala všechny ubrousky, co byly na stole a neustále při tom Jochenovi vyčítala, že vůbec neumí s tou klimatizací ve voze zacházet. Afekt z ní stříkal na všechny strany; ale jak jsme měli záhy zjistit, nejen afekt....

Číšník právě přinášel předkrm – madamme si objednala kaviárové toasty. Viděl jsem, jak natřikrát zalapala po dechu a v momentě, kdy číšník kladl talířek před ni na stůl, si kýchla tak nešťastně, že nudle, začínající u jejího nosu, se kompaktně táhla k číšníkovu rukávu, aniž by se ráčila alespoň přetrhnout, přičemž její oddělená část dozdobila tré malých chlebíčků... Jakobyste řekli ŠTRONZO! U té distinguované dámy to bylo něco tak nečekaného, že jsme se nikdo nedokázali chvíli ani pohnout. Nejdéle ve stavu strnulosti setrval číšník. Cítil jsem, jak mi na čele naskakují žíly a pochopil jsem, že jestli rychle neuteku, vyprsknu smíchy. Čuhelová statečně celou událost bagatelizovala s tím, že to se jí stává prakticky běžně, ale na toaletu za mnou doběhla taky na poslední chvíli.

Když jsme se vysmáli a vrátili ke stolu, už na něm stála horda ubrousků a rudá producentka se omlouvala, že za to může Jochen.

Řeč se konečně stočila k práci. Držel jsem se stranou a snažil se ani koutkem oka nezavadit o Čuhelovou, ale prakticky ani o madamme a Jochena, bál jsem se, že se mi to vyvalí bokem, jak jsem ten smích zadržoval.... kdybych tušil, jak to celé dopadne, odešel bych raději hned pryč.

Číšník – v novém – přinesl hlavní chod. Paní si dala bažantí ragú a nadívané křepelky (skutečně přesně toto)... a já bočním pohledem uviděl, jak znovu nabírá a natahuje ke kýchnutí.... Čuhelová do mě pod stolem kopla, protože si toho taky všimla a neodolala, aby mě na to neupozornila – jako herečka dokázala přecejenom ovládat své emoce líp, než já... Žíly na svém čele už jsem zase skoro viděl a bylo mi jasné, že každou chvíli vyprsknu smíchy a zkazím Čuhelové životní šanci. Dáma však již byla poučena a připravena s kapesníčkem u nosu zabránit nejhoršímu. Jenomže tomu bránila tak vehemntě a křečovitě, že se do toho noblesního ticha, které přerušovalo jen distunguované cinkání příborů a tiché piáno, uprdla. Vytřeštila oči, jakoby to chtěla vzít zpět. Jochen taky vytřeštil oči. Já sklopil hlavu a očekával infarkt. Jen Čuhelová zachovala chladnou hlavu a kamennou tvář a smířená už s tím, že v Německu neprorazí, pronesla nezapomenutelnou větu: „A co nám předvedete teď, madam?“

Tím se Jolana Čuhelová stala jediným člověkem, se kterým mi bylo 'dopřáno' počurat se společně smíchy v ten nejnevhodnější okamžik, na tom nejnevhodnějším místě, ale tělo prostě nebylo schopné ten přetlak jinak zvládnout. Ujišťuji Vás, že jinak nemám s udržením moči žádný problém.

Je to už 12 let, co jsem ji viděl naposledy. Jednoho dne mi přišel dopis z Las Vegas a v něm svatební oznámení. Jolana se provdala za Američana a bez jakéhokoli rozloučení se odstěhovala do města hazardu, kde měl svou práci. Po pár vyměněných dopisech náš kontakt ustal – ztratil jsem její adresu a ona se mi víckrát neozvala.

Se slibovanou pointou se to má takto: dnes mi přišel mail od přátel, kteří právě brousí Amerikou. O existenci něčeho takového, jako je Čuhelová (ani nevím, jak se nyní jmenuje), neměli ani páru, dokud v Las Vegas, v hotýlku, kde jsou ubytovaní, nezaslechli někoho telefonovat – česky. Majitelka hotelu si k nim přisedla a dlouho do noci si vyprávěli o Čechách, až přišli na to, že jsem jejich společný známý. A tak jsem právě dotelefonoval se svou starou dobrou známou a rázem se mi vybavily všechny ty příhody, které s ní mám spojené. Když jsem její číslo vytočil, ozvalo se:

„Halo?“

„Ježišmarja, nazdar, Čuhelová, jsi to ty?“

„Ty debile, co mě budíš?“

- až mi příjde účet za dvouhodinový hovor, nebudu litovat. Navázali jsme přesně tam, kde jsme před lety skončili a do mýho života – vypadá to – se vrátila nejvíc neřízená střela, jakou si dovedete představit. Čuhelová, které je, jako jedné z mála žen, co znám, přednější vtip před vlastní kariérou. Děkuju za to Pánu Bohu :)

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.



Školní jídelny jsou zaostalé: Děti nedostávají dost jídla a živin, říká studie
Školní jídelny jsou zaostalé: Děti nedostávají dost jídla a živin, říká studie

Státní zdravotní ústav (SZÚ) informoval o tom, že stravování ve školách je zastaralé a skladba jídelníčku neodpovídá současnému způsobu života. Ze studií vyplývá, že ve školních jídelnách děti nedostávají stravu, která by odpovídala doporučení výživových hodnot a liší se i gramáž porcí. Proč tomu tak je?

Diskuse


Jurajda
22:24
11.1.2010

Kukulín
17:30
11.1.2010

klára b.
17:06
11.1.2010

liberal shark
14:49
11.1.2010

jarka
12:49
11.1.2010

TBB
11:33
11.1.2010

Hmmm
16:40
11.1.2010

krmič
20:20
11.1.2010

občasník
10:05
11.1.2010

ijáček
18:53
11.1.2010

Falkor
9:58
11.1.2010

-F
8:14
11.1.2010

-F
8:12
11.1.2010

Hlava v dlaních
7:31
11.1.2010

jonatan
6:36
11.1.2010

Haui1
9:55
11.1.2010

Anti :°-(
10:45
11.1.2010

lucinapes
14:41
12.1.2010

JaS
2:10
11.1.2010

qwerty
1:58
11.1.2010

počet příspěvků: 21, poslední 12.1.2010 02:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.