20.6.2018 | Svátek má Květa


VZPOMÍNKA: Ve službě socialismu (4)

24.5.2018

Zbraní lopata a úhybné pohyby

Celkem snesitelné přežívání v omšelém zámku na kopci městečka s několika hospodami, nulovou kulturou, smrdutým severočeským ovzduším a řekou či spíš říčkou zcela černé barvy, s jedovatým obsahem.

Odtud došlo k důkladnému přesunu: Praha, stověžatá matička, centrum přemnoha kulturních náramností.

U takového plusu i značné minusy. Napřed Liboc, blízko ruzyňského letiště a vězení, poté cosi jménem Šmukýřka v oblasti Košíře. Ubytování v dřevěných barácích, do nichž úspěšně promikal vichr a mráz, venku 20 i víc stupňů Celsia pod nulou, pracovní obuv pravidelně přimrzla k podlaze. I za takových podmínek muselo pokračovat naše budování dvouposchoďových bytovek zaručeně bídné kvality a trvanlivosti. Maltu jsme mísili s vřící vodou, na to klást cihly, když došlo k oblevě, takové zdivo se začalo pohybovat. Nicméně, plán se tak plnil. Při kopání a betonování základů jsme si vypomáhali při zaplňování prostoru použitím pokácených stromů, čímž se plnila norma, nikoliv však pravděpodobnost, že takové bytovky se vbrzku nezřítí.

V létě jsme se též museli tužit při vykládání železničních vagonů, což byla dřina značná. Zvednout pytel cementu, některý se protrhl a nahé naše torso popálil.

Jako pracovní oděv jsme fasovali vetché někdejší mundury příslušníků Rommelova Afrikakorpsu, kdo ví, jak ze Sahary na Šmukýřku doputovaly. Někteří z nás si stěžovali: teplota a pot pracovníků probudila hibernující pouštní blechy, jež se pak pustily do zuřivého zakusování. Tuhle zkušenost, pokud k ní někde doopravdy došlo, potvrdit nemohu.

Dobře jsem si rozuměl s bojovníky maďarské národnosti. Líbil se mi jejich ležérní postoj k naší pseudomilitaristické existenci, se zřetelným příbuzenstvím s Josefem Švejkem, na rozdíl od našich německých neodsunutých spoluobčanů, kteří se svou tentonskou důkladností plnili a překračovali normy a leckomu z nás tak lezli na nervy.

Na Šmukýřce nás byla jedna rota v síle či slabosti zhruba sto mužů. Bylo v eminentním zájmu velitele, většinou s hodností nadporučíka, aby se plán plnil, a tak měl i záruku pobírání nikoliv nepodstatných premií. Docházelo však k občasnému střetu požadavků a priorit. Náhlé příkazy z vyšších míst nařizujících poplach s pořádně dlouhým nočním pochodem a tím i hrozbou plnění plánu a pravděpodobnosti kýženého vedlejšího příjmu. Důstojník z povolání a budovatel s privátní motivací takto v důkladném rozporu.

Vybavuje se mi vzpomínka na rozprávku v očekávání jedné takové nokturální buzerace. Nade mnou na palandě odpočíval sudetský Němec z České lípy, specialista na práci s dlaždičkami. Otázku, co si o takovém cvičení myslí, jak že je zvládne, on odmávl jako banalitku a rozpovídal se o svých zkušenostech na východně frontě.

„Hele, jestli ti to nebude vadit, zastřelil jsi nějakého Rusa, řekl bys mi to?“ zeptal jsem se a věru se dozvěděl: „Samozřejmě, že řeknu, proč bych se žinýroval? Stalo se víckrát než jednou. Například při ústupu u Visly, na kopci s kulometem jsme je kosili, jedna vlna za druhou. Tehdy jsem jich dostal, odhaduji, že jich padlo asi tak sedm set. Jo, to byly jiný časy!“

- - -

Tohle byla doba let 1954 a 1955 s pražským pobytem a mým úsilím co nejspěšněji uniknout údělu manuála, zpět někam do kancelářské pohody. Dát si záležet na správné taktice a strategii v jednání s lampasáckou vrchností. Pozor na jejich mindráky, tudíž zdůrazňovat jejich znamenité neexistující kvality. Neublíží občasná zmínka o vlastních, jakkoliv pofidérních nedostatcích, nejistotách, s žádostí u komandanta o radu. Nejeden důstojník měl rozvodový problém, co spíš byla má specialita. Jsem zde k službám, připraven, soudruhu veliteli. Jeden z podvelitelů, poněkolikáté obdařen venerickým neduhem, se potýkal s hrozbou vyhazovu, ztráty pohodlné kariéry, takže jsem mu psal umně formulovaná odvolání.

Podařilo se mi získat přesun k jakési práci účetního ve vojenské firmě Konstruktiva v Karlíně, kam jsem spolu s rovněž plzeňským vojínem Josefem Novým (po srpnu 1968 trvalou adresou ve Švýcarsku) pravidelně tramvají dojížděl.

Na velitelství jsem zcizil dostatečné množství „Opušťáků“ (Povolení k opuštění vojenského prostoru - tak nějak), po maximální dobu asi jednoho týdne, vše orazítkoval, falešným podpisem velitele opatřil, potřebnou dobu použití vyplnil, 50 takových formulářů vystačilo na celý rok.

Koncerty, opery, divadlo hudby, jam session s Vlastou Průchovou, nikdy dřív a ani poté jsem si tolik kultury neužil. A nejen takových slastí. Třeba jsem seděl s krásnou slečnou v luxusním baru a přistoupil číšník s ponurou zprávou, že přišli dva páni, velmi se dožadující mé identifikace.

Ale ovšem, nechť vstoupí. Lítačka, kontrola, dva oficíři, dychtící se mě zmocnit.

Předložil jsem věrohodně vypadající povolení, s rozčarováním mi ho vrací, před sebou měli frajera doktora práv, hodnost vojína s černými výložkami, si tam s krasavicí popíjí, na což zareagovali se zřetelnou příchutí třídní závisti až zášti: „To my si nemůžeme dovolit.“

Lahodný to paradox: branci s puncem politické závadnosti na tom byli finančně líp, poněvadž kromě párkorunového žoldu pro každého za své budovatelské úsilí pobírali plat, byť brutálně krácený různými srážkami, jakož i okrádáním vlastními veliteli.

Bylo na mně, abych nakvašené lampasácké dvojici odpověděl. Učinil jsem tak jednim slovem: „Ano.“

Vyhýbal jsem se ale riskantním provokacím. Velmi populární tehdy byla soutěž na veřejnosti oficíry ignorovat, jim nesalutovat a čím vyšší šarže, tím víc bodů v soutěži získáno. Na Václavském náměstí jsem byl svědkem, jak přehlédnutá poddůstojnice slovenské národnosti se natolik popudila, že usilovala o zatčení provinilců.

Pamatuji i tento zážitek: tamtéž kráčel plukovník, proti němu se blížil odvážlivec pétépák. Plukovník, v pravé ruce aktovku, automaticky ji dal do levé ruky, aby tou pravou mohl odpovědět na zasalutování, jež ovšem automaticky předpokládal. Jenže k němu nedošlo, hazardér ho ignoroval, v chůzi pokračoval, ignorovaná veličina překvapením ztuhla, náramná to podívaná.

Svátek pracujících, první máj 1955. Nakomandováni do útvaru, pochodem v chod, směrem ke kopytu před Národním muzeem. „A zpívat, zpívat!“ poručeno nám bylo.

Zmohli jsme se na skandování: „Nechce se nám chodit pěšky, koupíme si koloběžky.“

Téhož roku se konaly svobodné volby s předem zaručeným stoprocentním výsledkem - perfektní podporou jednotné kandidátky pracujícího lidu. Volby bez volby, šarádu tajného rozhodování za plentou nahradila volba demonstrativní, hned se hrnout k urně, do níž, každému na očích, vsunout svůj hlas - důkaz aktu dobrovolníka nevolníka.

V něčem se ale soutěžit muselo: tedy aspoň v účasti, být co nejdřív stoprocentní. Agitátoři neopomněli ani nemocnice, oddělení kritické péče, aby i pacienti na smrtelné posteli dali svůj hlas radostné budoucnosti, na níž se již nebudou muset podílet.

. Volba to v neděli, na Šmukýřce po notném popíjení předešlého večera jsme ještě pospávali, když námi začali cloumat agitátoři, abychom si rychle pospíšili, že jsme ti nejposlednější, kteří ještě neuskutečnili své čestné občanské volební právo, jež bylo naší povinností.

Ve slavnostně vyzdobené ubikaci jsme slyšeli: „Tady, soudruzi, chcete-li podpořit mír, odmítnout válku, vhoďte tady, ale ovšem také byste mohli jít támhle.“ Támhle bylo v koutě za miniaturní plentu. A někteří frajeři se skutečně odebrali tím kádrově riskantním směrem. Tam přeškrtávali jména kandidátů a připisovali doporučení typu „DĚTE DO PRDELE, VY VOLOVÉ“.

Pak se výsledky sečetly, a rovněž jsme byli neomylně stoprocentní, však proto byla totalita tak předvídatelným divadélkem.

- - -

Retrospektivně jsem si spočítal, že za své dlouhodobě opakované podfuky s řádně orazítkovanými a mnou zfalšovanými podpisy na „Opušťácích“ bych si byl zasloužil převýchovný trest za mřížemi v trvání aspoň 100 let.

ZÁVĚR PŘÍŠTĚ

(Z příspěvku projektu „Národní kronika - Vojna nebyla kojná“ Nadace Charty 77 a Národního muzea.)



Diskuse


Z. Lapil
10:54
24.5.2018

V. Kolman
8:43
24.5.2018

počet příspěvků: 3, poslední 24.5.2018 12:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.