24.5.2018 | Svátek má Jana


VZPOMÍNKA: Ve službě socialismu (2)

17.5.2018

aneb Zbraní lopata a úhybné pohyby

Vracím se do pozdního léta 1951 - rok po popravě Milady Horákové a rok před věšením Slánského spikleneckého centra. Právě jsme se vrátili z dlouhodobé brigády v roli drvoštěpů v oblasti Přimda západočeského, již ostře střeženého pohraničí, a zpět doma jsem se stal příjemcem úředního sdělení, že mi byl s okamžitou platností zrušen odklad povinné vojenské služby - čili konec původním vyhlídkám, pořádná čára přes tehdejší životní rozpočet. Stejně tak postižených byla dlouhá řada - spolužáci, kamarádi, všemožní známí, snažíme se odvolávat, k ničemu kloudnému to nevede, nevíme, proč a kam nás povezou. Strčeni do zvláštního vlaku, celonoční trmácení kamsi. Město Libavá, dokonale vysídlená končina na Olomoucku naším cílem. V té době jsme už ovšem měli jakési představy o našem značně negativním politickém ocejchování, o zařazení k jednotkám s písmeny PTP (Pomocné technické prapory), takzvané těžké - práce v dolech, a lehké - práce ve stavebnictví. Mnohatisícová armáda předurčených třídních nepřátel, bez střelné zbraně, kterou by mohla použít proti socialismu oddanému pracujícímu lidu.

Zmateni jsme nahnáni do provizorních ubikací, seznamujeme se s výkřiky poddůstojníka dost cirkusáckého zjevu. Dozvídáme se, že je to vysloužilec z francouzské Cizinecké legie. Aha, i velící kádry, aspoň nějaké, také mají předpokládaný politický škraloup. Tento náš 53.PTP, VÚ 9991, Město Libavá, původně komandoval major Ladislav Mráz, jehož v roce 1953 vystřídal štábní kapitán Karel Kozel, a tím úplně nejvyšším velitelem všech pétépáků byl plukovník Žížala Josef. Malý, podsaditý, brunátný a vždy připravený rozeřvat se pro cokoliv na kohokoliv.

Zajímavá kádrová všehochuť se tam tenkrát sjela: studenti, kriminálníci, kulaci, kněží, Němci, Maďaři, Cikáni, též někdejší nejnáramnější elita. Hrabě Pálfy, pak kroků od mně. Naházeli před nás všemožnou výstroj, snažíme se v ní vyznat, šlechtic právě zápolí s obuví, co si s ní počít. Slovenský desátník s příslušným oslovením „Jebem ti boha“ - něco takového, přiskočil a instruktážně mu botu začal šněrovat. Šlechtic na poskytnutou asistenci zareagoval otázkou, zda dotyčný dýzlák bude takto denně v dispozici.

Nástupy, rozchody, mašírovat, vyřvávání, buzerace, jak jinak být nemůže.

Jenže v mém případě mohlo být a vskutku se stalo. Vysvětlení abych započal velebením korupce ať už v jakékoliv podobě. Ta ubrušuje ostří každé totality. Slánský neměl možnost podstrčit katovi kilo tlačenky, aby si úkon rozmyslel. Můj otec neuplácel uzeninou, ale mnoholetým poctivým servisem vozidel profesora neurologa Jaromíra Hrbka, přednosty kliniky v Plzni, poté vysokého funkcionáře univerzity v Olomouci (ještě později - po srpnovém příjezdu internacionálních bratrů - v roli ministra školství, tuze dychtivého normalizátora). Tehdy účinně zasáhl, mám tu před sebou podrobný neurologický nález: „Jde v podstatě o následek traumatu hlavy s frakturou kalvy, komocí a kotuzí mozkovou a mening. krvácením. Lze soudit na organickou ložiskovou laesi korovou pariet. a frontální krajině bilat. původu. Druhotná arrachnoiditis a meningoencephalické srůsty. Susp. posttraumat.aneurisma. intracran. Závěr: stav po traumatu hlavy. Fraktura kalvy. Komoce a kontuse mozku. Následná levostranná hemiparesa. Poruchy vestibulární, extrapyramidové a centr. dystrofické.“ Dotyčný odeslán do Olomouce k podrobnému vyšetření. Tam pobyl pár hodin.

Nic příliš pozitivního jsem si od té procedury nesliboval. Relevantní pro mě byl stav věcí zpět na Libavé. Vzpomínám si na zážitek při pochodu k výdeji oběda (mazlavé knedlíky s nějakým marmeládovým obsahem - známé jako tzv. blbouny) a jeden chudák z nás odvedenců kolem sebe bezmocně šmátral - spíš autentický slepec než simulant. Kdosi se na to opovážil upozornit a uslyšel odpověď, že do vlastní huby se trefí i ten, kdo vůbec nevidí.

Najednou ale přišel příkaz k návratu do civilu.Spěšně jsem tak učinil a týmž tempem dorazil zpět do Prahy, kde jsem ještě včas stačil se zapsat do pátého semestru, aniž bych musel se zmiňovat o nepříjemnosti s přechodným navlékáním vojenského munduru na Olomoucku. Rovněž nikdo na děkanátu se na něco takového nepřeptával, poněvadž nevěděl, poněvadž sebedychtivější totalita se musí potýkat s větším množstvím úkolů, než by kdy byla schopna zvládnout.

Doba to tehdy byla hektická. Dodatečně jsem se dozvěděl o prapříčíně zrušení odkladu mé vojenské povinnosti. Vzešla v sousedství, z rodiny Švábů, spřízněných s jmenovcem Karlem Švábem, bratrem posléze rovněž postižené Marie Švermové. On vedoucí pracovník bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, náměstek ministra vnitra. Narozen roku 1904, kariéra strmá, končící šibenicí 3. prosince 1952, na níž jako člen mýtického gangu Slánského protistátních spřeženců ještě údajně stačil provolat slávu své věšitelce - straně lidí vskutku zvláštního ražení.

Podařilo se mi doklopýtat k promoci začátkem léta 1953, kdy už jak Stalin, tak i jeho syfilitický žák Gottwald byli nabalzamováni. V našem ročníku nás bylo něco přes sto padesát, snažil jsem se co nejnenápadněji přežívat a dařilo se mi tak zejména zásluhou kamaráda: byl totiž členem vládnoucí strany z vlastně bizarního původu, když jeho gymnaziální tělocvikář dal zapsat celou třídu mezi avantgardu národa a takto potěšený či poděšený František šikovně proplouval a nade mnou držel ochrannou ruku.

- - -

Kádrový referent na právnické fakultě Karlova kdysi vysokého učení úřadoval v montérkách a jmenoval se, docela vážně, Fanfule či Famfule. Zažádal jsem o umístěnku do advokacie v rodné Plzni - však kdo by se cpal k soudu v dobách neúprosného třídního boje, psům psí smrt, či jak ještě jinak krásně napsal básník Ivan Skála. Plzeň mi vyšla, advokacie nikoliv. Udělali ze mě „auskultanta“ - soudního čekatele u okresní instance.

V prvních dnech měsíce června, zatímco jsem se v Praze na fakultě potýkal se závěrečnými zkouškami, v Plzni došlo k takzvaným „událostem“. Plzeňská revolta světem zrovna neotřásla, nicméně došlo k ní, na pár dní suspendovala režim - o sedmnáct dní dřív před velice pak vzpomínaným východoněmeckým povstáním a tři roky před Maďarskem. V našem případě příčinou byla měnová reforma, kterou až do poslední chvíle vláda oficiálně vylučovala.

Zcela po marxisticko-leninsku: správná idea pohnula masami a masy, pohnuté měnovou reformou, se začaly zlobit v celém městě. Zejména mládež dělnická a učednická, s projevy politické nelibosti, se začala soustřeďovat na výši nosu směrem k estébákům, milicionářům a zbylým pošetilcům, kteří si ponechali stranický odznak v klopě. Veřejná bezpečnost a armáda se příliš neangažovaly, ale zato dělnické milice neopustily stranu, vládu, Sovětský svaz a světový mír. Plzeňští hasiči se dostavili k obraně světového míru s vodotryskem, jenže váleční paliči jim hadice předčasně pořezali. Nejvíc si zastříleli milicionáři a ti, spolu s StB, utrpěli nejvíc zranění.

Euforie versus paralýza, zmatek na obou stranách, místní zdroje moci zklamaly a teprve přespolní asistence Vnitřní stráže a dělnické milice z Prahy zjednaly pořádek. Vyhlášeno stanné právo, zákaz vycházení, došlo k zatčení kolem dvou tisíc osob.

Režim náraz samozřejmě přežil, pomlácení estébáci a milicionáři dostali bezplatné vyléčení a medaile a snad nejvíc byl potrestán krajský velitel StB, major Bálek, který byl vykopnut do místa dopravního referenta KNV. Jenže i dvoudenní knokaut systému zásluhou proletářské pěstě volal po pomstě. Po ní zabažily potupené, v očích veřejnosti neefektivní a zdaleka už nikoliv nezranitelné kádry stranické, státní, bezpečnostní a taky justiční. Přitom šlo o strachy nedůstojně přehnané. Při následném sčítání ztrát v justičních řadách objeven byl pouze zfackovaný zřízenec Havel, který byl demonstranty přistižen při pokusu vypařit se z budovy zadním vchodem. Havel se posléze pokusil svou unikátní oběť politicky zpeněžit, ale neuspěl a komise mu medaili za chrabrost nepřiznala.

Ty první procesy byly skutečně veletřídní. Obviněné žalovali ve skupinách, po deseti, po tuctech, a denní výrobní norma byla klidně sto let. Plzeňská advokátní poradna byla in toto diskvalifikována, stát usoudil, že místní obhájci pozbyli žádoucí nepředpojatosti. Přivezeni tedy advokátní papouškové z Prahy.

Obvinění se obtížně mohli vejít do ideologických parametrů. Místo obézních kapitalistů, hnaných nenávistí ke všemu krásnému socialistickému, místo buclatých ručiček, bažících po restauraci nelítostného vykořisťování, rozpoutání nové války, bombardování starců, žen a dětí, před třídní justicí stál nefalšovaný dělňas samý sval. Ani jednu árijskou babičku v nepořádku. Mnoho přísedících hlav se kroutilo v nepochopení. Zeptal jsem se ideologicky zdatného mudrce a ten mi to vysvětlil: „Dyk to máš, soudruhu, takhle. Jako se Marx odrodil buržoazii a splynul s proletariátem, tak tuten soudruh, co už ale vůbec není žádnej soudruh, to holt udělal vobráceně.“

Takovéto bylo mé první justiční léto.

V září byla svatba, počátek manželství s rekordně krátkodobým trváním.

V říjnu jsem znovu musel na vojnu, tentokrát dlouhodobě, ne již k 53.PTP v Libavé, ale k 66.TP v Bílině. Rovněž značný to zážitek.

BUDE POKRAČOVÁNO

(Z příspěvku projektu „Národní kronika - Vojna nebyla kojná“ Nadace Charty 77 a Národního muzea.)



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Orel, Mgr
12:45
17.5.2018

A. Pakosta
6:44
17.5.2018

J. Jelínek
8:45
17.5.2018

J. Farda
12:52
17.5.2018

P. Kmoníček
15:18
17.5.2018

počet příspěvků: 5, poslední 17.5.2018 03:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.