29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Vánoce při čtyřiceti ve stínu

21.12.2007

Byl to nezvyklý pocit - v kalendáři jasně stálo 24. prosince a já se oblékal do bermud a JAR 1spěchal na zahradu do bazénu svých přátel. Na mém rodném Valašsku začínaly zrovna pravé zimní holomrazy, v Jihoafrické republice vrcholilo horké léto. Vánoce při čtyřiceti ve stínu nezažije našinec tak často.

A zatímco Ostravu ovládla plískanice, sníh s deštěm a mráz, můj přechodný domov jménem Rustenburg tonul v pálivém proudu slunečních paprsků. Místo sněhových koulí létali vzduchem ptáci ohniváci, a když si v mém rodném Valašsku ogaři obouvali brusle, aby vyzkoušeli první led na Bečvě, afričtí černoušci sebou plácali štvaní vedrem do městských fontán.

U mých dočasných hostitelů se jako vždy pár dnů před Vánocemi položí doprostřed rodinného kruhu magnetofon a každý říká slova, kterými chce co nejvíc pohladit své nejdražší devět tisíc kilometrů na sever od Rustenburgu. Sylva své rodiče v Ostravě, Jarda tátu a mámu v Třinci. Děti recitují básničky, pochlubí se svými jazykovými znalostmi afrikánštiny, něco zazpívají. Všichni vyprávějí ne to, co jim přijde na jazyk, ale hlavně o tom, co mají na srdci ve chvílích, kdy se jim nejvíc stýská po rodné hroudě. Potom s nahranou kazetou rychle na poštu, aby byla na Moravě a ve Slezsku včas pod tamními vánočními stromečky.

A pak vyšla první hvězdička. Hned vedle Jižního kříže. Ježíšek svolával k dárkům pod stromečkem. Přestože bylo horko k zbláznění, šel mi po zádech mrazivý závan. Nastal přece Štědrý večer a já byl daleko od svých nejdražších. Místo nazdobené jedličky se v koutku pokoje chvěla pínie v květináči. A když z gramodesky zazněla do jihoafrického podvečeru Rybova mše, slzy se mi nahrnuly do očí. Vzpomněl jsem si na svoji každoroční cestu chroupavým sněhem mé vsi ke kostelíčku na půlnoční, kde na kůru zpíval můj táta právě onu tklivou vánoční píseň pana Ryby.

JAR 2„Koledy jsou bezva, ale z cédéčka nebo z gramodesky to není ono," tvrdí Jarda, mizí v někde v domě, aby se za chvíli přede mnou zjevily dva hudební nástroje - housle a kytara. „Ty umíš něco brnknout na sladké dřevo, já kdysi hrával v Ostravě v cimbálovce na skřipky. Tak si dáme Narodil se Kristus Pán..."

Pod Jižním křížem se za chvíli line sice mírně disharmonická, o to však víc něžná a uslzená vánoční kompozice netradičně pojatého nástrojového spojení. Tak se do toho našeho muzicírování pouštíme, že oba zapomínáme na železnici a vláček, kterou dostal pod stromeček Tomášek a jež je přece vždycky hlavní hračkou pro tatínky a strejdy.

Štědrý večer s půlnoční mší patří k tradici. Alespoň k té mé. Pravda, v Africe je poněkud klimaticky posunuta. Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, jsou asi jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni synové mých známých, se vydáváme, já katolík s ateistou Jardou, na půlnoční.

Nejdeme po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté vánoční stromečky. Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až zítra večer. Búrové slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů a když přijedeme k chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavními organizátory duchovního života zdejších katolíků.

Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevníJAR 6 okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan doprovázené zpěvem koled.

„To, že ti to tady připadá jako v našem kulturáku, není náhoda," šeptá mi Jarda. „Tady se odehrává vše, co v životě provází věřící, z nichž každý musí mít své místo v kostele. Sem se chodí modlit, bavit se nebo si vyslechnout nějakou přednášku. Televize tady ještě nedávno vůbec nevysílala, o tom, že kina jsou v Rustenburgu jen dvě a žádné divadlo, už dávno víš, takže je ti jasné, proč se veškeré kulturní dění odehrává v kostelích."

Že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém s klanějícím se černouškem a varhany doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa.

Nervozně jsem čekal, kdy se chrám zaplní a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se katolíci celého světa dávno spojili. Ve vietnamském Vung-tau jsem byl ve francouzském katolickém kostele a zpívali tam ty samé liturgické písně jako na Valašsku. Jen s tím rozdílem, že texty byly ve vietnamštině. V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Jen složení věřících nemělo chybu.

JAR 4„Támhle ten sedmičlenný chór, co je ho nejvíc slyšet, je polská rodina, co bydlí dva domy vedle nás," kývnul Jarda bradou vpravo. „A ten černoch s Indkou, to je jediný důlní technik široko daleko s budoucí manželkou. A ta Číňanka je pokladní v supermarketu," představuje mi farníky a pak do mě jemně strčí.

„Jsme tady už dvě hodiny, myslím si, že už jsi vstřebal atmosféru a můžeme jít domů. Mám chuť na Mirkův kapří řízek, Sylvin báječný bramborový salát a pořádného panáka tvé valašské slivovice," broukl Jarda.

Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli.

„No nazdar!" vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd.

„To snad není možné!" zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. A jako ateista si to mohl dovolit. „To je na další dvě hodiny!"

Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna marlbora. Trvalo to skoro tři JAR 3hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to může být asi tisíc dlaní.

Další půlhodina uplyne, než si klidem a mírem svátostně přeplnění farníci konečně sednou za volanty svých vozů, zařadí zpátečky, jeden po druhém vycouvají po tenké cestičce na hlavní třídu, a tím dávají šanci také nám, zcepenělým nešťastníkům, se pohnout z místa. Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční mého života sedáme konečně do křesla v hale, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí do sebe obracíme nepočítaně.

Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání vodou vzkříšení. Jarda se nezúčastňuje, je schopný komunikace až ve chvíli, kdy se noc láme v den, v němž má u nás svátek Štěpán.

Vánoce jsou prima období. Ať si říká kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu. Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je přece jen doma.

Proto doufám, už všechny příští svátky shonu, nervů ve frontách v obchodech, úklidů, pečení a přejídání, ale také pohody, vůně purpury a třpytu v očích z lásky i z prskavek, si užiji ve zdraví a štěstí u té své opravdové rodiny.

Ukázka z cestopisu Češi v zemi zlata, platiny a diamantů
Ilustrační foto: autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz