29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Války mezi „košířáky“ a „smíchováky“

28.11.2006

Existují historické knihy o válkách národů a různých bitvách a o odvážných recích. Avšak mnoho těchto událostí je přikrášlených a hrdinské činy jsou zveličovány. Ale byly skutečné bitvy, kdy zvítězila strana, která bojovala proti stonásobné přesile, jako třeba Maltézští rytíři, když v roce 1565 čelili strašné přesile Osmanské říše pod vedením Sulejmana Nádherného, který se musel stáhnout a zanechat za sebou strašné množství mrtvých.

Ve stínu těchto velkých válek jsou však i války malé a některé až nevinné, i když sebou také přinášejí šrámy. A to byly v polovině minulého století právě války mezi „košířáky“ a „smíchováky“. I oni měli své bojovníky a také velitele a reky, o jejichž odvahu se opírala vítězství, i když byli někdy poraženi.

Kvalita bojovníků

Kvalita bojovníků se odvíjela hlavně od jejich stáří. Ale někteří mladší bojovníci byli zase odvážnější. Co se týká náčelníků, ti už byli dáni svou pověstí. Obě „armády“ se velmi lišily. V Košířích to kdysi bylo jako ve „Stínadlech“. Staré baráky, zapšklé uličky, kde bydlelo hodně dělnických rodin, například kolem Cibulek, Buďánek nebo kolonie Hliník (už neexistuje) za hotelem Golf. Ke „košířákům“ se také přidávali obávaní obyvatelé jinonické Arizony (kolonie, kterou by si dnešní generace vůbec nedokázala představit). Tam si mnozí ve dne netroufli vůbec jít.

Co se týká Smíchova, tak zde bydleli spíše lidé trochu civilizovanější a ponuré uličky s dělnickými rodinami tu nebyly, možná jen několik kolem Waltrovky. Z toho se ovšem odvíjela i větší zhýčkanost bojovníků, takže když se schylovalo k bitvě a zjistilo se, že jsou tam i „arizoňáci“, smíchovští bojovníci se nejednou rozutekli.

Než popíši jednu bitvu jako precedent, chci se zmínit o následujícím: nemohu se totiž zbavit dojmu, že i skutečné bitvy se odehrávaly podle stejného scénáře. Byli zde odvážní i méně odvážní bojovníci a vše záleželo na velitelích a jejich příkladu a odvaze.

Když se vrátíme před náš letopočet a podíváme se do Bible a udatné bojovníky v ní popsané, tak např. v Bibli Kralické ve 2. Samuelově, kapitola 23 čteme: „Tato jsou jména nejudatnějších Davidových: Jošeb Bašebet Tachmonský, přední z vůdců, jehož rozkoš byla s kopím pojednou udeřiti na osm set ku pobití jich. A po něm Eleazar syn Dodi, syna Achochi, mezi třmi silnými, kteříž byli s Davidem, když se opovážili proti Filistinským shromážděným tam k boji, když již byli odtáhli muži Izraelští. Ten vstav, bil Filistinské, až ustala ruka jeho a ostála se při meči. V ten den zajisté učinil Hospodin vysvobození veliké, tak že se lid za ním navrátil, toliko aby kořisti vzebral. Po něm pak byl Samma syn Age Hararský. Nebo když se byli shromáždili Filistinští v hromadu tu, kdež bylo díl rolí poseté šocovicí, a lid utekl před Filistinskými: Tedy postavil se u prostřed dílu toho, a vysvobodil jej, a porazil Filistinské. I učinil Hospodin vysvobození veliké.“

Myslím, že i přes staročeštinu je obsahu dobře rozumět. A přesně podobný scénář se odvíjel v mnoha bitvách později. Například tímto byl znám i Alexandr Veliký, který když na některém křídle jeho vojsko prohrávalo, vrhl se ve své zlaté zbroji doprostřed vřavy a svou ohromnou odvahou (nebo fanatismem?) obrátil porážku ve vítězství.

A přesně toto se v malém odehrálo i v bitvě, kterou jsem vybral z mnoha dalších a na níž bych chtěl ukázat čtenářům, jak to tehdy v padesátých letech chodilo v bitvách v nárazníkovém území mezi Smíchovem a Košířemi.

Vybírá se bojiště

Bojiště automaticky vzešlo z území, kde se oboustranně „přepadalo“, tedy v oblasti Šalamounky, Blaženky a Na Popelce. V údolí mezi těmito oblastmi byl „hajdus“, tedy malý hájek nebo lesík, na jehož konci byl tehdy betonový bazén, kde se v létě koupalo. Od „hajdusu“ byl strmý kopec k ulici Na Cihlářce, kde tehdy ještě v jedné její části nebyly domy. Takže takto vypadalo bojiště.

Dochází k bitvě

V den D se později odpoledne začali shromažďovat bojovníci vyzbrojení praky, kameny, klacky - spíše pruty a začali se formovat. Nemohli se dohodnout, kdo bude velet, protože ze starších tehdy nikdo zatím nepřišel. Nicméně jsme se dohodli, že vyšleme hlídky, aby zjistily, jak to vypadá u nepřítele. Členové hlídky si utrhli větve z bezinky a plížili se dolů směrem k bazénu. Po nějaké době se vrátili a sdělili nám, že jsou tam i starší kluci a zřejmě jsou tam i „arizoňáci“. Bojová nálada okamžitě opadla. Padaly návrhy, abychom to „zabalili“ a příště se lépe připravili. „Vy srabi,“ prohlásil jeden odvážlivec, „přece neutečeme.“

Moc se nám do boje nechtělo, ale styděli jsme se utéct. Nakonec jsme se rozhodli, že vzhledem k našemu strategickému postavení (byli jsme na kopci vysoko nad nimi), je budeme ostřelovat. Začala se tedy rozvíjet sporadická bitva tím, že jsme házeli kameny, aniž jsme mířili. Opětované útoky nebyly příliš silné, protože jsme byli příliš vysoko. Asi dvě menší jednotky oběhly „hajdus“ ze strany od Šalamounky a začaly je bombardovat zezadu. Ovšem zkušení starší nepřátelé se připlížili a začala rvačka, která skončila zajetím jednoho člena hlídky. Přišli jsme o výzvědnou jednotku, a tak nepřítel začal postupovat do kopce a došlo k prvním střetům, v nichž jsme viditelně prohrávali. Začali jsme ustupovat a někteří dokonce utekli. A v tom to přišlo. Najednou za námi zazněl jakýsi radostný pokřik, který nám hned pozvedl bojovou náladu: „Jarda Procházka je tady.“

Jarda byl starší kluk než my a byl to „blázen a cynik“. Většinou jsme se ho báli, ale jako bojovník byl k nezaplacení. Vůbec se nebál a bylo mu jedno, co se mu stane. Vrhl se mezi nás a popadl cihlu. My jsme házeli kameny menších velikostí, protože přece jen jsme se báli, abychom nezpůsobili nějaký větší úraz (i když rozbitá hlava byla každou chvíli, ale co by to bylo za kluka, který neměl alespoň jednou rozbitou hlavu). Popadl tedy cihlu a hodil jí na plocho a zasáhl jednoho „košířáka“ do hlavy. Ten hned padl a z hlavy mu tekla krev. Útok se zastavil, ale Jarda vzal další cihlu a zasáhl dalšího do nohy, který také upadl. Byl jak nepříčetný a nepřátelé se začali bát a ustupovali, ačkoli jich bylo víc než nás. Vtom dorazil Jarda Šperk, který byl považován za blázna taky. Měl prak a v kapse kuličky z ložisek a koňské šrouby, kterými střílel, a to bylo jak z pistole. Teď už se nepřátelé dali na útěk a my jsme jednoho zpozdilce zajali. Přivázali jsme ho ke stromu a začali vyslýchat, co je s naším kamarádem. Nechtěl nic říct, když v tom přišel Jarda Šperk, namířil mu prak na čelo a řekl mu: „Kde je (jméno už jsem zapomněl). Zeptám se tě jen jednou.“ On neodpověděl a Jarda ho střelil kuličkou rovnou do čela. Hned mu začala téct krev a vysypal i to, co nevěděl. Vítězství bylo naše. Na chvíli.

Mnohým z nás se však už tento způsob války přestával líbit, protože už přesahoval takové to klukovské válčení, přesto se však potvrdilo, že mnohdy jeden bojovník, který nezná strach, může porazit několikanásobný počet nepřátel.

Tak to byla jedna z mnohých válek, které se odehrávaly v této oblasti a které jsem se přímo zúčastnil a je to také jeden úsek historie staré Prahy, protože podobné války se odehrávaly i v jiných pražských čtvrtích, ale myslím, že „košířáci“ zde jednoznačně vedli.

Potvrzení teorie, že jeden udatný zmůže neuvěřitelné

Nepíši rád o válkách a rvačkách, ale když už jsem o tom začal, tak ať se čtenář dozví o věcech, které se nikde jinde nedočte.

Když jsem později boxoval, měl jsem mezi boxery mnoho přátel. Mnozí byli mírumilovní, jiní zase bojovní a každou chvíli se někde poprali. Každopádně jsme byli kamarádi a většinou jsme ve rvačce byli grandi. Tehdy ještě karate a jiné bojové sporty nebyly, a tak boxer většinou ve rvačce vyhrál. Já jsem pro rvačky moc nebyl a také jsem navštěvoval noční podniky jen velmi zřídka. Raději jsem se dobře najedl a vyspal. Nicméně se zde musím zmínit o dvou kamarádech boxerech, kteří sice nebyli opilci, ale jejich hlavní zábavou byly rvačky. Sami je sice nevyvolávali, ale ona se příležitost vždy našla. Oba byli boxerští mistři. Jednou šli sami dva na zábavu na Střelecký ostrov a jeden z nich měl ruku v sádře. Byly tam poněkud početné party, které se navzájem znaly a podporovaly se. Co se stalo? Milan tancoval a Jirka seděl, když najednou Jirka zjistil, že vstávají nějací výrostci a hrnou se na parket. Rychle tam šel a samozřejmě – Milan se pral. Přišel k němu značně větší kluk a uhodil ho kvůli holce, která prý byla jeho. Nepočítal s tím, koho má před sebou. Dostal „levou, pravou“ a šel k zemi. To už se ale na něho vrhlo asi deset kluků a začali ho „bombardovat“ hlava nehlava. Milan byl v boxerském krytu a rozdával rány, po kterých asi čtyři kluci zůstali na zemi. Další nápor však už nemohl zvládnout, a proto se do toho vložil Jirka, který byl znám velmi silným úderem levačkou, kterou měl ale v sádře. Rozdával tvrdé údery znásobené sádrou, která samozřejmě praskla. Stoupli si zády k sobě a probojovávali se ven. Útočníků bylo podle nestranných odhadců až šedesát. Když se Jirka probojoval až ke schodům zjistil, že Milan zůstal dole a že ho povalili a nakopali pod stůl, kde ho dále kopali. A teď přijde to hlavní. Utéct, nebo se vrhnout pro kamaráda? Rozhodl se okamžitě. Vrhl se do vřavy a probil se až ke stolu, kde zvedl Milana pravou rukou a znovu se probil zpět až k východu. Kdyby to neviděly desítky svědků, nikdo by tomu nevěřil. Vyprávěli, že to byl pohled, jak Jirka držel Milana pravou rukou a levá pracovala jako lokomotiva a za ním leželo několik útočníků na zemi. Mně to do dnes připomíná situace těch výše zmíněných válečníků, kteří svou odvahou a obětavostí napsali příběhy hrdinství.

Jiný druh hrdinství

S odstupem času jsem se na tyto události díval zcela jinak. Byly to zážitky z mládí, ale kromě kamarádství v boji nemělo toto hrdinství nějaké zvláštní morální hodnoty. Byly to vlastně různé druhy násilí. Uvědomil jsem si to, když jsem kdysi uhodil svého posledního soupeře v nočním podniku levým hákem, až udělal kotrmelec ve vzduchu. Řekl jsem si: „Jaké hrdinství? Vždyť trénuješ sílu úderů několik let, tak co jsi si vlastně dokázal?“ Pak jsem se styděl.

Časem jsem poznal, že jsou vyšší morální hodnoty, ale ne tím, že bych si myslel, že jsem teď lepší než jiní. Jsem stále stejný, ale snažím se hledat spíše pokoj a chovat se pokud možno vlídně. Moudré biblické přísloví říká, kde je pravá síla a odvaha: „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než silný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město.“ (Přísloví 16:32)