17.10.2018 | Svátek má Hedvika


VZPOMÍNKA: Už se perou, už se perou…

10.3.2007

(Jak je z průběhu rvaček praček patrný pokrok v lidských vztazích)

Kdo by neznal obrázek Josefa Lady, na němž je znázorněna hospodská rvačka v hospodě U Sejků. Samozřejmě je laděn tak, že vzbuzuje úsměv a tato rvačka vypadá až roztomile, jako ostatně všechny Ladovy obrázky. Tento obrázek z roku 1949 byl dokonce označen jako česká varianta Guerniky. Za dřívějších časů se říkávalo: „Co by to bylo za zábavu, kdyby se chlapi nepoprali.“ Známá česká veselohra „Slunce, seno a pár facek“ je skutečně ekvivalentem ladovské rvačky a také závěrečným excelentním výrokem: „Už se perou, už se perou, já jsem říkala od začátku, že si ty čumáky rozbijou.“

Jen v málo starých českých filmech se to obešlo bez rvačky. A co teprve filmy zahraniční? Když se vrátíme do éry němých filmů, tak většinou byly založeny na fackách, kopancích a různých rvačkách. Charles Chaplin, až do roku 1921, kdy natočil svůj slavný film Kid, většinou vystupoval v krátkometrážních filmech, kde se skoro vše točilo okolo různých rvaček, nebo jemněji „praček“.

Už jako kluk jsem přemýšlel o tom, proč je některý žák „nejslavnější“ nebo „nejsilnější“. A bylo to vždycky proto, že se uměl prát a všechny „přepral“. Že by měl někdo mezi žáky pověst „nejslavnějšího“ proto, že se nejlépe učil, to jsem nikdy nezaregistroval. Nepatřil jsem mezi nejsilnější, a proto jsem často zažil panovačnost těch silnějších, ale nikdy jsme neuvažovali o nějaké šikaně (i když podle dnešních kriterií to jistě šikana byla). Ale my to brali jako nutné zlo a nikde jsme si nestěžovali. Někdy jsme si „najali“ někoho ještě silnějšího (třeba nějakého staršího bráchu), který našeho utlačovatele „zmlátil“. Ale jakmile byl „brácha“ z dohledu, dostali jsme „na frak“ zase my.

Měl jsem jednoho dobrého kamaráda, se kterým jsme všechno dělali společně. To se stalo trnem v oku „náčelníkovi“ třídy a stali jsme se terčem jeho utlačování. Kromě toho, že nám všechno bral, pohlavkoval nás, museli jsme ho také „vozit“ na zádech ze školy domů.

To nás vedlo k tomu, že jsme začali chodit „do boxu“. Mnozí boxeři začali tak, že je druzí „otloukali“. O prvním mistru světa černé barvy, Jacku Johnsonovi, který vybojoval titul v roce 1908 v Sydney v Austrálii se vypráví:

„Narodil se 31. března 1878 v Texasu. Nerad se pral a mnohokrát dostal od kluků nařezáno. Když přišel domů a stěžoval si, dostal výprask podruhé. Jednoho dne ho napadli dva útočníci, povalili ho a tloukli. Chlapec chvíli držel, ale najednou se ho zmocnil vztek, postavil se jim na odpor a ve chvíli zmlátil oba tak, že zůstali na místě ležet. To bylo prý jeho první vítězství.“

Dá se říci, že něco podobného se projevilo i u nás. Za tři roky „boxu“ jsme již oba byli poměrně slušnými boxery s pravidelnou účastí na turnajích. Kamarád byl velmi rychlý a technický boxer, já jsem byl zase typ spíše silový, spoléhající se na svůj tvrdý úder.

Jednou jsme tak seděli a vyprávěli si o dřívějších dobách, když jsme si vzpomněli na toho kluka, kterého jsme museli vozit na zádech ze školy domů. Řekli jsme si „To mu musíme vrátit“ a šli jsme k němu domů, protože bydlel nedaleko. Věděli jsme, že taky sportuje, ale v jiném sportu. Když nám otevřel, byl překvapen, že jsme přišli, protože jsme se už aspoň dva roky neviděli. „Co je, proč jste za mnou přišli?“ptal se. „Pojď ven,“ řekli jsme mu a šli před dům. „Pamatuješ si, jak jsme tě museli vozit na zádech ze školy a jak jsi nás pohlavkoval?“ On se díval nevěřícně a už dostal ránu, ale protože byl o hlavu větší než my, kamarád se trefil do ramene. Snažil se bránit, ale dostal co proto. Spokojili jsme se tím, že se schoulil do rohu domu. Šli jsme vítězoslavně domů; byla to vlastně klukovina, protože nám bylo asi sedmnáct roků. Podobných případů jsme „vyřešili“ víc, ale časem jsme se opět se všemi usmířili a oni chodili jako diváci na naše boxerská utkání, kterých jsme se účastnili v pražských sportovních halách.

V tehdejší době karate ještě nebylo u nás známé a judo dělal málokdo, takže boxeři většinou v bitkách vítězili. Když jsme šli někam do podniku, tak jsme vždy drželi „basu“ a při rvačce se hlídali. Co to znamenalo? Někdy se stalo, že když soupeři věděli, že jsme boxeři, tak se snažili použít nějakého předmětu, jako třeba židli nebo půllitr, a tady jsme se hlídali, aby k tomu nedošlo. Když jsme viděli, že se o to někdo snaží, tak jsme ho „odzbrojili“. Jinak se uznával boj muže proti muži nebo jednoho proti několika. Zkušený boxer mohl zdolat tři i více soupeřů najednou, ale ne vždy… Jednou jeden z nás, který byl starší než my a byl to opravdu borec, přišel do konfliktu s jedním klukem, o němž se vědělo, že je zápasník ve volném stylu. Souboj byl domluven na Střelecký ostrov pod jedním z oblouků, aby nás nikdo neviděl. Udělali jsme kruh – bylo nás tam aspoň dvacet. Ten kluk věděl, že když chytne ránu, tak je konec. Boj začal. Našinec zaujal boxerský postoj a ten kluk se najednou rozběhl proti němu jako blesk, a skočil mu pod nohy, udělal s ním přemet a v mžiku mu seděl na zádech a zkroutil mu obě ruce, přičemž mu kolenem tlačil hlavu do země, až náš borec nemohl dýchat. „Tak co, vzdáváš to?“ zakřičel volnostylař. A náš slavný kamarád se vzdal. Vstal, celý obličej černý od bláta a ani ho nenapadlo pokračovat. Od té doby jsme si dávali pozor a souboje nedomlouvali – hned se útočilo. To někdy fungovalo jako psychologická zbraň. Jeden z nás (nebudu ho označovat), měl ránu jak „kůň“, nebo „dělovku“ nebo „pecku“, jak se ráně říkalo. Situace: Proti nám dvěma stálo asi deset nebo více kluků. Co teď? Taktika byla daná. Složit dva, tři a pak se uvidí. V uvedené situaci to bylo tak, že jeden z nás „vyletěl“ a levým hákem složil jednoho a pravým direktem druhého. Ty rány byly tak silné, že oba padli jak podťatí. Skočil zpět a ptá se: „Tak kdo další“? Už se nikdo další nenašel. Někdy. Jindy to bylo těžší, ale to zde nechci rozebírat. Cíl tohoto článku je jiný, ale to až za chvíli.

Můj způsob života se již dávno zcela změnil, ale protože jsem měl jako bývalý boxer o tomto poli poměrně velký přehled, tak právě na něm pozoruji změnu v chování a jednání lidí a beru to jako precedens pro jiné oblasti v lidských vztazích.

Když se vrátím k Ladově rvačce v hospodě U Sejků, tak to byla taková česká švejkovina. Nějaká modřina, rozbitý nos, přinejhorším rozbitá hlava. Tak to bylo i v naší době, kterou jsem se snažil trochu popsat. Rvali jsme se hlava nehlava, ale nikdy jsme se nepíchali nožem, nestříleli na sebe, nekopali se do obličeje a nemrzačili se, ani se nezabíjeli. Dnešní brutalita však nemá obdoby.

Někdo řekne: Dnes je jiná doba. Je to vysvětlení? Vždyť dobu dělají lidi! Je pravda, že celosvětová zločinnost ovlivnila všechno, včetně zábavy. Mnozí odborníci bijí na poplach a dávají násilí ve filmech a ve videohrách do souvislosti s nebývalým násilím mládeže a dětí. Když byl u nás uveden film Krvavý sport, natočený v roce 1988 s Jean-Claud Van Dammem, byl považován za velmi drsný, i když to byl zfilmovaný skutečný příběh. V tomto filmu byla ještě jakáž takáž pravidla, ale od té doby se filmy z tohoto žánru zcela zvrátily v jatka bez pravidel a s vyloženě egoistickými „hrdiny“, ještě mnohdy bez jakékoli morálky. Mládež je tím obecně jako posedlá a že to není jen názor nějakých moralistů, vyplývá z toho, že se tímto problémem již zabývají experti na celém světě.

Lze říci, že žijeme v nebezpečném světě. Když si na internetu dáte ve vyhledavači heslo: „Nebezpečný svět“, otevře se vám mnoho stránek, kde se tento obrat skloňuje v mnoha různých situacích. Kdybych vybral jen jednu situaci za všechny, tak je to násilí na fotbalových stadionech. Od dob Richarda Načeradce z filmu Muži v ofsajdu, kdy se fandové hádali a v nejhorším případě si narazili „bouřku“ na hlavu, uplynulo 76 let. Dnes se na stadionech bojuje jako ve válce a dokonce jsou mrtví a zranění. Už padly návrhy na zákaz fotbalových utkání. Jaké vysvětlení pro toto násilné chování najdeme? Dá se v tomto případě argumentovat tím, že dnes je jiná doba? Jistě, je jiná doba, ale vzhledem k lidskému pokroku bychom měli být naopak rozumnější, ohleduplnější a laskavější. Je to však naopak. Proč?

Jsem překvapen, kolik lidí v naší ateistické společnosti, která se víře vysmívá, se uchyluje k různým věštcům, horoskopům a předpovědím různých proroků jako třeba Nostradamus či Sybilla a hledají v jejich knihách odpovědi na otázky, které jim není nikdo schopen uspokojivě vysvětlit. Nejsou to však jen lidé se základním vzděláním, ale lidé se vzděláním akademickým a dokonce i někteří vědci. Je to snad tím, že zjistili, že celosvětové úsilí lidí nevedlo k viditelnému zlepšení mezilidských vztahů, spíše naopak?

Mnozí argumentují tím, že prý vždycky lidé v každé době říkali: „Za našeho mládí to bylo jiné a vy to vidíte moc černě.“ Je pravda, že doba se vyvíjí, ale jde o to, jak. Vezmeme-li v úvahu výše uvedený element lidských vztahů vzhledem k násilí a cynismu, tak kvantitativně jeho nárůst nemá v historii ekvivalent a argument, že každá starší generace považovala mladší generaci za horší, je v tomto okamžiku irelevantní.

Byl mi ukázán jeden biblický text, který mě zaujal natolik, že jsem myslel, že čtu čerstvé novinové zprávy. Je zapsán ve 2. Timoteovi, 3. kapitole, v prvních pěti verších a zní:

„Věz však, že v posledních dnech tu budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, rouhači, neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládání, suroví, bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí [pýchou], [budou] spíše milovat rozkoše než milovat Boha.“

Samozřejmě, že každý má právo na svůj názor. Přemýšlivý člověk jistě použije svého rozumu a svých zkušeností a udělá si závěr jako svobodný člověk, bez ohledu na názory či propagandu jiných.

publicista



Diskuse


R
21:25
10.3.2007

David Werner
21:04
10.3.2007

David Werner
21:11
10.3.2007

Alena
1:39
11.3.2007

milkom
11:09
11.3.2007

jana
15:24
10.3.2007

Skála
16:36
10.3.2007

Skála
14:59
10.3.2007

Pan publicista
12:39
10.3.2007

řeman
12:17
10.3.2007

Castor
2:31
10.3.2007

Pamětník I.
8:59
10.3.2007

Kanuk
9:02
10.3.2007

nepolitik
16:14
10.3.2007

honza
14:15
11.3.2007

J.Kraus
13:33
12.3.2007

Autor
20:50
12.3.2007

počet příspěvků: 25, poslední 12.3.2007 08:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.