20.6.2019 | Svátek má Květa


VZPOMÍNKA: Únava z dějin

22.4.2013

Asi jsem dost lidí vyděsila, nerada, chci jen upozornit…

Myslím, že nakonec bude dobře, ale…

No nic. Jsem unavena z českých dějin a české odpovědi na dějiny. Následující tři příběhy, které se opravdu staly, už byly kdysi dávno publikovány jinde na netu a laskavá redakce NP připustila jejich opětné zveřejnění.

Snad pochopíte, proč jsem z dějin unavena.

1.

Jednu dobu jsem se živila v jednom muzeu jako archivářka. Měla jsem na starosti archiv v rozsypu. Brzy jsem zjistila, že archiv je opravdu v rozsypu. Postupně jsem se dostávala pod haldy uhlí u kotelny, do zapomenutých komůrek, kterých bylo obzvlášť okolo kostela požehnaně, pod střechu, do štol, do temných zákoutí depozitářů. Všude byly archiválie, hlavně stavební a majetkové. Bylo třeba je dát dohromady. Nikdo nevěděl, kde je jaká roura, jaké vedení, jak má co vypadat. Byly tu i listiny kláštera, a nejen zdejšího, lejstra stará dvě stě let.

Byla to praktická výuka historie. Instituce kdysi sloužila jako svozový klášter. Pochopila jsem rychle, že během záborů klášterů v padesátém roce se hodně kradlo. Tedy, StB nekradla, ale precizně evidovala. Kradli odborní experti, pomocníci. Nadšení proletáři věci pro změnu ničili. Běžní pracovníci v té době věci zašantročovali, za pomoci zmatků v evidenci. Záměrně vyráběných zmatků. Přečíslovávalo a přestěhovávalo se každý rok.

Potvrzenky na mýdlo, které fasovali řeholníci přidělení na přestavbu kláštera na muzeum. Záznamy o jejich pracovních úrazech. Staří pánové holt ta kolečka s maltou a stavebním rumem neuvezli. Drobná udání. Zápisy výstavního komité, ze kterých bylo zřetelné, co se probouralo, co se přistavělo (románský sloup z betonu), co se zbouralo (oltář v zimním refektáři), co se obnovilo (rajský dvůr).

Běhala jsem po muzeu s výkresy a fotografiemi, které jsem nalezla roztroušené a neoznačené, a zkoumala shody. Dávala jsem dohromady celek.

Protokoly o zabavení věcí, vzájemná udání expertů. Udání pracovníků muzea, anonymy, které pisatel v roztržitosti podepsal. Anonymy, které hlavního stavitele přivedly do hrobu – jak politické, tak ty, které se týkaly jeho ženy.

Policejní protokoly, následující poté, co se jeden z ředitelů vzájemně poudával se svým náměstkem.

Papíry od svačiny.

Staré kalendáře.

Staré plakáty.
Milostné dopisy.

Alba řeholníků, historie kláštera.

Smlouva s Národní galerií, která chtěla za války ukrýt před Němci nějaké cenné obrazy, a aby zakryla mezery v instalaci, požádala klášter o zápůjčku nikoli cenných obrazů ze stejné doby a stejných rozměrů jako ony ukryté.

Darovací a kupní smlouvy, zabavovací protokoly.

Inventarizace majetku ze všech klášterů, reinventarizace svozu, reinventarizace reinventarizace. Kontrola, nové inventarizace. Soupisy, plachty, kartičky, seznam signatur. Znalecké posudky zabavených věcí. Záznamy o převodech. Vyznačení původních majitelů.

Zprávy o restaurování.

Zprávy o zápůjčkách.

Protokoly o ztrátách či zničení.

Pozemkové reformy.

Zaměření budovy a většiny starých pražských domů, které provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových objektů a měst.

Rozcourané stavební výkresy, plány elektřiny, potrubí, štol, topení, zakreslení všech oprav, oken, stavebních detailů, jako například klik a zábradlí, střechy, komíny, všechna zaměření všech budov. Z každé opravy jakékoli části kláštera vznikla spousta map a plánů, od minulého století až do současnosti.

Fotografie stavební i z výstav.

Soudní tahanice s ženským řádem ohledně pozemků pod klášterem. Pozemková reforma. Vodní poměry území.

Geologické poměry území a vůbec Prahy.

Petice, podepsaná zaměstnanci muzea, jež žádala – Psovi psí smrt – trest smrti pro Slánského a jeho komplice.

Stařičké rezavé klíče ode všech dveří.

Stavební archiv je věc nenápadně zajímavá. Nejenže jsem se leccos naučila z historie klášterů, stavebnictví a pražské geologie (a později neužívané znalosti zapomněla), ale dozvěděla jsem se ze stavební dokumentace i leccos politického.

Nevím, jak ostatní archiváři, ale ze mne se stal ve vztahu k dějinám smutný cynik.

Takže už vím, že velikost historického činu není umenšována komikou dobových kulis. Nicméně drobná, celonárodně typická lemplovina může zvrátit dějiny národa, který si libuje v blbnutí, a přivést ho, byť dočasně, do role antického heroje.

Obecně se má za to, že Pražské jaro mělo svou rozbušku, jakkoli obrodné myšlení již dlouho chystalo reformy, v podzimním pochodu studentů na Pražský hrad. Čas od času totiž, zejména ve zkouškovém období, přestalo svítit světlo ve studentských kolejích. Pamětníci jistě vědí, co byly tak řečené "elektrické výseče". Tedy jednou se to stalo zase (1967) a studenti povstali z té tmy a naštvaně táhli na Hrad za volání "Chceme světlo". Na Hradě Antonín Novotný, první tajemník KSČ a president republiky, se zběsil, našel v tom ideologický jinotaj a na studenty poslal policii (Veřejnou bezpečnost). Byla z toho řež, hodně raněných a hodně ze škol vyloučených. A národ se naštval. Politická půda byla připravena pro reformy, všichni už toho měli plné zuby.

Jak jsem se o dvacet let později probírala archiváliemi a pokoušela se rozhodnout, co je důležité a co ne a co k čemu patří, zjistila jsem, že držím v ruce papír...

Na kraji jedné obory v Praze stojí letohrádek zvaný Hvězda, v němž je pobočné museum (MAJMA). Byl to zjevně danajský dar: nikdo vlastně nevěděl, komu to patří, a letohrádek byl tedy z moci úřední přidělen velkému muzeu. Protože od začátku války se nevědělo, kudy tam vede v zemi jaký elektrický drát a potrubí (Němci to rozkopali a od té doby...), musela být MAJMA soběstačná ve vodě i v elektřině. Pro návštěvníky tam bylo zbudované WC, a nějaký stavební kouzelník rozhodl, že na zeď toho WC bude přilepená trafostanice

To WC jaksi prosákávalo. A já jsem měla v ruce přípis Pražských elektrorozvodných závodů z r. 1966, v němž se důtklivě pravilo: "....naléhavě připomínáme muzeu, že musí závady neprodleně odstranit, neboť každý kontakt této trafostanice se splašky veřejného WC způsobuje rozsáhlé bezproudí v oblasti Petřin, Liboce, Horního Veleslavína, Vokovic, Střešovic, horní části Smíchova... S pozdravem Míru zdar"…

Naši hrdinové naštěstí netuší, komu vděčí za svou dějinnou roli (nebo zničené životy)....

2.

Když mi bylo asi tři čvrtě roku, málem mě čeští vlastenci připravili o maminku. Mí rodiče byli oba podle zákonů Třetí říše původu arijského, čistokrevní Čechové (Němci na to chtěli extra potvrzení o všech obyvatelích Protektorátu, sahající až k babičkám či prababičkám). Háček byl v tom, že můj čistokrevně český tatínek vypadal jako echt Němec (dávní němečtí předkové) a moje čistokrevně česká maminka vypadala jako rassig Židovka (prý dávní italští předkové). Moje krásná semitsky vypadající maminka šla koncem května 45 do řeznictví a tam stojící české vlastenky začaly hlučet To je Židovka, kvůli těm to začalo, kdyby jich nebylo, Hitler by nám dal pokoj, a vrhly se na ni. Kolemjdoucí vlastenci se přidali, a zachránil ji až řezník, který začal mávat sekerou a řvát, že tu paní zná a aby jí dali pokoj.

3.

Sestra mé matky, vyhlášená krasavice, ale taky duše neklidná, se před první světovou válkou zamilovala, velmi prudce a oddaně. Dědeček, živnostník, volnomyšlenkář a sociální demokrat, byl nicméně vzdálen myšlence, že by měl svou dceru dát komukoliv, koho neschválil. Babička, velice zbožná katolička s italskými předky, chtěla pro svou dceru jen to nejlepší. Oba postoje v praxi znamenaly přísný dohled nad dcerou.

Teta byla viděna s jakýmsi fešákem, a doma nastal výslech. Z tety vyšlo, že se chce vdát a že nastávající je bohatý. Dědeček začal vyhrožovat, že ji pošle do kláštera, protože kapitalistovi svou jedinou dceru nedá. Babička dědečka konejšila, představa, že se jedna z jejích čtyř dcer dobře vdá, se jí líbila. Velmi se pohádali. Když už byl málem klid, prořekla se teta, že nápadník mluví německy a je z Liberce. To začala řádit nejstarší dcera, že svou jedinou sestru nedá cizákovi, že jí nedovolí odrodit se českému živlu. Dědečkovi se v hlavě přesmeklo od kapitalisty k proletářskému internacionalismu a babičce byly národnosti šumafuk. Nejstarší sestra dostala vynadáno za nacionální sentiment a nepřejícnost. Jenom toho fabrikanta dědeček ještě nevydejchal. Když se situace uklidnila, prořekla se teta potřetí. Ten německý fabrikant z Liberce byl Žid. A nastalo peklo. Babička katolička svou jedinou dceru Židovi nedá. Dědeček sociál vynadal babičce do rasistek a tmářek, ale svou jedinou dceru fabrikantovi nedá.

Teta se s fabrikantem rozešla, její bratr ji na každém kroku hlídal. Přišla první světová válka, z rodiny zbyli jen sourozenci. Teta se seznámila s jiným nápadníkem. Až když se setkala s jeho rodinou, došlo jí, že ten uhlazený muž nenápadného jména, přijatelného zaměstnání, který mluvil tak dokonale česky, je ve skutečnosti Němec od Leitmeritz.

Měla to těžké. Rodina jejího muže optovala pro Československo. Teta před Čechy tajila, že má za muže Sudetského Němce, před Němci se klepala hrůzou, protože strýčkova rodina se zapojila do odboje. Po válce se načas vystěhovala z Prahy.

Vrací se to. Neodžité, potlačené, neviděné, odmítnuté se vrací.



Školní jídelny jsou zaostalé: Děti nedostávají dost jídla a živin, říká studie
Školní jídelny jsou zaostalé: Děti nedostávají dost jídla a živin, říká studie

Státní zdravotní ústav (SZÚ) informoval o tom, že stravování ve školách je zastaralé a skladba jídelníčku neodpovídá současnému způsobu života. Ze studií vyplývá, že ve školních jídelnách děti nedostávají stravu, která by odpovídala doporučení výživových hodnot a liší se i gramáž porcí. Proč tomu tak je?

Diskuse


D. Polanský
13:04
22.4.2013

počet příspěvků: 2, poslední 22.4.2013 01:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.