23.6.2018 | Svátek má Zdeňka


VZPOMÍNKA: Uhlobaroni v montérkách

7.2.2007

aneb Dělal jsem na uhlí

Jak už jsem se zmínil v jednom svém příběhu, zůstal jsem po vojně osm měsíců na Moravě, abych nemusel zpět do vězení, pardon, do ČKD Stalingrad. (Jak jsem se z něho předtím dostal, jsem popsal v článku Gulag zvaný ČKD Stalingrad)

Protože jsem měl trvalé bydliště v Praze, nebylo obtížné rozvázat pracovní poměr v Brně a vrátit se i s rodinou zpět domů, do Prahy. Bylo to v listopadu 1962. Nikdy jsem nepracoval blízko domova, a tak jsem si dal inzerát s podmínkou práce na Smíchově. Odpověď přišla: Uhelné sklady Praha. Pracoviště: Údržbářská dílna v areálu uhelných skladů Na Knížecí. Do práce 12 minut pěšky a k tomu žádné píchačky, žádná vstupní brána. Dílny byly takové velmi staré nízké budovy, slepené ze všeho možného – a byla tam i truhlárna.Umývárna žádná, záchod byla „kadibudka“ umístěná za dílnami u plotu. Jak jsme se myli, když skončila směna? Vzhledem k tomu, že tam byla kovárna s vynikajícím starým kovářem panem Šťovíčkem, který uměl všechno, tak vymyslel, že se vyříznou plochá železa asi 4 cm silná, přivaří se na ně táhlo s rukojetí. Ty se vložily do výhně a když byly rudé až bílé, tak se vložily do jednotlivých kýblů naplněných vodou podle počtu pracovníků. A lázeň byla připravena. Každý měl svůj kýbl a byli jsme spokojení. Kdo se chtěl umýt pořádně, mohl jít areálem asi tak 300 metrů do budovy zvané mechanika, kde byly koupelny pro „uhlobarony“. Této výhody jsme ze všech dělníků užívali jen my dva mladí, kteří jsme tam pracovali.

Musím se zmínit o jedné věci, i kdybych nechtěl, a to je vztah starých dělníků k nám, mladým. Často jsem pracoval s mistrem kovářem, který měl před důchodem, ale který mě hodně naučil. Kovat jsem se sice nenaučil, i když jsem si nějaké nástroje také vykoval, ale hlavně mě naučil velice dobře svářet. Říkám velice dobře, protože jsem již předtím profesionálně svařoval, ale takhle speciálně ne. Nic si nenechal pro sebe, ale učil mě jak svařovat nad hlavou, svisle a také různé druhy svarů, z nichž některé byly jeho specialitou. V pozdějších letech, když už jsem byl žádaným svářečem, jsem na něho vděčně vzpomínal.

Celá naše údržba a veškeré práce se točily kolem rozvozu uhlí. Od puten, až k různým transportérům, nakladačům, jeřábům, a nákladním prostorům aut, jejichž společnou činností byl rozvoz uhlí.

A teď k řidičům a závozníkům, kterým se obecně říkalo „uhlobaroni“. Bylo to proto, že měli peníze, o kterých se nám, normálním pracovníkům, ani nesnilo. Tuto přezdívku ovšem neměli kvůli výplatám, které moc nepřevyšovaly ty naše. Sice se nám všem říkalo, že „pracujeme na uhlí“, ale oni na něm „pracovali“ skutečně. Ovšem jejich práce byla riziková, neboť každou chvíli byl některý z nich ve vězení, někdy jich tam bylo i víc najednou. Dostávali tak rok, někdo „obzvláště vypečený“ až dva. Většinou se pak zase vrátili, ale dělali pak závozníky na rozvozu uhlí na autech, která zavážela podniky a školy, a neměli styk s penězi, protože vše bylo placeno fakturami. Ale i tam si našli cestičku, jak se ještě zmíním.

Na dílně

Bylo obecně známé, že lidé se vždy báli, když jim měli přivézt uhlí, protože se všeobecně vědělo, že dostanou o nějakou tu putnu méně. Lidé mohli požadovat převážení každé druhé nebo třetí putny, ale to dělal málokdo, spíše je počítali. Putna měla obsahovat 50 kg uhlí, ovšem za předpokladu, že nebyla zploštělá. A tady jsem se poprvé setkal s tím, jak se vlastně šidilo. Uhlířům jsme na dna puten navařovali podélné plechové pásky, aby putna šla šoupat po korbě. Jednou jsem dostal tři putny, které jsem zavařil a protože byly celé pomlácené a zploštělé, tak jsem je klempířsky vyklepal a natřel, takže byly jako nové. Uhlíř přišel a já jsem se těšil, jak bude překvapen, že má nové putny, protože jsme vždycky dostali tak „pětku“ (deset korun). On však : „Co blbneš, ty jsi se zbláznil,“ osočil se na mne. Putny položil, vyskočil na ponk a na každou skočil a řekl: „Ty musej bejt jak písanky, tam se nesmí vejít víc jak 33 kilo, to by mě kluci zabili.“ A předvedl mně názorně, jak se to dělá u briket. „Jednu lopatu tam pustíš na výšku, dvě na plocho, až máš čepici a ještě jsou šťastný, žes jim dal víc.“

Já jsem s tím osobně nesouhlasil, ale protože to dělali všichni, tak se s tím nedalo nic dělat. Občas nás někoho z dílen požádali, abychom si šli přivydělat, když někdo nepřišel do práce. Bylo to tak na dvě fůry (ovšem odnosit je na zádech do sklepa) a bylo to za stovku. To jsem jinak vydělal za jeden a půl dne. Byl jsem jen jednou a víc jsem nešel. Bylo mně líto těch lidí. Například nějaká babička počítala putny a oni jí dali ještě dvě navíc; byla šťastná a ještě jim dala „na pivo“ a přitom nevěděla, že vlastně dostala o dva metráky méně. Její soused, který neměl objednáno nic, koupil zbytek na autě, který dělal asi pět až sedm metráků (za 2 až 3 „zbytky“).

Proč uhlobaroni?

Když byly výplaty, tak se stávalo, že někteří si pro ně nepřišli a účetní je honila třeba tři dny, aby se peněz zbavila. To nemělo v té době obdoby v žádné podniku, kde dělníci ve dnech „svatého Berouse“ už od rána přešlapovali a čekali, až přijde účetní a bude vydávat „pytlíky s penězi“. Obecně se vědělo, že uhlíři měli výplatu jako kapesné ve srovnání s penězi, které utržili. Z jistých důvodů jsem mezi nimi požíval důvěry, a tak mi leccos řekli. Jeden z mnoha, kteří přišli z vězení, a protože předtím jezdil se svou manželkou, tak „seděli“ oba (ona rok a on dva), mně řekl: „My jsme s tím počítali. Já jsem odtočil dva roky (odseděl) a žena už na mě čekala. Vydělali jsme si tolik, že máme dům, auto a všechno vybavení. Kdybychom na to dělali, tak to nemáme za léta, takže se nám to vyplatilo.“ Oni dnes už nežijí, ale já na toto zdůvodnění nikdy nezapomenu.

Doma z vězení a zase na uhlí

Někteří, nebylo-li to výslovně uvedeno v rozsudku, se vrátili zpět, ale už se nedostali přímo k roznášce, ale byli jako závozníci na autech, která zásobovala podniky a školy a to bylo na faktury. Jak si poradili? To už bylo horší. Vyhlédli si podnik, kam se vezlo několik fůr, a třeba se domluvili s tím, kdo přebíral, že mu dají část peněz za utržené uhlí nebo koks. Měli seznam domů, kde měli poznamenané majitele, se kterými byli domluveni, že jim přivezou celou fůru. Bylo to naprosto přesně zorganizováno. První fůra se dovezla do podniku, druhá na „kšeft“, při třetí dali přebírajícímu peníze a tak to šlo podle toho, kolik fůr se na dané místo vezlo. Ve skladech bylo všechno v pořádku a všichni byli spokojeni. Ale jestli tady něco neklaplo, tak to byl malér.

Něco jsem ráno opravoval v prostoru váhy, když volali z nějaké školy, jestli dnes přivezou ohlášený koks. „Ale vždyť už k vám jeli se druhou fůrou,“ řekl dispečer. Co se stalo? Posádka vyjela brzy na dohodu s jedním černým zákazníkem a složila mu fůru koksu, dostali 1800.- Kč a honem jeli pro druhou, aby ji dali do školy, než přijde školník. Ten ale přišel dřív a než přijeli, tak volal do skladů, jestli dnes přijedou. Byl jsem u toho, když si přijeli pro druhou fůru a už tam čekali esenbáci. „Kam jste dali tu fůru?“ „My neznáme adresu, ale ukážeme vám to.“ Rovnou je zavřeli.

Nemlaskej při tom

Kdo by si nepamatoval na film „Pumpaři od Zlaté podkovy“ a památný výrok pumpaře v podání pana Moravce: „Můžeš žrát, ale nesmíš při tom mlaskat.“ A tento scénář jsem tam stále viděl. Někteří začínali u nakládačů a nakládali auta uhlím. Za každou naloženou fůru dostali 5,- Kč, takže když naložili dvacet aut, měli denně stovku. Nikdo jim nic nemohl říct, protože nikoho neokradli. Ale stovka jim byla málo, a tak se co nejdříve snažili dostat přímo k rozvozu a tam zvyšovali své požadavky, až skončili tak, jak jsem to popsal výše.

Uhlířské hospody

Nakonec se nemohu nezmínit o uhlířských hospodách, které měly své nenapodobitelné kouzlo. Samozřejmě, že ne v čistotě, protože tam chodili uhlíři rovnou tak, jak byli umounění. Hospoda U váhy (ještě tam je, ale už je to nóbl hospoda) byla hned naproti skladům a druhá byla v Bozděchově ulici. Chodili tam většinou jen uhlíři a „točily“ se tam pěkné peníze, samozřejmě i v kartách a v „krabičkách“ (cvrnkalo se do škatulky od sirek a podle toho, jak padla, se počítaly body). Kolikrát šlo o tisíce. Policajti tam nechodili a když, tak jen symbolicky. Pravidelně jsem tam sice nechodil; jen na svačinu nebo „na jedno“, ale zaujala mě jedna postava našeho řidiče, který jezdil se Škodou 706; jmenoval se Tomek. On vážil přes 150 kilo, a protože byl (a to nemohl nikdo pochopit) krejčí, ušil si zvláštní kalhoty, které měly takovou nástavbu nahoru k břichu a ta se zapínala asi na 10 knoflíků. Měl věčný hlad a žízeň, proto si ho uhlíři často brali jako takovou raritu a platili mu někdy z recese. U jedné takové jsem právě byl. Vsadili se s ním, že když vypije 100 piv, tak mu je zaplatí i kdyby to bylo víc. On k tomu požadoval svačinu. Dali mu svačiny v pytlících (tehdy si ještě někteří nosili svačiny z domova). On je snědl, aniž je vybalil z pytlíků. Snědl také tavené sýry i s obaly. A mezitím pil jedno pivo za druhým. Trvalo to až do velmi pozdních hodin a on vypil 115 piv. Co jsme ale nemohli pochopit, že šel na pisoár až asi po dvacátém pivu, ale pak už chodil každou chvíli. Byl to ve skutečnosti chudák, protože měl doma několik dětí a takto šetřil na „svých ústech“, aby nevyjídal rodinu. Kolik snědl obědů při jiném takovém „představení“, se už zmiňovat nebudu. Zkrátka se živil tím, že bavil jiné.

Konec uhlířů a kominíků

S prudkým omezením používání fosilních paliv takřka zanikla práce “ělat na uhlí“. Chlapy s putnami už nevidíme a lidé se už nemusí strachovat, že budou o nějaký ten metrák „obráni“. Dnes jsou „obíráni“ daleko rafinovanějšími způsoby a mnohem víc. A co se týká kominíků, už je dnes takřka nepotkáte a když, tak byste si na ně marně sahali pro štěstí, protože už byste se o ně neušpinili. Dalo by se říci, že s odchodem těchto profesí odešel i kus staré Prahy. Nicméně toto údobí uhlířů a kominíků má své místo v historii a já jsem rád, že jsem do něho mohl aspoň trochu nahlédnout a snad některým, kteří o tom nevěděli, tu dobu trochu přiblížit.

Autor je publicista








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.