23.2.2019 | Svátek má Svatopluk


VZPOMÍNKA: Tsunami

11.2.2019

aneb Jak jsem zachraňoval Karla Gotta

Konec prosince v indickém Dillí bych přirovnal k českému listopadu. Dny jsou slunečné, i když krátké a rozdíl je snad jen v tom, že máte jistotu, že nebude pršet. Počasí v neděli 26. prosince 2004 se této tradici nijak nevymykalo a tak před námi stála otázka, jak tento den strávit. 

Pamětihodnosti v Dillí jsme už po několika letech pobytu znali, obchody jsou v neděli v Indii zavřené a strávit celý den u televize a na gauči se nám nechtělo. Nakonec jsme se dohodli s Líbou, manželkou kolegy z úřadu, že se projdeme po Lodi parku a potom zajdeme na kávu a vrátíme se domu. Do Lodi parku ve středu města jsme se dopravili taxíkem. Park, založený ještě v koloniálních dobách, je poměrně rozlehlý a dobře udržovaný. V jeho středu je hrobka sultána z 15. století a na zeleném trávníku v létě kluci cvičí odpalovat kriket a shromažďují se skupiny mladých dívek z různých koutů Indie, zpívají své písně a svěřují si své dojmy z velkoměsta. 

V době naší procházky bylo v parku ticho a prázdno, jen po bočních pěšinách provádělo několik Indů rychlou chůzi pro svoje zdraví. Když jsme opouštěli park, překvapil nás náhlý poryv větru, který na krátkou dobu přerušil téměř bezvětří. To jsem si ale uvědomil až dodatečně a dodnes nevím, zdali to byla náhoda, nebo to mělo záhadnou souvislost s onou přírodní katastrofou. Došli jsme do kavárny Barista, kde připravovali výbornou, před námi umletou kávu a měli i zákusky evropského stylu. Káva byla výtečná jako obvykle, ale ani jsme nedopili a všimli jsme si, že ostatní hosté ztichli a pozorují malou televizní obrazovku umístěnou na konzoli pod stropem. Obrazovka byla malá a hlášení bylo v hindštině, takže jsme nerozuměli, pouze jsme pochopili, že se stalo něco zvláštního, mimořádného.

Tsunami 2

Dillí - Lodi Gardens, hrobka sultána Mohameda z 15. století

Jen jsme se vrátili do areálu velvyslanectví, kde jsme bydleli, kolegové sledující zprávy v angličtině nám zvěstovali, co se vlastně stalo. Velká vlna tsunami, důsledek podmořského zemětřesení, zasáhla pobřežní oblasti Bengálského zálivu a Indického oceánu, zejména pak Thajska, Srí Lanky, jižní Indie, Malediv, Malajsie, ale i východní pobřeží Afriky. První zprávy oznamovaly velké ztráty na životech i materiální škody, šlo o tragédii, jakou zdejší region po desetiletí nepoznal. Než jsem se vzpamatoval, zvonil telefon z Prahy, volal náměstek ministra. Chtěl mluvit s panem velvyslancem a když jsem ho informoval, že je na dovolené mimo Indii, dal mně plnou moc, abych ho okamžitě odvolal z dovolené. 

S panem velvyslancem jsem měl nepsanou úmluvu: jeden rok poletí na Vánoční svátky mimo Dillí on a druhý rok já, jako jeho zástupce. A tak služba na Vánoce 2004 připadla na mě. Kromě toho jsem dostal od náměstka řadu úkolů. Úkol číslo jedna – zjistit, zda byli postiženi čeští občané, zdali potřebují pomoc, a vůbec jak by mohla ČR v této záležitosti Indii a zemím působnosti úřadu pomoci. Úkol odvolat velvyslance jsem neviděl jako reálný. Věděl jsem, že odletěl na svátky do Austrálie a Tasmánie, ale žádné bližší údaje ani spojení na něj jsem neměl. Z našeho úřadu v Dillí jsme věděli, že náš kolega Sehnal s rodinou tráví dovolenou na ostrově Langkawi v Malajsii, v místě, které bylo tsunami také zasaženo. Také jsme měli informaci, že pracovník našeho generálního konzulátu v Bombaji odcestoval na dovolenou autem na jih Indie.

Příští den se konala schůzka vedoucích zastupitelských úřadů EU v Dillí. Předsednictví v Radě EU měli Nizozemci a šéf jejich úřadu nás informoval o situaci, jaká nastala po tsunami, po jednání s indickým ministerstvem zahraničí. Jih Indie a hlavně ostrovy Nikobary a Andamany byly zasaženy, ale indické úřady prohlásily, že nepotřebují žádnou zahraniční pomoc, Indie měla dostatek prostředků, aby krizi zvládla vlastními silami. Žádné informace o rozsahu obětí a škod indické úřady nezveřejnily, ani zda mezi obětmi byli cizinci. Náš úřad také nezaznamenal žádné české turisty, kteří by měli cestovat po jižní Indii. Něco jiného ale byla Srí Lanka, oblíbený cíl pro vánoční a novoroční dovolenou pro Evropany a také pro Čechy. Telefonoval jsem našemu honorárnímu konzulovi panu Fernandovi do Kolomba (ČR velvyslanectví na Srí Lance nemělo) a jeho pomoc českým občanům v nouzi v následujících dnech byla opravdu neocenitelná. 

Co bylo ale důležité, z Austrálie telefonoval náš velvyslanec Jaromír Novotný, zprávy o katastrofě vysílaly televize po celém světě, bylo mu jasné co se asi v Dillí děje, a nejbližším spojem odlétá do Indie. To byla dobrá zpráva. Z Prahy ale přišel další naléhavý úkol. Na Maledivách bylo v té době několik desítek českých turistů a také skupina předních českých umělců v čele s Karlem Gottem. Spojení s nimi bylo po tsunami úplně přerušeno a nikdo nevěděl, co je s nimi. Média a rodiny krajanů bombardovaly naše ministerstvo dotazy typu: co dělají naše úřady pro záchranu českých občanů(?), a bulvární tisk na prvních stránkách otiskoval úvahy s tučnými nadpisy „Karel Gott unikl o vlásek smrti“ (!) a podobně. Nedalo se nic dělat, Maledivy patřily do působnosti našeho úřadu v Indii, museli jsme se tedy snažit zjistit, co se tam stalo. 

Krátce před touto událostí otevřela Maledivská republika v Dillí své diplomatické zastoupení, a tak jako první krok jsem kontaktoval je. Jak se ale ukázalo, moc to nepomohlo. Jen jsem se dozvěděl, že tsunami přerušilo všechny podmořské kabely spojující Maledivy se světem, takže telefony, mobily, faxy, dálnopisy, internet, prostě žádné spojení není, letiště v Malé (hlavní město Malediv) nepřijímá, všechny lety jsou zrušené. Mezitím telefonoval náš kolega z dovolené v Malajsii, tsunami v mírné formě sice zažili, ale všichni jsou v pořádku a vrací se. 

Druhý den po tsunami se vrátil velvyslanec Novotný, a tak už jsme byli v plném obsazení. Na poradě úřadu jsme si rozdělili úlohy: na Srí Lanku poletí konzulka a já poletím na Maledivy, jakmile to bude možné. Mezitím jsem se snažil získat nějaké informace od kolegů ze zastupitelských úřadů zemí EU v Dillí, ale s minimálním výsledkem. Zjistil jsem něco, co jsem nečekal. Na Maledivách neměl zastupitelský úřad žádný členský stát EU, ani USA nebo Ruská federace! Dokonce ani honorárního konzula, prostě nic. Co dělat. Naštěstí se o mém snažení dozvěděl MUDr. Frič, Slovák (s českou manželkou), pracující v Dillí jako zástupce WHO (Světová zdravotnická organizace). 

WHO měla také úřad na Maledivách a spojení měli rádiem. Tak jsem se dozvěděl, že město Malé a letiště přežily vlnu poměrně dobře, letiště ještě odstraňuje škody a očekává se, že bude brzy otevřeno. Zástupce WHO také slíbil, že mě na letišti v Malé vyzvedne a zamluví hotel. To mě trochu uklidnilo. Takže bylo rozhodnuto, že odletím do Kolomba (jiné spojení z Dillí do Malediv neexistovalo) a tam budu čekat, až obnoví lety do Malé. Věděl jsem, že odlétám do neznáma, v televizi pouštěli jen záběry z úderu vlny v Thajsku a následky tsunami na Srí lance a to přílišný optimizmus nenavozovalo. Od kolegy jsem si pro všechny případy půjčil větší brašnu přes rameno, jako spoluzavazadlo, a do něj jsem dal kromě rezervní sady prádla i pár sušenek a plechovek s pitím

Už po přistání na letišti v Kolombu byla na první pohled znát mimořádnost situace. V odletové hale byly stolky s informátory, na každém stolku vlaječka příslušného státu, konzulární pracovníci vydávali na místě náhradní cestovní doklady a informovali o odletech do Evropy. Někteří turisté byli jen v tom, co měli na sobě, doklady, peníze, šaty, to všechno odneslo moře. Bylo vidět, že na Srí Lance bylo opravdu zle.

Tsunami 1

Zdeformované vagony u vesnice Hikaduwa na západním pobřeží Srí Lanky. Nárazová vlna zasáhla vlak, který ve chvíli katastrofy jel po trati vzdálené od pobřeží 200 m, v momentu zásahu převyšovala střechy vagonů o 2 metry a masivně stavěné vozy zmačkala jako plechovky od piva. Na místě zahynulo 1700 obětí (!) .

Pan Fernando mně rezervoval hotel blízko letiště, udržoval kontakt s letištěm a slíbil zavolat telefonem, jakmile zahájí lety do Malé. Nemusel jsem čekat dlouho, příští den, 30. 12. 2004, ještě za tmy mě probudil telefon a taxíkem rychle na letiště. V letadle bylo jen pár cestujících, problémem spíše bylo dostat se do letu v opačném směru. Na letišti v Malé na mě čekal pracovník WHO, doprovodil mě na loď a do hotelu Relax Inn. Letiště v Malé je opravdu unikátní, celé Maledivy jsou rozsáhlé souostroví, letiště zaujímá jeden ostrov, nic víc se tam už nevejde. Hlavní město Malé je sice z letiště na dohled, ale dostanete se tam jen na jedné z lodí zakotvených na břehu letiště. Turista, který přiletěl a nemá zaplacený zájezd předem, musí použít služeb cestovních kanceláří na molu a zaplatit předem dopravu a pobyt na jednom z rezortů (jeden rezort = jeden ostrov), jinak se z letiště nedostane. Na cestovatele do bližších rezortů čekají lodě, k dopravě na vzdálenější je připraven hydroplán. Turisté toužící poznat exotiku života místních obyvatel tak mají smůlu, kvůli dokonalé izolaci nemají šanci zlatou klec rezortů jakkoliv opustit.

Hotel Relax Inn, který jsem měl zamluvený, byl plně obsazený turisty. Ukončili předčasně své pobyty a čekali v hotelu na nejbližší spojení pryč z Malediv. Jak jsem se přesvědčil, tsunami zde nezasáhlo zdaleka tak silně jako na Srí Lance nebo v Thajsku, ale turisté viděli televizní záběry, co obří vlna může způsobit na jiných místech, a měli strach, že další vlna může ještě postihnout i Maledivy. Hotel byl zcela obsazený, dostal jsem jen takový ajnclík s okénkem pod stropem, normálně to byla snad šatna pro uklízečky. No, poznal jsem už horší ubytování. Jídlo v restauraci hotelu bylo dobré, ovšem po jídle jen nealko pivo. 

Odpoledne jsem se trochu zorientoval a moje první cesta vedla na ministerstvo vnitra. Najít nějaký úřad v Malé není problém. Je to jedno z nejmenších hlavních měst na světě, rozkládá se jen na ploše 6 km2, a tak všude pohodlně dojdete pěšky. Na ministerstvu jsem vzbudil údiv, jak mně řekli, byl jsem jediný diplomat vůbec, který přiletěl do Malé pátrat po osudu svých krajanů po tsunami. Měli přesný přehled o všech rezortech a turistech na jednotlivých ostrovech a nabídli, že najdou v seznamech české občany a umožní mně spojit se s nimi po telefonu. Uklidnili mě sdělením, že nemají hlášeny žádné ztráty na životech, ani zraněné cizince. Tsunami proběhlo na Maledivách poměrně mírně, někde zaznamenali vzdutí vody méně, někde více, někde vůbec ne.

Umožnili mně i spojit se s několika turistickými rezorty a hovořit s krajany, kteří tam byli zrovna poblíž recepce. Od katastrofy již uplynulo několik dnů a pokud to jejich ostrov silně nepostihlo, pocit nebezpečí už nebyl tak silný. Pobyt měli zaplacený až do prvních dnů ledna a ani nabídka rychlého návratu do Prahy přímým letem ve vládním letadle, vracejícím se z Kolomba, kam dopravilo humanitární pomoc obětem tsunami s mezipřistáním v Malé, nevzbudila velký zájem. Lodí-taxi jsem se ještě odpoledne dopravil na letiště a v odletové hale hledal české turisty, čekající na urychlený odlet, s tím, že mohou odletět českým speciálem.

Hovořil jsem i s jednou českou rodinou, která tsunami zažila. Vlna u jejich ostrova nebyla příliš vysoká, spíše ji vnímali jako náhlé zvýšení mořské hladiny. Stačila se však přelít přes celý ostrov, vyřadila z funkce generátor elektřiny a vyplavila kanalizační septik. Rezort se ponořil do zápachu lidských odpadů a objevila se velká hejna much. Nikdo nechápal, odkud se najednou množství much na izolovaném ostrovu vzalo. Nejhorší ale byla první noc po tsunami a strach, že přijde další vlna, možná ještě větší, a zastihne je ve spánku. Celou noc se proto s jinými turisty střídali v hlídání a teprve až další den se situace uklidnila. Jinak ale řada vracejících se turistů pohromu vůbec nezažila a moji pomoc nepotřebovala. Kromě českých turistů jsem oslovoval mezi čekajícími i turisty ze zemí EU s nabídkou odletu českým speciálem. Našel jsem jich několik, jenže strach z bezprostředního ohrožení již pominul, pravidelné lety už byly zcela obnoveny, a tak se moje nabídka nesetkala s odezvou.

Mezi čekající na odlet se vmísili pasažéři z letadla, které právě přiletělo z Kolomba, a všiml jsem si skupiny novinářů s kamerami z České televize. Ze setkání byli překvapeni, ale hned toho využili a natočili se mnou krátký šot, ve kterém jsem diváky ujistil, že na Maledivách nemělo tsunami žádné oběti z řad českých turistů. V té chvíli obloha zčernala a spustil se pravý tropický liják, v TV zprávách byl prý slyšet rachot, jak mlátil na plechovou střechu. Novináři asi byli rádi, že nemusí shánět jiný oficiální zdroj informací v takových ne zrovna příjemných podmínkách.

Tsunami 3

Na fotografii zleva V. Svobodová, Karel Svoboda, Karel Štědrý s manželkou, autor, Michal David s manželkou

Příští den – na Silvestra – jsem opět vyrazil na letiště, kde byl provoz o poznání klidnější. Mezi cestujícími čekajícími na odlet jsem se setkal se skupinou českých umělců, kteří trávili dovolenou na Maledivách spolu s Karlem Gottem. Stihli jsme spolu krátce pohovořit a udělat fotografii na památku. Sám Karel Gott s přítelkyní Ivanou odletěl již dříve, a tak jsem ho zachraňovat nemusel. Ostrov, kde byli na dovolené, byl také postižen vlnou, naštěstí pro turisty bez vážnějších následků. Všichni byli v pořádku, v dobré náladě, a tak mně spadl poslední kámen ze srdce. Český bulvár čekal na další katastrofické příhody marně.

Teprve při návratu na hotel jsem si uvědomil, že je vlastně Silvestr, a smiřoval se s tím, že poslední den v roce oslavím sám a úplně bez alkoholu. Maledivy jsou muslimskou a k alkoholickým nápojům striktně netolerantní zemí. Na příletu do Malé prochází veškerá zavazadla rentgenem a nalezené lahve s alkoholem (i pivo) jsou nemilosrdně zabaveny. Musím ale přiznat, že jsem si už zvykl po jídle v restauraci na nealko-pivo, když je dobře vychlazené, dá se pít. V hotelu na mě čekal vzkaz s pozváním na oslavu příchodu nového roku 2005 do jednoho turistického rezortu u Malé. Byl jsem mile překvapen a rád, že se nesplní hrozná vidina silvestrovského večera být sám v hotelovém ainclíku při nealko-pivu.

Už se stmívalo, když jsem nasedl do rychlé lodi, kde mě přivítala mladá Češka, žijící na Maledivách a zaměstnaná ve vedení rezortu, od kterého jsem pozvání dostal. Plavba netrvala dlouho, ostrov byl asi tím nejbližším od Malé. V rezortu už byla silvestrovská nálada v plném proudu. Na volném prostranství prostřené stoly a spousta vybraných lahůdek: ryby v různé úpravě, krevety a mořské plody, pečená drůbež, několik druhů šunky, rostbífy, pomazánky, sýry a teplá jídly – polévky, maso karí, stroganov, ani to všechno nedovedu pojmenovat. A samozřejmě pití: nealkoholické nápoje, piva, francouzská a italská vína, nejdražší koňaky, whisky, barman byl připraven namíchat koktejl podle přání.

Jistě, Maledivy jsou ortodoxní muslimskou zemí, ještě na palubě letadla z Kolomba musí cestující vyplnit a podepsat prohlášení, že na Maledivy nepřináší (kromě dalších věcí, např. zbraně, drogy apod.) vepřové maso v žádné podobě, ani žádné nápoje obsahující alkohol. Jenže pro turistické rezorty platí výjimka, zahraniční turisté mohou volně užívat všechny jinak zakázané věci podle libosti. Ovšem pouze na svém ostrově. Po vzájemném představení s vedoucími rezortu jsem se vmísil mezi přítomné, se zájmem o navázání konverzace jsem se ale nesetkal, měl jsem dojem, že je zde spíše uzavřená společnost. Kolem sebe jsem slyšel ruštinu, žádní Češi na tomto ostrově nebyli. Zábava turistů nebyla nijak organizována, žádný program, a tak pro mě bylo úlevou, když po novoročním přípitku pro mě přišla moje společnice a lodí jsem se vrátil do hlavního města. Poznání života na ostrově pro cizince bylo příjemné a nakonec ten Silvestr na Maledivách patřil k těm, na které budu mít trvalé vzpomínky.

Následující dny jsem strávil cestováním na trase hotel – letiště. Na letišti jsem byl pro případ zničených dokladů nebo pomoci při potížích při odletu. Dva dny po Novém roce se ale vše v Malé vrátilo do normálu, turisté, kteří se chtěli vrátit předčasně, už odletěli, hotel se téměř vyprázdnil. V Malé zůstala na nábřeží jako připomínka na tsunami asi metr vysoká hradba z pytlů s pískem. S ohledem na sílu tsunami to působilo poněkud úsměvně. Na ministerstvu vnitra jsem se ještě jednou přesvědčil, že se nikdo z Čechů nepohřešuje, a tak jsem se i já 3. ledna 2005 vrátil přes Kolombo do Dillí.

leden 2019



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.