24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






VZPOMÍNKA: Trpaslíci

15.9.2014

Opravdu bych chtěl následující řádky věnovat trpaslíkům, těm sádrovým, a to nikoli připomínáním toho, jak po listopadu 1989 patřili k nedílné výzdobě našich pohraničních oblastí. Zaráželo mne tehdy, že si to někdo může koupit. Ale asi je tato produkce pořád oblíbená, a to nejen u nás, protože ji nalézám v různých reklamních letácích firem nabízejících výzdobu zahrádky trpaslíkem, srnkou, vílou, vše v různých velikostech, případně se světélkujícíma očima. Z dosud napsaného je patrně zřejmé, že nejsem milovníkem takových produktů, ale v poslední době je beru na milost, nikoli však jako umělecké objekty. V tomhle ohledu zůstává můj názor neměnný a na zahradu bych je neumístil. Přesvědčil jsem se však, že trpaslíci mohou sehrávat významnou sociální roli.

Za tento postřeh vděčíme, moje manželka a já, našemu skoro tříletému vnukovi, který s námi a s některým z rodičů občas přebývá na chalupě v malé vesničce v Podkrkonoší. Je to ten typ osídlení, kdy jsou domky místních obyvatel, vesnice čítá něco přes dvě stovky duší, a staré chalupy, spíš roztroušeny po svazích, nikoli semknuty do řad středočeské vsi. Tedy, jak mnozí znají z vlastní zkušenosti, procházka s malým dítětem se stává někdy akcí kladoucí nemalé nároky na dospělou eskortu. Už při odchodu z domova bývá občas nutno překonat odpor, nechuť, a poté případně dítko přesvědčit, že tu či onu hračku necháme spinkat. Jinak bychom ji beztak později nesli.

Po překonání této psychologicky náročné fáze vyrážíme na pochod, který co do počtu zastavení překonává křížovou cestu. Ta jich má čtrnáct. My stojíme u každého kamínku, květiny, brouka či jiného objektu hodného pozornosti, neboť dítě si na rozdíl od dospělé osoby všimne kde čeho, každé maličkosti. Cesta, často vedoucí ke známým bydlícím ve skutečnosti poměrně nedaleko, se tím mění v delší sérii pomalých dílčích přesunů. A zde přichází na pomoc trpaslík. Nedaleko nás, právě směrem ke zmíněným známým, stojí na malé zahrádce před někdejší školou, dnes bytovkou, malá postava. Nevím, jak upřesnit, zda je v životní velikosti, nebo snad mírně nadživotní. Trpaslíka znám jen z pohádek; skutečného příslušníka tohoto druhu jsem neviděl, takže je mi jen jasné, že je malý. Ale jak? Tento, o němž pochvalně píši, je takový, že na něj tříletý chlapeček hledí jen mírně vzhůru. Spíš skoro z očí do očí. U nohou trpaslíka leží srnka, podstatně menší, než on, tak zvíci malého psíka, za nimi sedí žába, naopak velice nadživotních rozměrů. Tento nepoměr samozřejmě dítěti nevadí, a vždy s nadšením spěchá k barevnému sousoší.

Teď tedy proč beru trpaslíky na milost. Jestliže potřebujeme zrychlit pochod, stačí se dítka zeptat, co dělá trpaslíček? Tím odpadnou všechny zastávky mezi chalupou a tímto bodem trasy. Je to vykoupeno bohužel delší zastávkou, kdy se vždy znovu dozvídáme, že ležící tvor je srnka, ten rozpláclý vzadu žabička. Pochod se však alespoň trochu zrychluje. Stejná scéna se opakuje při návratu z procházky, kdy máme na cestě překážku v podobě mostu přes místní říčku. Zde je častý obřad házení kamínků do vody, což dělají všechny malé děti, které tu procházejí, ale koryto říčky zůstává stále neměnné, nezasypané. A opět, přichází čas trpaslíka – zeptáme se, co asi zrovna dělá? Je milé, že dětem nevadí přihlouplá otázka opakovaná pořád stejně. Jde se už rovnou k trpaslíkovi a domovská chalupa je na dohled. Tenhle trpaslík, jako mezistupeň naší trasy nám svým způsobem přirostl k srdci. Nedávno jsem se ujistil, že toto poutní místo vyhledávají četní rodiče malých dětí. Takže to je náš trpaslík.

Když jsme u něj v létě stáli, vzpomínal jsem na jiné trpaslíky, v tomto případě spíš na jejich shromáždění. Bylo to ve vesnici středočeské, na dvorku domku, který jsme občas na procházce s našimi dětmi, tehdy ještě malými, občas míjeli. Trpaslíci zde byli mnohem menší, než výše popsaný jedinec, zato jich bylo více, roztroušených či tvořících malé skupinky. Nebylo možné projít bez povšimnutí, a ani jsme se o to nesnažili tím spíš, že majitelku domku, paní tehdy starší, jsme znali. Zatímco jsme s ní hovořili o běžných věcech, děti si prohlížely trpasličí shromáždění, a už si nevzpomínám spolehlivě, mám však pocit, že se tak dělo k všeobecné spokojenosti. V oné vsi toho zrovna moc ke zhlédnutí nebylo, les je pro dětský krok vzdálený, obec obklopují rozlehlá pole. Tahle zastávka byla tedy povýtce společenská, nesloužila jako přitažlivý bod vylíčený s naším vnukem.

Dnes, s odstupem let, kdy naše kdysi malé děti mají neméně malé potomky a my s jedním z nich putujeme k trpaslíkovi, vzpomínám na tu paní a na její dvorek s trpaslíčky. Když děti odešly z domova a její manžel zemřel, měla především sousedky, známé – a svoje trpaslíčky. Byl to nepochybně určitý vztah, a tak beru některé skřítky na milost. Tady, na vesnickém dvorku, měli sociální poslání, jako společníci, třebaže němí. Rád bych se té paní dnes zeptal, zda její galerie nesloužila občas podobnému účelu, jaký využíváme na chalupě – přimět děti, nebo pak vnoučata, k rychlejšímu přesunu, v tomto případě domů. Náš velký trpaslík je mezistanice na cestě, tihle byli domácí, mohli tedy sloužit jen jednosměrně, při návratu. Nevím, a už se to nedozvím. Ta paní, vždy vlídná a usměvavá, již není mezi námi. A na dvorku u čerstvě rekonstruovaného domku nezůstali žádní trpaslíčci. Kdykoli teď jdu občas kolem, podívám se tím směrem a představuji si je. Jakoby se stávali i mými společníky.



Diskuse


P. Krasny
15:28
15.9.2014

J. Lepka
11:30
15.9.2014

J. Aspirin
13:09
15.9.2014

počet příspěvků: 3, poslední 15.9.2014 03:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.