aneb Jak se bavila mládež v padesátých letech

(Zcela pravdivý přehled o životě – nesvazácké - mládeže v letech 1954-1958)

Všechno, co zde uvedu, jsem zažil nebo byl blízko u toho, takže zde nebude nic, co nebyla pravda, protože pak by to postrádalo smysl. Vysvětlím nejdříve motto článku, aby čtenář stále nemyslel na to, „co tím autor asi myslel?“ „Trafouš“ byl název Václavského náměstí a v těch letech to byl střed zábavy velké části pražské mládeže a samozřejmě i různých individuí. (Trafouš: slangová odvozenina od londýnské Traffalgar Square – pozn. redakce) „Trafouš“ byl neodmyslitelně spojen s kinem Čas, které bylo kdysi vedle Koruny, a pak s kinem Letka. Taky to byla „Boule“, neboli kavárna Lucerna a hlavně velký sál Lucerny, kde se každou neděli konaly estrády, které byly neustále přeplněné mládeží a kde se děly různé věci, hlavně v ochozech, včetně rvaček a jiných, na tehdejší dobu nekalých věcí, leč drogy tam nikdy užívány nebyly. Pak to bylo 5P, kavárna s telefonem, kam ale chodila už o něco starší mládež a kam se ti mladší chtěli dostat, ale byli většinou „vyprovozeni portýrem“. V akčním rádiu od „Trafouše“ byly ještě podniky U Šmelhausů neboli „Šmelíků“, také noční podniky Kaskáda a Cariocca. Mohu říci, že tam byly často „šťáry“ a kdo nebyl plnoletý, toho odvedli. Celý tento rádius spadal pod „policajty“, kteří dleli v Krakovské ulici, kam se dostat nikdo nechtěl, protože dlouhé vlasy mu většinou ostříhali a výstřední oblečení často rozstříhali.

To byl takový přehled území, kde se soustředil život mnoha mladých lidí. Zmíním se však ještě o podrobnostech, jak to tam „chodilo“ a co jsme tehdy zažívali.

V padesátých letech rozvířila hladinu aféra skupiny, která se nazývala Vyšehradští jezdci. Nebudu popisovat, co dělali, ale tehdy se konal velký veřejný soud (přímý přenos byl v rádiu) a účastníci dostali poměrně vysoké tresty za násilí a loupeže, které konali. Jeden ze souzených, který měl přezdívku „Šedý vlk“, veřejně prohlásil o vězeňské cele na samotce: „Šedý vlk se samoty nebojí“. Šéf této skupiny, zvaný Kozina, dostal tuším 9 nebo 11 let. (Některé z nich jsem později poznal osobně.) Hodně mladých lidí je obdivovalo, protože byli takovým symbolem odporu k tehdejšímu režimu a zdálo se mně, že dost mladých je začalo v jistém smyslu napodobovat. Proč? Protože od té doby začali vznikat různé party, které z „trucu“ začaly dělat různé věci, aby daly najevo, že s režimem nesouhlasí. Někdy ovšem režimu ve skutečnosti posloužili, když kradli, opíjeli se a podíleli se na různém násilí a režim pak poukazoval na to, „jak vypadá falešná západní svoboda“.

Když se podívám zpětně, zdá se mi, že v tu dobu se začali jistí mladí lidé dělit (ještě se o tom zmíním podrobněji), a to v tom smyslu, že jedni se chtěli bavit tak zvaně po „americku“, tzn. že obdivovali Ameriku, nesouhlasili s režimem, ale nechtěli se podílet na trestné činnosti, která by je dovedla do „basy“. Jsem rád, že jsem patřil k této skupině. Sháněli jsme americké vlajčičky, které jsme si přišívali na rukávy apod. Někteří si nechali americkou vlajku vytetovat na ruku. Ti to měli horší, když je chytli „policajti“. My jsme si museli vlajky odpárat, ale oni měli dlouhodobé potíže. (O druhé skupině později)

Jak to všechno začalo aneb Obdivování „pásků“

V polovině padesátých let mně bylo 15 let a protože jsem ze srdce nesnášel pionýry a svazáky, hledal jsem jiný druh „kámošů“. Začal jsem nosit v učení a později v práci na krku kříž z nerezu, který jsem si sám vyrobil a byl jsem hrdý, když jsem nepodlehl nátlaku a nesundal ho (při nejhorším jsem ho dal za košili). Asi v tu dobu začali dávat v divadle – tuším bývalém ABC nebo ve Světozoru, to už přesně nevím, takový pořad „Pásek kouzla zbavený“. Mládež na to houfně chodila, ale účel, který režim sledoval, to nesplnilo. Naopak. Byli jsme na tom několikrát a „okoukali“ jsme tam řadu výrazů a také jsme napodobovali jejich oblečení a účesy. Dva mladí lidé, kteří se řadili do této skupiny se nazývali „pásek a sajdka“. Co se týká kalhot, byly to „roury“. Čím dole užší, tím lepší a totéž platilo o výšce záložky. (Já jsem měl dole 19 cm a záložky asi 7-8 cm) Ti nejvýstřednější měli 16/10 a zevnitř zipy, protože by se jinak do kalhot nedostali. Co se týká sak, tak límec byl vzadu zásadně do trojúhelníku a mnohdy místo knoflíků byly zámečky. To nejvýstřednější oblečení bylo „pod kuratelou“, protože v Krakovské ulici (SNB) bylo „páskům“ oblečení rozstříháno a ne jednou jsem byl svědkem, že šli domů v těchto cárech.

Zrození „texasek“

Rád bych se zmínil o prvních „texaskách“, které se začaly nosit. To ale nebyly zdaleka americké texasky, ale kalhoty z modrého montérkového kepru, které šili na zakázku někde nad muzeem. Kapsy byly olemovány dvojitým červeným stehem a uprostřed byly červené šipky směrem dolů. Kapsy měly zipy, což bylo v té době velmi neobvyklé. Když jsem je přinesl a oblékl se do nich, myslel jsem, že jsem „mistr světa“. K tomu boty s vysokou podrážkou. Maďary stály tehdy 299.- Kč, podražené surovou gumou 420.- Kč., což byla nejen pro mě nepředstavitelná suma, a tak jsme si naše boty nechali trojnásobně podrazit a ze strany zabarvit a už jsme „sekali patky“.

Co se nosilo na hlavě

Co se týká účesů, to je další kapitola. Zásadně se nosil „Eman“, vyčesané vlasy nahoru, spíše k jedné straně a natřené cukrovou vodou nebo pivem, aby to lépe drželo. Když se podívám na starou fotografii, kde jsem „velkej frajer“, ze srdce se tomu zasměji. Dva pražští kadeřnici, či spíše divadelní vlásenkáři, Kodým v Praze 1 a Sýkora v Praze 5 dříve 16, měli velký podíl na další módě, a to v tom smyslu, že vlasy natáčeli kulmou ve zvláštní útvar: po straně ulízané a nahoře natočené. Tehdy byli tak populární, že se tam čekalo celý den i více, ale tam byla také často „šťára“. 12 až 16 Kč za účes v době, kdy holič stál 1.- Kč, byl přepych a ti dva už byli na tehdejší dobu „nestydatě“ bohatí.

Policie ale bojovala proti „chuligánům“ (tento název přišel z Ruska), jak byli „páskové“ následně nazýváni ještě jiným způsobem: Na „Václavák“ vjel „Zelený Anton“ a byl zátah jako do sítě. Ti, kteří byli považováni za nejvýstřednější, byli naloženi a odvezeni za Prahu do nějakého JZD a v těch šatech týden kopali a třídili brambory. Přesně za týden v tu samou dobu přijel Anton zpět a všechny „vysadil“ na tom samém místě, zablácené a špinavé, že je nikdo nepoznal. Já jsem osobně dvakrát prošel sítem, ale nebyl jsem natolik výstřední, aby mě taky sebrali, i když jsem dostal „pendrekem“ přes záda. Ale moji někteří známí to absolvovali a veselí z toho rozhodně nebyli. Navíc ten, kdo pracoval, měl absenci a to byl další problém.

Ale zpět k začátkům: Po zhlédnutí výše uvedeného pořadu jsme museli začít od základu: Chodili jsme do kina Čas. Toto kino běželo nepřetržitě. Vždy hodinu a po krátké přestávce znovu. Promítali filmový deník, různé poučné filmy a také grotesky. Vstup byl 1.- Kč. Po stranách byly lóže a v nich se děly různé nepřístojnosti – totéž probíhalo v zadních řadách nebo na balkóně. Biletáři neustále kino procházeli a svítili baterkou do lóží a do řad a dost lidí vyváděli. Ti tam ovšem za chvíli byli opět. Co byly ty nepřístojnosti? Tajně se tam kouřilo, kšeftovalo se tam (ovšem oproti dnešku s banalitami) a také se tam děly nemravnosti (kdo čte, rozuměj). Občas se tam strhla rvačka a nakonec hodili biletáře z balkónu dolů. Byl z toho těžký úraz a kino Čas bylo na čas pro nás „nepoužitelné“.

Hodně se také odehrávalo v pasážích, hlavně v Letce, kde byl později Čas. Mezi touto mládeží byli různí jednotlivci známí svými přezdívkami, ze kterých často oprávněně šel strach: Krvavej Dan, Bosambo, Grizzly, Bílej Dan, Miky apod.

Chtě nechtě se musím zmínit ještě o jedné věci, a to stravování. Když jsme někdy prodloužili pobyt na „Trafu“ až do pozdních hodin, museli jsme něco sníst a ve většině případů jsme měli málo peněz. Tak jsme šli „na paťáka“. Po obvodě „Trafu“ byly stánky, kde se prodávaly opečené buřty „paťáky“. A protože se „kolovalo“ kolem „Trafu“ stále dokola a to znamenalo také třeba desetkrát i víckrát za „směnu“, buřty voněly už na dálku, zvláště v noci, i když se domnívám, že olej, na kterém se pekly a který byl černý jak „bota“, tam byl řadu měsíců. Ale nám chutnaly; za 3,10 Kč se dvěma chleby a hořčicí to šlo a my pak šli do Jizery nebo do Koruny na bahno (pivo).

Další pokrok nastal, když jsem začal chodit do Lucerny na estrády. Tam už musel být člověk trochu jinak oblečen, i když mnohé se tolerovalo. Já jsem v tu dobu dostal nějaké peníze, takže jsem si koupil modrou diftýnovou bundu s modro-červeno-bílými náplety. K tomu v tu dobu největší módu, malovanou kravatu s barevnými pavími oky. Estrády byly zajímavé, protože tam vystupovali známí umělci jako Vlasta Burian, Libuše Mincová, Ivo Vašíček, cirkusoví umělci a mnoho jiných. Hrál tam orchestr Karla Krautgartnera, později orchestr Čs. rozhlasu, a také tam přijel orchestr Gustava Broma – ten hrál tehdy tak, že se Lucerna málem zbořila, a já vím, že měl tehdy problémy se státní mocí (reputaci si vylepšil, až když u příležitosti prvního kosmického letu rychle složil píseň: „Majore, majore, Gagarine, tak jsme se přece jen dočkali….“. U mnohých pak ztratil popularitu).

Party, zábava a „náčelníci“

Ale vraťme se k vnitřnímu prostředí Lucerny. Na ochozech byly stolky se židlemi, kde se povídalo a pilo. Co? V bufetech sice bylo nějaké pití, ale bylo drahé. Vzpomínám si na populární „džinfis“, ten si však mohl dovolit málokdo. Většinou se tam pašovalo levné ovocné víno, takže samozřejmě potom stačilo málo a strhla se rvačka. Různí „náčelníci“ měli své party a ty kolem nich poskakovaly jako včely kolem včelí královny a musely náčelníky také „živit“, to znamenalo kupovat jim pití, cigarety apod. Náčelník musel být „největší rváč“, ale musel se umět zastat svých „podřízených“.

Já byl tehdy v partě pod vedením Bosamba. Byl o dost starší než my, velký a silný (spíš tlustý) a byl u popelářů. I já jsem zažil událost, která mě dost ovlivnila a kde hrál roli i Bosambo. Jednu neděli ve zcela zaplněné Lucerně bylo několik part a každá sledovala své zájmy a všichni se různě bavili podle stupně své inteligence. Já jsem ještě s jedním kamarádem „balil“ jednu hezkou holku, když vtom ke mně přišli dva „frajeři“ z jiné party a jeden z nich mě chytil u krku a křikl: „Pojď na hajzl.“ Jít jsem musel, protože bych se „shodil“. Když jsem tam vešel první, dostal jsem hned ránu pěstí zezadu a stačil jsem se schoulit k pisoáru a dostal jsem ran jako máku. Chránil jsem si obličej, takže jsem měl jen boule na hlavě. Můj sok vítězně vyšel ze záchodu, ale to nebylo všechno. Kamarád utíkal do patra nahoře a udýchaně sdělil Bosambovi: „Jardovi dali do držky na hajzlu.“ Bosambo s partou okamžitě seběhli a začala honička, protože zmíněná parta na Bosamba neměla, a tak se schovávali, kde mohli. Ten večer jsem se cítil sklesle a jako zbabělec, protože jsem dostal potupný výprask a ani jsem se nebránil. Tehdy jsem se rozhodl, že se přihlásím do boxu. Nevěděl jsem však, že to není tak jednoduché. (Vždycky jsem si na tento výprask vzpomněl, když na tom samém místě za nějaký rok „nadšeně hučelo obecenstvo“, když jsem v ringu použil svůj „levý hák“, o kterém říkali, že je „zabijácký“ a říkal jsem si, jestli tam ten kluk mezi diváky nesedí.)

(Můj poslední hák na veřejnosti padl za podobných okolností jako když jsem byl tehdy zbit v Lucerně, ale bylo to až o čtyři roky později v baru 5P, když jsem byl jako voják na dovolence. Byl jsem vyzván bez příčiny jedním rváčem, abych šel „ven“. Všichni šli s námi a já jsem byl vyzván: „Tak začni frajere.“ Bezděky jsem si vzpomněl na potupný výprask v Lucerně a vychutnal jsem si to, když jsem mu dal lehkou potupnou facku. „Potutelně“ se usmál a řekl: „Tak a teď já.“ Odpověděl jsem: „Ne, teď zase já“, a trefil jsem ho levým hákem. Už když rána dopadla, věděl jsem podle zvuku, že je zle. Padl jako když mu usekne nohy a bezvládně zůstal ležet. Portýr zděšeně křičel: „Vojáku, uteč, ty jsi ho zabil.“ Utekl jsem a vůbec jsem nespal a sledoval, zda nebude hlášeno, že byl někdo zabit. Dopadlo to dobře a já jsem se od té doby postupně zcela změnil v člověka mírumilovného.)

Dělení na dvě skupiny

Ještě bych se rád zmínil o jedné věci, kterou jsem už výše naznačil, ale kterou trochu vysvětlím. Jedná se o dělení mladých na dvě skupiny. Z těch se během let stali zcela odlišní lidé. Jedni „zůstali na dně a druzí vyplavali na hladinu“. Díky Bohu, že jsem patřil k těm druhým. Jak se to poznalo už ze začátku? Ti první většinou nedělali a protože byla pracovní povinnost, často „seděli za příživu“, neboli příživnictví. Když přišli, ostatní je obdivovali jako hrdiny. Ti také byli stále opilí a rvali se kde se dalo. I já jsem jednou podlehl „kouzlu“ těchto frajerů a byl jsem „hrdý“, že mě vzali sebou na jednu takovou noční honičku. Bylo to na ulici, kde byla hospoda U vojáčků. Parta kluků, která vyšla z hospody byla vyprovokována k bitce. Oni ovšem nevěděli, s kým se dali do křížku, a tak brzy začali padat na zem. Bylo nás dohromady asi 20 a já jsem se nestačil divit, co se děje. Najednou proti mně stál jeden ten kluk a já jsem ho taky „složil“. Jeden z nich byl asi zdatný „rváč“, a tak se bil se „šéfem“, kterému říkali „Venca bagr“. Po chvíli se zableskla „kudla“ a bodla toho kluka – dodnes nevím v tom „mumraji“, kdo ho píchl. Rána nebyla smrtelná, ale já jsem v ten večer zcela vystřízlivěl z takových „rádobypřátel“ a styděl jsem se sám před sebou. Od té doby jsem již nikdy nehledal kamarády v takové skupině. Uvedl jsem tuto příhodu jako precedens, protože podobně jednala řada ostatních. Z nich pak byli notoričtí alkoholici, trestanci a časem lidské trosky. Ještě po letech jsem některé potkal, aniž mě poznali. Otrhaní, bezzubí, špinaví, jedním slovem „somráci“, z nichž někteří dojídali zbytky v bufetech.

Bývalý „frajer“ v bufetu

O jednom z nich se musím zmínit, protože s ním měl zkušenost jeden můj pracovník, když jsem už po letech dělal parťáka v autodílně. Byl si dát v Koruně „na stojáka“ polévku s játrovými knedlíčky, které si pochopitelně nechával až na konec, na poslední sousto. Mezi stoly se pohyboval jeden „vágus“, jak se tehdy říkalo takovým typům. Měl vestu, z jejíž kapsičky mu visel záchodový řetízek, na němž měl upevněnou lžičku jako hodinky. Karel se těšil na poslední sousto, když přišel tento „ošuntělý zjev“ a stoupl si provokativně před něj a pronesl: „Pán masíčko nerad?“ a tou lžičkou na řetízku mu jeho knedlíčky „slupl“. Když jsem poznal od Karla, kdo to byl, řekl jsem si: „Kam to dopracoval frajer, který zůstal v té první skupině.“

Klackové, ale ne kriminálníci

My v té druhé skupině jsme také nebyli žádní „svatouškové“, ale chovali jsme se podstatně jinak. Dá se říci, že jsme byli „klackové“, ale ne na zavření. Chodili jsme na pivo, ale nebyli jsme zpití „do němoty“. Občas jsme se porvali, ale nekopali jsme nikoho do obličeje, jako to dělali ti v první skupině, o čemž jsem se raději nezmiňoval. Většinou jsme byli do půlnoci doma, protože jsme chodili do práce a „áčka“ (absence) jsme nedělali. Ale v očích lidí jsme stejně byli „chuligáni“.

V roce 1957 jsem již neměl co dělat ani s druhou skupinou, protože jsem trénoval v boxerském klubu Tatra Smíchov a trenér Heřmánek nám dával „zabrat“. Později jsem přešel do AZKG Praha (Pragovka) a ještě později jsem začal vzpírat ve Slavoji Vyšehrad, kam mě pozval můj spolupracovník a kamarád z ČKD Stalingrad, Zdeněk Srstka, nyní známý herec a kaskadér, kdysi vzpěračský olympionik.

Tehdy a dnes

Srovnávat je velmi obtížné, protože mladí většinou řeknou: „Co vy staří můžete porovnávat? Vy naší době vůbec nerozumíte a stále žijete minulostí.“ Je pravdou, že každá starší generace kritizovala vždy tu mladší a říkala, že za jejich mládí to tak nebylo a že byli vychovanější a slušnější. Já ale v tom dnešním srovnání vidím podstatný rozdíl. V jedné starší vědecké studii bylo uvedeno o pokroku lidstva: „ Lidstvo udělalo pokrok za posledních 50 let tolik, jako za posledních 50 století.“ Jiná studie k tomu dodala: „Zdá se, že takový pokrok neumíme psychicky zvládnout a to vede k celosvětovým problémům.“ Mně se zdá, že to koresponduje s ohromným rozvojem zločinnosti mladých lidí a degradací lidských vztahů jako takových, protože heslo „Žij naplno!“ nebere ohled na druhé. A proto při porovnání zábavy mladých tehdy a dnes, vidím veliký rozdíl hlavně v přátelských vztazích, které přes všechny ty negativní věci, o nichž jsem se zmiňoval, byly přece jen mnohem pevnější a vřelejší. „To je dobou,“ řeknou mnozí. Možná mají pravdu, protože nás tehdy nikdy nenapadly takové úvahy, jako známého psychologa B. F. Skinnera, který uvažoval o nebezpečí naší doby v podobě „přelidnění, vyčerpání přírodních zdrojů, znečištění životního prostředí“ a o jiných hrozících katastrofách a došel k závěru: „Lidský rod je zřejmě nyní ohrožen.“ Později přiznal: „Jsem velmi pesimistický. Opravdu nejsme schopni vyřešit své problémy.“

Svůj názor na to mám, ale nebudu ho zde prezentovat, neboť na svůj názor má každý právo a také každý nese svůj díl odpovědnosti.

publicista