20.4.2024 | Svátek má Marcela


VZPOMÍNKA: Ta ošklivá smrt

29.7.2013

Stalo se tohle: našla jsem v noci esemesku, jíž se na mne obrátila několik hodin předtím jedna novinářka, zda bych jí nepověděla nějakou vzpomínku na Jana Thomu, který zemřel. Celé odpoledne jsem předtím seděla u překladu, zapípání mobilu jsem neslyšela a na volání už opravdu nebyla hodina...

A stejně: já žádnou takovou příhodnou vzpomínku na Honzu Thomu nemám. Poznala jsem ho z vyprávění Petra Uhla jako politického vězně sedmdesátých let a viděli jsme se jen párkrát. Moc jsme si toho vykládat nemuseli, znali jsme se "podle životopisu": Honza Thoma byl v roce 1969 odsouzen za to, že se v letech 1968-69 angažoval, a odseděl si rok ve vězení, protože v plzeňské Škodovce rozmnožoval a šířil letáky. V jednom z nich napsal, že si Gustáv Husák myslí o cenzuře zhruba to, co Adolf Hitler. Pod to bych se asi dnes nepodepsala, ale tenkrát? Nevím. Pochopitelně pak nemohl najít práci a po dlouhých snahách skončil u lopaty jako tolik jiných, kteří se nebyli ochotni nechat znormalizovat. Byl asi prvním politickým vězněm po nástupu normalizace - a taky prvním signatářem Charty v Západočeském kraji. Podepsal ji poté, co v Rudém právu vyšel celostránkový plivanec na chartisty pod titulkem Ztroskotanci a samozvanci. Za těch čtyřicet let, co jsem o Honzovi věděla, jsme se viděli při různých příležitostech mockrát, ale nikdy ne tak, že bychom si dali schůzku, v klidu poseděli u kafe nebo u piva a popovídali si. Pokaždé jsme se potkali v letu, když jsme byli oba na nějaké veřejné příležitosti, a pokaždé, když jsem po roce 1989 jela kvůli nějakému povídání do Plzně, mohla jsem počítat s tím, že se tam objeví, přijde za mnou, prohodí pár nespokojených slov o poměrech, usměje se - a já budu v Plzni jako doma. Měl svou Plzeň v krvi a Američany, kteří ji osvobodili, považoval za nejsvobodnější národ na světě. A teď mi ta Honzova Plzeň osiřela. (Ne úplně, znám tam i jiné báječné lidi.)

Přemýšlela jsem, co s jeho smrtí, až se mi vybavil sloup, který stojí na dalekém severovýchodě Rumunska ve vesnici Sapanca před Veselým hřbitovem, na němž většinu náhrobků vytvořil ze dřeva místní lidový umělec. A na každém se rýmovaně vypráví o mrtvém, který pod ním spočívá: zobrazují trochu jiný přístup ke smrti, než na jaký jsme v našich krajinách zvyklí, jsou až trochu ironické. A na sloupu před hřbitovem, kde je naivně zobrazeno zmrtvýchvstání, je taky smrtka, kterou jsem si už párkrát vyfotila, a pod ní čtyřverší, které zhruba zní: "Já jsem ta ošklivá smrt, která si nakonec každého vezme. Boj se mě, křesťane, přijdu si pro tebe." Je opravdu ošklivá, černá, našklebená. Vzpomněla jsem si i na verše, kterými začíná slavný Hemingwayův román Komu zvoní hrana. Praví se v nich, že žádný člověk není ostrov sám pro sebe, ale součást pevniny. V souvislosti s Honzou Thomou a jeho smrtí si ale připadám spíš jako trosečník na ostrově stejně smýšlejících, ze kterého vlny věčnosti jedna za druhou ukrajují kousky pevniny, až nakonec nezbude místečko, kam se postavit.

LN, 26.7.2013