19.2.2019 | Svátek má Patrik


VZPOMÍNKA: Stefansruhe

31.12.2009

Na horách je jaro opožděné, severní svahy se ještě nezbavily zbytků sněhu, ale na dlouhých jižních loukách už světlá zeleň čerstvé trávy překryla tlející loňské stvoly. Strouhy z mokřin, které přepitá dubnová hlína nestačila vsáknout, stékají do blyštivého proudu potoka. A u něj, za vrbovím, se krčí drobné růžové květy lýkovce a vábí jedovatou vůní děti, lovící z mělké tůňky s usmrcující zvědavostí rosolovité chuchvalce žabích vajíček.

Od kostela dolů se klikatí úzká silnice s novými výmoly po poslední zimě. Na stráni podél ní jsou nepravidelně rozesety chalupy s černými thérovými střechami, latěmi na spárách mezi svislými, nevlídnou povětrností ošlehanými fošnami a s kamennými zídkami u vchodů. Skoro o každé předdomí je opřen barevný svazek skleněných trubiček, z nichž po večerech místní vyrábějí korálky a ozdoby, aby si přivydělali v těžkých časech, které jsou na horách odjakživa. V jedné ze zatáček stojí Wernerova chalupa, zadní částí je zapuštěná do příkrého břehu a naopak její průčelí se vypíná vysokým štítem nad zákrutou silnice, od níž jí dělí úzký pruh s několika keři rybízu a sotva vzrostlou osikou pod okny.

Začal květen, poslední dny války. Rádio ve světnici od rána opakuje, že vůdce padl a admirál Dönitz podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Ze Slezka se blíží ruské tanky. Josef Werner otáčí knoflíkem přijímače a hledá na podsvícené škále vlnovou délku, která by nabídla alespoň záblesk naděje, že ještě není úplný konec. Marně. Jeho svět se zhroutil. Všechno, v co posledních deset let věřil, nenávratně zmizelo. Třetí říše se obrátila v prach a v rozvalinách Berlína se prohání Mongolové. Budoucnost není, jen bolševické temno. Ne, tohle není svět pro jeho potomky.

Mlčky uložil děti, uběhané po dlouhém dni venku, ke spaní a manželku poslal gestem ruky nahoru za nimi. Chápala jeho rozpoložení. Prožívali spolu všechno to opojné nadšení v osmatřicátém roce i vystřízlivění po Stalingradu, ale čím bylo jasnější, jak válka dopadne, tím více se Josef uzavíral do sebe. Odmítal smířit se s realitou, vztekle argumentoval frázemi, na které bylo lépe zapomenout. Ona ho přesvědčí, vždy na ni nakonec dal. Nezbývá jim, než se vyrovnat i s tím, co přijde a věřit, že snad jejich děti se dočkají lepší doby. Jak se mýlí, a kam až dospěly myšlenky jejího muže, neměla nejmenší tušení. Za chvilku pravidelně oddechovala, byla tak unavená...

Josef Werner si nalil pálenku a seděl s čelem v dlaních u stolu, žárovka vrhala zlověstné stíny na staré trámy. Snad podvědomé poslední zaváhání ho donutilo vstát ze židle a vyjít před dům na studený jarní vzduch, ale ani ten horečnou mysl nezklidnil. Zašlo to už příliš daleko. Vrátil se do místnosti a vytáhl ze šuplete pouzdro s pistolí Parabellum, vysypal ze zásobníku patrony a znovu je pečlivě poskládal zpět. Zbraň nacvičeným pohybem natáhl, první náboj s cvaknutím zapadl do komory.

Je těžké si představovat, co se odehrálo dál. Jisté je jen to, že čtrnáctiletý Hans vyskočil oknem a polomrtvý doběhl k sousední Presslovic chalupě, kde omdlel u dveří. Teprve ráno se sousedé odvážili přiblížit k Wernerovu domu. Dveře byly zevnitř zamčené a po jejich vypáčení se naskytl hrůzostrašný pohled. Josef Werner zastřelil svých šest dětí, ženu a sebe.

Z celé rodiny přežil jenom nejstarší syn Hans. Presslovi ho nějaký čas nechali u sebe, ale protože byli Češi, nebylo únosné, aby německého parchanta přechovávali doma dlouhodobě. Po připojení Sudet k Německu Presslovi pohraničí neopustili, otec Pressl se jen díky prodělané tuberkulóze vyhnul službě u wehrmachtu a nyní musel své češství pracně dokazovat. Následující měsíce se Hans skrýval po půdách a stodolách, jídlo mu tajně nosil nejstarší Presslovic syn Michal, odmala jeho kamarád a spolužák z lavice. Nakonec se Hans sám přihlásil k odsunu a odešel navždy s ostatními.

Obec Stefansruhe se vylidnila, ale znovu měla české jméno. Několik německých rodin smělo zůstat, aby se vůbec mohlaStefansruhe 1 rozjet výroba ve znárodněných sklárnách v údolí. Presslovi si německým nábytkem, tajně odnošeným po nocích, vybavili svojí skromnou domácnost a Wernerovic koza zdvojnásobila četnost jejich stáda. Opuštěná stavení nechátrala dlouho, nastěhovali se do nich noví obyvatelé z vnitrozemí, příležitost přijít k hotovému se už víckrát nenaskytne. A protože vesnice s rozhlednou na kopci byla atraktivní lyžařským terénem a navíc vlakem dostupná z Prahy, nezapomnělo se ani na zájemce o rekreační využití dosud nerozebraných domù. Přednost dostali ti, kteří byli za okupace perzekuováni.

Tak přišla k chalupě i má prateta, kterou zastihlo Pražské povstání v cele smrti na Pankráci. Ač byla profesorkou němčiny, po válce žádným sentimentem vůči Němcům, kteří ji chtěli popravit, rozhodně netrpěla. Dům nalezla ve stavu, v jakém zůstal po vyvraždění Wernerovic rodiny. Po likvidaci krvavých stop z podlahy a matrací chalupa znovu ožila, ovšem jen o sobotách, nedělích a prázdninách. O Němcích se nemluvilo, jen se spalo v jejich postelích a jedlo z jejich talířů.

Letní měsíce na horách byly vyhrazeny výpravám na borůvky, maliny a lesní jahody a občasným výletům na hřebeny. O zářijových a říjnových víkendech, kdy se povětřím z dálky nesly tupé údery seker a i ostré zvuky cirkulárek, zakusujících se do smrkových kulatin, sbírala prateta šípky a fialové čirůvky na pastvinách mezi břízkami a zakrslými jeřáby, pokrytými po ránu jinovatkou. Po večerech pak porovnávala úlovky s ilustracemi z atlasů hub, kterých měla plnou knihovnu.

Uběhlo čtyřicet let, z osiky před východními okny se stal mohutný strom, bránící výhledu na vrchol Černé skály a protilehlou sjezdovku. Pratetě táhlo na osmdesátku, jediný její syn žil v emigraci, a tak se rozhodla chalupu přenechat mojí matce, která se o ni ve stáří starala. Nepočítám-li výměnu eternitové střechy za plechovou a občasné natření prken, trámů a oken, vzhled domu se od války téměř nezměnil. Stejně tak tomu bylo i s vybavením. Voda se nosila od pramene ve smaltové konvi a rozvody elektřiny v původních kabelech, uchycených ohnutými hřebíky k prknům, neměly šanci projít žádnou revizí. Díky tomu všemu si chalupa zachovala ponuře autentickou atmosféru.

Pratetě zůstalo nadále podkroví a půda s haraburdím. Rád jsem ji navštěvoval, v zakouřené místnosti plné zavařenin mě učila němčinu, přešívala na šlapacím šicím stroji obnošené hadry a nad sálajícími kaborkami sušívala šišky na zimu.Vyprávěla mi ledacos, ale události roku 1945 byly tabu. O mordu Wernerovy rodiny jsem se postupně dozvídal z různých narážek a náznaků. Bral jsem to jako senzaci, byl jsem náckovi Wernerovi vděčný za tak výjimečnou historii naší chalupy.

Později, na vysoké škole, jsem pořádal na chalupě lyžařské víkendy, při kterých nebyla nouze o alkohol, marihuanu a dalšíStefansruhe 2 kratochvíle. V kachlových kamnech praskala smolnatá polena, na rezavé plotně bublal svařák a to bývala ta pravá chvíle pro vyprávění dávného krvavého příběhu. Strašení spolužáků jsem dotáhl téměř k divadelní dokonalosti, uprostřed monologu jsem pokaždé ze zdi sňal starou sekyru širočinu, která se bůhví odkud v domě vzala, a tvrdil jsem, že to je vražedný nástroj. Holky se pak bály jít samy přes vymrzlou tmavou chodbu na záchod, pochopitelně suchý. Jednou se mi dokonce nechtěně podařilo vyvolat davovou psychózu, to když se na oblečení všech objevily nevysvětlitelné červené skvrny. Následně jeden bázlivec, věřící na duchy, odmítl v domě přenocovat, překotně nacpal spacák do ruksaku a odešel sněhovou vánicí na poslední autobus. To, že pouští barvu sedák saní, na kterých jsme se střídali při sjezdu od rozhledny, jsem si nechal pro sebe. Zkrátka to byla velká legrace.

Prateta zemřela na začátku léta a můj poměr k chalupě se měl brzy definitivně změnit. Jeden únorový pátek následující zimy jsem přijel pozdě večer z Prahy. Za svítání jsem chtěl vyrazit na běžky a jako každoročně přejít sám přes hory. Nebylo ani moc sněhu, tak po kolena, takže nebylo nutné prohazovat cestu od silnice k domu. První nepříjemností bylo, že někdo minule zapomněl vylít konev a zmrzlá voda ji roztrhla. Naštípal jsem třísky, zmačkal noviny a začal zatápět. Ale komín nechtěl chytit tah a za pár minut byl celý dům plný kouře. Až na několikátý pokus se podařilo zkomírající ohínek rozfoukat, ale musel jsem ještě hodinu větrat, aby uzený vzduch byl vůbec dýchatelný. Naložil jsem kaborky briketami, zalezl jsem oblečený do zastlané postele a uhnízdil se mezi vrstvami peřin, čpících myšinou. Nebyl žádný problém usnout.

Náhle, uprostřed noci, mne probudil něčí pohled. Snažil jsem se rozkoukat a v tom jsem uviděl obrys mužské postavy, stojící mezi futry. Vylekaně jsem natáhl ruku po vypínači lampy, ale nenahmatal jsem ho. Otočil jsem se zpátky ke dveřím, jenže vetřelec mezitím zmizel. Otevřel jsem poslepu zarýglované okno nad postelí a vyhlédl ven. Tatáž postava stála na sněhu, obličejem otočená ke mně a najednou jsem věděl, kdo to je. Je to Josef Werner. Chtěl jsem vstát, seběhnout po schodech a zamknout, asi jsem na to večer zapomněl, ale podklesly mi nohy. Ležel jsem na podlaze a vdechoval ledový čerstvý vzduch. Otevřené okno mě zřejmě zachránilo. Uvědomil jsem si, že mám halucinace. Malátně jsem se postavil a otevřel do blednoucí noci i zbylá okna. Oxid uhelnatý pozvolna vyprchával z místnosti.

Na běžky jsem ráno nevyrazil, bolela mě hlava jako po flámu. Místo toho jsem vylezl na půdu a pod jasanovými lyžemi, bambusovými hůlkami, rámy od obrazů, pikslami s různým obsahem, klubky špagátů a trusem kuny jsem našel dřevěnou bednu, kterou jsem hledal. Věděl jsem, že v ní má být něco po Němcích. A tak jsem objevil zcela nedotčený archiv rodiny Wernerů. V krabicích od bot byly pečlivě seřazeny dopisy asi od roku 1900, kolorované pohlednice z výletů, pozdravy z vojny, pod korespondencí leželo několik alb se zašedlými fotografiemi. Josefa Wernera jsem poznal hned. Byl na několika snímcích s rodiči, se ženou, s dětmi, s motocyklem... Oprašoval jsem časem nedotčené sudetoněmecké kalendáře, svázané ročníky časopisu Klubu německých turistů, katastrální mapy, učebnice, dětské knihy... Prohlížel jsem si barevné portréty vojáků Afrikakorps a polárních oddílů, letáky henleinovců s chytlavými hesly, ale i katolické brožury a obrázky s mariánskými výjevy, na jednom byl rakouský infanterista na srbské frontě s panenkou nad hlavou, na dalším anděl strážný u pelesti postele stonajícího děcka ... Našel jsem i Wernerův zbrojní průkaz a stranickou legitimaci NSDAP.

Fascinovaně jsem listoval vymazanou minulostí. Najednou mi připadalo, jakoby válka skončila včera a celé ty roky byly jen zpomalenou chvilkou ticha mezi střelbou a její ozvěnou. Lidé, kteří tu žili před námi, měli náhle tváře a jejich blízkost byla téměř hmatatelná. Jaké peklo se asi odehrávalo v hlavě vyšinutého otce, odhodlal-li se k tak šílenému činu? Jaká nepřekonatelná zášť sžírala pratetu, když odmítla pustit přes práh v roce 1968 i o dvacet let později nemluvného Hanse Wernera? Uvědomil jsem si, že jsem ho při jeho druhém návratu zahlédl. Pošmistrová, jedna z mála pamětnic, se tehdy zmínila, že tu byl Hans, a já jsem si vybavil šedovlasého pána, upřeně sledujícího od silnice naše okna. Měl stejný pohled jako oné noci přízrak jeho otce.

Od té doby mívám pocit, jsem-li v chalupě sám, že za mnou někdo stojí a pozoruje mne. Možná je to vlastnost všech starých domů, nevím. Usínám nerad pod skřípajícím trámovím a zdají se mi znepokojivé sny. Přiznávám, že mě dostihla vlastní lehkomyslnost, a pochopil jsem, že lidské obydlí se takového stigmatu nemůže nikdy zbavit. Kdyby Hans Werner zabušil zítra na dveře, rád bych ho pozval dál. Uvařil bych mu čaj do jednoho z porcelánových hrnků se zlatým ornamentem, ze kterého možná už kdysi pil. Přinesl bych mu fotky jeho rodiny, jeho školní sešity a obrázky, které se svými sourozenci maloval. Nabídl bych mu klíče a kdyby je chtěl, nechal bych mu je. Myslím ale, že by o ně nestál. Asi by si jen ještě jednou a naposledy prohlédl rodný dům a možná se usmířil s otcem. Ovšem Hans Werner nepřijede, zemřel bezdětný před několika lety v Bavorsku. Na poště to říkal jeho kamarád ze školy, který si s ním celý život dopisoval, starý seschlý horal Michal Pressl.

Melancholie opuštěné krajiny, zarůstajících hřbitovů a slepě končících cest pozvolna mizí pod smečkami cyklistů a pneumatikami čtyřkolek. Po vyhnaných domorodcích se vytratili i jejich nástupci z generace mojí pratety, která s bandaskou na provázku, v montgomeráku a výstřední hučce osaměle čelila modernímu věku, sbírajíc klestí na kraji lesa. Dnešní konzumenty hor nelze přehlédnout: v outdoorovém oblečení křiklavých barev, trekingových botách, s teleskopickými holemi a navigací v mobilu pochodují od kiosku ke kiosku.

Jen když přijdou sychravé podzimní večery, hory se vylidní, vítr lomcuje větvemi a rozechvívá okenní tabulky, stane se někdy, že psi se bezdůvodně rozštěkají do tmy. To je čas, kdy stíny mluví německy...



Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun
Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun

Proč u vás doma nefungují všechny univerzální rady, jak ušetřit? Protože každá rodina funguje jinak! Zaměřte se na to, co opravdu potřebujete, a podle toho postupně utáhněte kohoutek na správném místě. V rozpočtu se pak najde i pár stovek navíc.

Diskuse


Tomas S
15:35
1.1.2010

Informace
11:52
31.12.2009

Informace
18:17
31.12.2009

Luděk Ťopka
11:05
31.12.2009

huhu
11:21
31.12.2009

Marat
12:04
31.12.2009

NevericiTomas
13:01
31.12.2009

alena
10:26
31.12.2009

IKE
9:34
31.12.2009

Jo.Ma.
9:24
31.12.2009

Kresinka
5:08
31.12.2009

huhu
9:05
31.12.2009

68
20:18
31.12.2009

aliB
1:44
31.12.2009

doc
1:19
31.12.2009

Jarda
6:38
31.12.2009

M.S.
6:58
31.12.2009

M.S.
7:39
31.12.2009

Fleischer
7:54
31.12.2009

Mirek F.
8:23
31.12.2009

douša
9:41
31.12.2009

Řezník
11:05
31.12.2009

Jenda
14:08
31.12.2009

NevericiTomas
8:27
31.12.2009

huhu
8:49
31.12.2009

JH
10:51
31.12.2009

Řezník
10:59
31.12.2009

MJ.S.
11:48
31.12.2009

M.S.
11:52
31.12.2009

bh
7:09
31.12.2009

huhu
9:03
31.12.2009

Řezník
11:01
31.12.2009

huhu
11:20
31.12.2009

lubošek
9:41
31.12.2009

počet příspěvků: 44, poslední 1.1.2010 03:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.