Padl zrak můj na kalendář a koukejme, nadejde výročí v novějších dějinách národa českého z nejvýznamnějších, byť i ne právě v pozitivním smyslu: rovných padesát let nás dělí od událostí 21. srpna 1968. Maje za to, že čtenář mladší pětašedesáti let stěží bude mít ve vlastní paměti zakódovanou vzpomínku na onen přelomový den, pokusím se následujícími řádky přiblížit jeho atmosféru.

Byly tři hodiny v noci, když mi u postele zadrnčel telefon. Neochotně jsem sáhl rukou po sluchátku, který otrava… a on to žádný otrava, ale můj přítel Honza. „Obsazují nás Rusáci,“ sděloval přerývaně, potlačuje vzlyk. Taky jsem se rozbrečel vztekem a bezmocí, proč to nepřiznat, ostatně jsem s tím nebyl sám mezi muži českými. Byl konec nadějí na vývoj ke konečně už skutečné, občanské svobodě, k demokracii jiné než jednopartajní, jak na ní trvala a upustit od ní nemínila naše věrchuška, jakkoli reformní. Ne že bych cenil nějak přespříliš vysoko socialismus s lidskou tváří, jak k němu dospělo Dubčekovo vedení, podobajíc se v tom čarodějovu učni vyvolavšímu duchy, jež pak nedovedl zažehnat. Celý proces, jemuž se dostalo názvu „Pražské jaro“, nebyl víc než neochotný ústup od dosavadní marx-leninské praxe, a ne z vůle náhle zmoudřelé Strany a vlády, ale na nátlak veřejnosti, jíž se dostalo možnosti ne úplně, to se ví, ale přece jen se o něco volněji vyjádřit.

Je otázka, proč vůbec se dubčekovské vedení do tak riskantní hry pustilo. Snad že komunistická vrchnost sice až doposud třímala otěže moci, v obecném lidu (s výjimkou nejskalnějších partajníků) však nepožívala valné vážnosti; spatřoval v ní jednak hrozbu, před níž je radno se míti na pozoru, jednak mu sloužila terč potměšilých vtípků. Teď náhle pocítila ze strany téhož lidu když ne rovnou lásku, alespoň suhlas a náklonnost. Jejím představitelům se to velice líbilo, i popustili bezděky otěže moci. A popouštěli je čím dál víc, už první máj 1968 se stal demonstrací vůle k celé, partajními dogmaty neomezené svobodě, až… Těžko hádat, jaké až. K čemu mohl dospět takto nastartovaný vývoj, kdyby mu bylo dopřáno dost času. Sám jsem jej pokládal teprve za začátek dlouhého procesu, na jehož konci by snad, kdoví, když se nikde nic nezadrhne, mohla stát pluralitní demokracie západního typu.

Pravda, ozývaly se tu a tam pochybovačné hlasy. Jestli to Sověti nechají tak daleko dojít; jestli nezasáhnou ozbrojenou mocí jako před dvanácti lety v Budapešti. Tomu se ovšem neprůstřelným optimismem překypující česká většina jen smála. „Nejsme přece žádní Maďaři,“ říkalo se, „jakápak u nás kontrarevoluce.“ Už stály sovětské tanky na hranici, jen prolomit celmí závoru, a ještě pořád se říkalo – to nic, to oni jen tak straší. A nestrašili. Dny odkapávaly k jedenadvacátému srpnu, a co si nikdo nechtěl připustit, najednou bylo tady: invazní tanky rachotily po pražské dlažbě. Tu teprve se zvedla bouře odporu, byť i jen slovního. Kdo ruce měl, vylepoval velké kusy papíru s posměšnými i rozhořčenými výzvami na adresu okupantů, socha patrona země české na Václavském náměstí jimi byla polepená až málem k samotné přílbě. Také jsem pod ní ve velkém davu rozezlených občanů stál, avšak nespokojiv se s vykřikováním protisovětských hesel projevil jsem názor, že je houby platné vylepování srandiček po zdech, ale měli bychom se chopit zbraní. To jsem si dal! „Provokatér!“ zaznívalo z davu. „Provokatér! Chyťte ho!“ Musel jsem hezky zčerstva utíkat, abych nedostal po hubě. Vlastenecký rozhlas na jedné straně vyzýval k odporu, na druhé varoval před provokatéry, kteří by mohli vybičovat už tak dost napjatou náladu ke krveprolití. A věru, nekonalo se žádné krveprolití, ba ani facka nepadla, jen dalších dvacet let v komunistickém chomoutu bylo výsledkem vůle dosti silné, aby se vyjádřila protestem, nepostačující však k vyvození posledního důsledku.

Diskutoval jsem pak často, ba se i hádal o vyhlídkách ozbrojeného odporu. Dovozoval jsem, že by naprosto nemusel být beznadějný; invazní armáda čítala 600.000 knechtů, tak dohromady všechno, co si sovětské načálstvo mohlo dovolit. S Čínou byly Sověty tím časem na nože, na řece Ussuri už se to mlelo, což si vyžádalo přinejmenším dalších 600.000 knechtů; dobrého půl milionu museli kremelští stratégové držet v záloze na svaté Rusi, jejíž lid byl sice poslušný, kdoví ale co by začal vyvádět kdyby zjistil, že se jeho vrchnost se ocitá v úzkých. Československá armáda čítala tou dobou kolem dvou set tisíc bojovníků, zato vysoce motivovaných, jako víceméně všichni v tom ovzduší vzdorného sebevědomí. Kdyby se povolaly zálohy, možná i vyzbrojilo civilní obyvatelstvo… pravděpodobně by k žádné invazi a tudíž ani krveprolití nedošlo, jelikož by si to kremelští stratégové sakramentsky rozmysleli. Jenžomže naši reformisté sklopili uši.

Kapitulace bez boje, konstantní faktor novějších českých dějin, opět převážil, ovšem za doprovodu filosoficky vytříbených řečí o síle ducha, jejžto nemůže pokořit hrubé násilí… jakmile v zemích českých zazní slova o síle ducha, jest záhodno posbírat svých pět švestek a zmizet, je-li kam. Přiznám se, že to byla tato příhoda, co mě povzbudilo k odchodu do exilu, o němž jsem sice spřádal úvahy už předtím, ale potřebovaly svou poslední kapku.

Hannover, 18. srpna 2018