28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Soukromý listopad 2

3.11.2009

To pondělní ráno 20. listopadu jsem holomrazem pospíchal k Anatomickému ústavu. Mnozí spolužáci neměli ani tušení, že začíná stávka. Zvláště mezi prváky, kteří se ještě nezbavili šoku z náporu učiva, byla myšlenka na cokoli jiného kromě kostí a svalů nemístná. V malé posluchárně se v dřevěných ochozech i ve zbývajícím prostoru tísnily všechny tři paralelky prvního ročníku. Nás pár, kteří jsme v pátek prošli martyriem Národní třídy, seznamovalo ostatní se situací. Přes víkend vznikl stávkový výbor pražských vysokých škol, přidala se divadla a náš děkan přislíbil stávku tolerovat. Ale třeba na filozofické fakultě se studenti žádného pochopení nedočkali a hrozil jim vyhazov ze školy.

Před katetru se protlačili kluci z vyšších ročníků, kteří nás, víceméně právem, považovali za úplná ucha, a jali se vysvětlovat důvod a program stávky. Já jsem už věděl všechno díky účasti na včerejším vyjednávání s děkanem. Stávka bude okupační, stejně jako na podzim roku 1968. Obsadíme posluchárny, v noci se tu budeme střídat. Pokusíme se získat obyvatelstvo na svou stranu, roznášet letáky, vylepovat plakáty, pořádat besedy. Konečným cílem je dosažení celostátní generální stávky 27. listopadu.

Holky z koleje koupily v textilní galanterii dlouhou roli trikolory, ze které teď odstříhávaly proužky a připínaly je špendlíkem zájemcům na bundy. Někteří spolužáci okamžitě po vyhlášení stávky opustili Prahu a rozhodli se využít nečekaného volna k biflování anatomie. Jak charakteristické pro studenty medicíny.

První stávková směna se hned zabydlela v obávané budově, v jejímž suterénu plavaly v kádích mrtvoly (legendární esesmani ve skutečnosti došli už někdy v šedesátých letech) a vypreparované části těl zdobily chodby. Já jsem se přihlásil až k noční směně, avizovanou odpolední demonstraci na Václaváku jsem si nemohl nechat ujít. Cestou ze školy jsem na I.P. Pavlova míjel esenbáka a podvědomě jsem si zakryl trikoloru. V zápětí jsem se za tu zbabělost zastyděl. Ale pořád nebylo zřejmé, co se vlastně děje.

Když se však zaplnilo Václavské náměstí desítkami tisíc lidí, vše se vyjasnilo. Takže je revoluce. To, že mrtvý student byl jen fámou, už nehrálo roli. Večer se šlo po nábřeží, chtěli jsme přejít most u Rudolfina, ale policie ho zablokovala. Slovní útoky chlapci v bílých helmách ignorovali, ale přes řeku nás nepustili. Zjevně měli rozkaz nezasahovat.

Snažil jsem se zkontaktovat L., ale marně. V posluchárně anatomie se po celou noc se promítaly trezorové filmy, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení - Všichni dobří rodáci, Ucho, Žert…Nevěděli jsme, zda policie neobsadí vysoké školy. Samozřejmě, na ozbrojený odpor se nechystal nikdo a upřímně řečeno si ani nikdo nedovedl představit, že by policejní komanda vpadla na akademickou půdu.

V úterý dopoledne jsem odešel prospat se domů, abych byl čerstvý na další odpolední Václavák. Znova jsem telefonoval L. na kolej a podařilo se mi ji zastihnout. Jak jsem očekával, byla ve svém živlu a překypovala nadšením, beznaděj sobotního rána byla dávnou minulostí. Domluvili jsme se, že se večer sejdeme. Jen jsem ulehl do postele, zvonil telefon. Byl to vystrašený spolužák z kruhu, který mě varoval, že na Prahu jedou tanky, ať určitě nikam nechodím. Jasně, tak čau. Usnul jsem a další telefon. Prý že nejedou. Když volal potřetí, že přeci jen jedou, raději jsem sluchátko vyvěsil.

Václavské náměstí bylo přelidněné, cinkaly klíče a tanky nepřijely. Organizaci nepokojů zcela převzalo Občanské fórum. Večer jsem šel k L. na kolej Větrník. Návštěvy ovšem nebyly povoleny stávka nestávka a tělnatá vrátná mě pronásledovala až do třetího patra. L. navrhla, že bychom jí měli zastřelit jako škůdce revoluce.

Události prvních tří dnů mi splynuly dohromady. Ze stávkového výboru přicházely různé instrukce, například jsme byli vysláni kamsi do Dejvic, abychom zabránili Státní bezpečnosti odvážet pryč tajné složky. Padal mokrý sníh a myslím, že jsme ani nenašli tu správnou budovu. Středeční Václavák byl už rutinou, lidé se úplně přestali bát.

Ve středu večer ale přišla nečekaná facka. Šli jsme s L. do divadla, kde se besedovalo s filharmoniky. Slovo si vzal člověk z publika a pravil, že my si tu v Praze slavíme revoluci, ale venkov nemá ani ponětí o tom, co se děje, a pokud se budeme sebeuspokojovat denně na Václavském náměstí, tak za pár dní to všechno vyšumí. To byla vážná věc. Na místě jsme se rozhodli, že hned ráno odjedeme šířit světlo revoluce do rodiště L., Českého Krumlova. Rovnou z divadla jsme šli na stávkový výbor, kde jsme nahlásili, kam vyrážíme. Mohli jsme si vzít potřebné množství peněz z toho, co přinášeli lidé, a dostali jsme telefonní číslo pro případ nouze a písemný návod, jak se chovat při zatčení.

Ve čtvrtek před šestou ráno jsme vyjeli prvním autobusem na jih. Polovinu cesty jsme v rozhrkané Karose prospali. Pak začalo nad zasněženou krajinou oranžově svítat a příslib dobrodružství probouzel v našich myslích romantické představy. V Českých Budějovicích jsme přesedli na další spoj, přibylo kopců a zakrátko se objevila věž krumlovského zámku nad meandry Vltavy.

Vystoupili jsme na omšelém autobusovém nádraží, optimisticky svítilo slunce a čerstvý sníh křupal pod podrážkami. Z této perspektivy nám dění v Praze připadalo asi tak vzdálené v čase a prostoru jako výstřel z Aurory. Naproti nám přišla kamarádka L., keramička Vlaďka, u níž v kuchyni bylo o den dříve založeno českokrumlovské Občanské forum. Hned jsem pochopil, že tato energická žena s tváří a vlasem Apačky je duší zdejší nezávislé komunity. Příjezd dvou studentů z ohniska událostí, a dokonce svědků brutálního policejního zásahu, pokládala za dar z nebes.

Vlaďka nás bez zbytečné prodlevy odvedla do tělocvičny gymnázia, kde se právě shromáždili žáci i kantoři. Tady nám došlo, jaký máme pro věc revoluce potenciál. Začala mluvit L., kterou tu všichni znali. Rozrušeně vylíčila průběh páteční manifestace až do chvíle, kdy policajti zaútočili. Pak se jí zadrhl hlas, začala vzlykat a spolu s ní i nejedna učitelka. Zbytek vyprávění byl na mně. Chraplavě jsem popisoval krvavé detaily a s uspokojením pozoroval, jak v přítomných narůstá spravedlivý hněv. Ale na potměšilou otázku mladého tělocvikáře, jak si to jako představujeme dál a zda bude prezidentem Kaiser a premiérem Lábus nebo obráceně, jsme odpovědět nedokázali

Nebude to tu lehké, Český Krumlov byl, stejně jako většina pohraničních měst, baštou komunismu. Další z několika členů místního Občanského fóra, manželé Peškovi, též výtvarníci, nám dali k dispozici automobil Trabant se svým synem, který nás měl vozit po okolí. Dostali jsme za úkol objet zdejší fabriky, promlouvat k dělníkům a přesvědčit je, aby se připojili ke generální stávce. Brzy nás náš řidič upozornil, že jsme sledováni nenápadným vozem Žiguli. O jeho majitelích jsme neměli žádné pochyby.

První štací byl podnik Jihostroj ve Velešíně. Po telefonátu vrátného si nás vyzvedl soudruh ředitel a odvedl nás do své pracovny, kde už seděli náměstek a nervózní předseda partaje. Jednání na takové úrovni jsme nečekali, byli jsme zřejmě prvními živými reprezentanty revoluce, které potkali. Ale promluvit k zaměstnancům nám nechtěli dovolit, vypočítávali, kolik by takových deset minut přerušené práce stálo podnik peněz. Zaměstnanci ovšem na žádné svolení čekat nehodlali a shromáždili se v hale před píchačkami. A tak jsme přes protesty vedení zopakovali své vystoupení z tělocvičny. Schéma raněná dívka a neholený drsňák se ukázalo být opět velmi působivé. Přidali jsme ještě kouzelnou formuli, že jsme děti z dělnických rodin, a to už chlapi zatínali pěsti a ženy slzely.

Největší továrnu v kraji, papírny Větřní, jsme si nechali nakonec. Tady ale náš scénář nezafungoval. Přivedli nás na zrovna probíhající schůzi závodního výboru ROH. Ať si prý nejdříve vyslechneme, co obyčejné lidi opravdu trápí. A tak jsme byli nuceni poslouchat bláboly o plnění plánu, závazcích pracujících, úspěších brigády socialistické práce...To byl od nepřítele tvrdý úder. Asi po hodině utrpení nás nechali promluvit do mikrofonu. Ale publikum se nechytalo ani na slzy, ani na krev. Naopak na nás pokřikovali, že jsme na slušné příslušníky Veřejné bezpečnosti házeli železná ložiska a tloukli je lešenářskými trubkami. Nezabral ani zoufalý apel L., že nejsme proti socialismu, jen chceme ten s lidskou tváří. Mladý Pešek nám prozradil, že mezi odboráři sedí příbuzní samotného generálního tajemníka KSČ, soudruha Jakeše, který z kraje pochází. Tím s vše vysvětlilo.

Utahaní jsme dorazili k Vlaďce. Měla starobylý dům v ulici Latrán hned pod zámkem. V přízemí s gotickou klenbou byl ateliér a v patře a podkroví se bydlelo. Sešlo se tu těch několik nadšenců, kteří připravovali první krumlovskou demonstraci. Ta měla být od čtyř odpoledne. Všichni byli milí a znali se navzájem jako výtvarníci. Přípravy narušila nečekaná návštěva maminky L., šedovlasé paní v pleteném baretu, která začala L. přede všemi přemlouvat k návratu domů. L. to bylo nepříjemné, maminka se nakonec nechala ukonejšit ujištěním, že budeme opatrní, a držíc nám palce odešla.

Vyrobili jsme několik transparentů a vyrazili dolů Latránem přes dřevěný most k náměstí s nadějí, že přijde i někdo další. Sochař Marek, prototyp máničky, neměl o spoluobčanech valné mínění a sázel se, že tam budeme šaškovat sami. Ale naštěstí prý nás nemá kdo rozehnat, neboť místní milicionáři byli odveleni ku Praze.

Co se týkalo účasti, mýlil se. Několik desítek lidí se sešlo ještě před naším příchodem a z úzkých uliček se trousili další. Bouřlivě se k nám hlásili dělníci z fabrik, které jsme dopoledne navštívili a prosili je, ať přijdou. Takový ohlas jsem nečekal, velmi rychle jsem si osvojil skepsi svých nových přátel. Nakonec se zaplnila určitě polovina náměstí.

Stáli jsme pod morovým sloupem u paty kašny a když jsem dostal slovo, přečetl jsem prohlášení studentského stávkového výboru s výzvou k odstoupení soudruhů Jakeše, Husáka, Biľaka, Indry, Lenárta…. Přidal jsem k tomu vlastní komentář a pak jsme s L. ve zkrácené podobě odvyprávěli svůj příběh ztlučených dělnických dětí.

Ke konci demonstrace k nám přistoupil asi padesátiletý pán s bradkou, který se představil jako přimář chirurgie, smekl beranici a tázal se, smí-li nám potřást rukou. Pak s vlhkýma očima dojatě děkoval. Mně, po dvou měsících medicíny. Připadal jsem si jako falešný Ježíš.

Vystoupením na náměstí jsme se stali celebritami. Večer jsme trávili v pivnici, kde nás štamgasti poplácávali po zádech a dostávali jsme vážně míněné dotazy typu kdo bude prezident, jestli budeme komunisty věšet, jestli známe Havla. Užívali jsme si to. Náš význam ale přeceňovali i jinak osvícení manželé Peškovi, kteří nám podsouvali petici proti výstavbě Temelína a museli jsme jim slíbit, že to v Praze předáme a pokud možno i zařídíme.

Rozjaření jsme se po několika pivech vraceli na Latrán a rozdělovali si funkce v budoucí vládě. Vlaďka nám připravila pokoj v podkroví. Když L. usnula, rozhrnul jsem záclonu, otevřel zamlžené okno a nastavil obličej ledovému vzduchu. Naslouchal jsem zvuku vody padající přes jez. Nad domy byla tušit silueta zámku a měsíční světlo zalévající bílé střechy dotvářelo snovou kulisu. Věděl jsem, že tohle všechno brzy skončí a přišlo mi to líto.

Když jsme ráno po deváté sešli po rozvrzaném schodišti na kafe a snídani, ostatní už dávno pracovali. Vyráběly se letáky, k Vlaďce přicházeli další lidé, kteří se chtěli zapojit. Potřebovali jsme fotky z Národní třídy, a tak jsem zavolal na stávkový výbor. Žádný problém, stačilo říct číslo faxu místní pošty a za deset minut jsme si je vyzvedli. To na mě udělalo velký dojem a získal jsem příjemný pocit, že organizace stávky je ve spolehlivých rukou. Náměstí bylo v pátek téměř plné. Navečer jsme v televizi sledovali šarádu s obměnou vedení ÚV KSČ a byli jsme znechuceni. Ale jaký div se to stal s televizním vysíláním, za ty dva dny zmizela veškerá cenzura!

Po návratu do Prahy na mě dolehla kocovina. Nedělní milionová demonstrace na letenské pláni připomínala nejen místem (ale i tím, že tam byl úplně každý) oslavy Prvního máje. Spolužáci z kruhu si mysleli, že jsem se někde flákal nebo nedejbože učil, protože jsem jim nestihl říct, kam odjíždím. Propadl jsem frustraci zneuznaného hrdiny. Místo řečnění před davy jsem jako obyčejný pěšák vylepoval plakáty Havel for president, kompletoval propagační materiály ve Špálově galerii a po večerech se propíjel ke svobodě v Uteru, U Šumavy a v jiných putykách. S L. jsem se přestal vídat.

Slíbený semestr anatomie navíc se nekonal, prostávkované týdny jsme museli dohnat. V morbidní budově Anatomického ústavu znovu zavládl přísný řád a kdo se nepodrobil drilu, dojel na to. Trvalo ještě dlouhé měsíce, než jsem se s čerstvou známkou v indexu mohl otřepat a cítit se opravdu volný, před sebou zbylou půlku léta a otevřenou západní hranici...

K O N E C