28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Soukromý listopad 1

2.11.2009

Přivíral jsem oči před nízkým listopadovým sluncem a ze schodů sv. Ignáce sledoval vrtulník kroužící po jasném nebi nad centrem Prahy. S rukama hluboko v kapsách kvůli vlezlé zimě jsem pak několikrát obešel park a pozoroval páteční hemžení na Karlově náměstí. Sejít se s L. jsem měl až za hodinu. Během poflakování jsem si všiml žlutobílých antonů, sjíždějících se k Novoměstské radnici. Takže se policie přeci jen připravuje na večer. Dnešní akce je sice povolená, ale snad jen imbecil by mohl uvěřit, že se chystáme pietně uctívat půl století mrtvého medika. Ani letáky vylepené po menzách a kolejích nejsou nijak jinotajné. Něco je ve vzduchu.

L. je hezká, charismatická a imponuje mi svojí odhodlaností. Na demonstraci se těší jak malá. Měl jsem pro ni své texty, které chtěla uveřejnit v samizdatu filozofické fakulty. Za první dva měsíce školy se rychle rozkoukala a měla kontakty na studentskou opozici. Před přijetím na filozofii už pracovala, v devatenácti letech byla životem omlácená, alespoň ve srovnání se mnou, o rok mladším studentíkem v péči maminky. Ano, berme dnešek jako pracovní schůzku, nic víc, rozchod s E. byl ještě čerstvý.

L. konečně dorazila, studená pusa, malé zpoždění, drobný nosík pršák, krásné sytě hnědé oči a roztomilé ráčkování. Otevřel jsem sešit s básněmi: „ Dal bych tam tyhle dvě, ale přečti si to a uvidíš sama.“ Držím se verze pracovní schůzka. „A kdyby to šlo, radši anonymně, rád bych dostudoval.“ „To je jasný, ty můj básníku.“ A sakra.

Na Moráni jsme chytli přetopenou osmnáctku, sjeli mezi něžným kostelíkem Sv. Jana na Skalce a oprýskanou zdí Emauz a vystoupili o dvě zastávky dál na Albertově.

Albertov je místem, kde na člověka snadno dolehne ponurost dlouhých chodeb s monstrozními embryi ve vitrínách. Předválečné, nízké, prkny obložené baráky tu kontrastují s velkolepě vyprojektovanými univerzitními budovami, jejichž neudržované dvory však působí venkovsky. Ze stráně porostlé akáty a bezem lze cítit vůni omáček z menzy a pozorovat dění na mramorových stolech prosektury. Pokaždé, když jsem tudy sestupoval od Apolináře, dýchl na mne duch periferie Nového Města z doby, kdy tu Praha končila.

Namísto obvyklé albertovské ospalosti a netečnosti je tu dnes cítit napětí, neklid a očekávání. Přítomní nepřipomínají ustrašené mediky konformisty z prvních ročníků či pošahané přírodovědce, obvykle se vyskytující v těchto končinách. Od tramvaje a z obou albertovských schodišť proudí další a další studenti všech možných vysokých i středních škol. Před čtvrtou hodinou je prostranství zaplněno, zdají se tu být tisíce lidí. V davu jsme potkali mého kamaráda z táborů, blonďáka Davida H., ale neměli jsme si moc co říct. Netaktně se zeptal, zda L. je moje holka. Abych se vyhnul odpovědi, kterou jsem sám neznal, začal jsem mluvit o muzice. Byl to totiž on, kdo mi poprvé v patnácti pustil Pražský výběr a Visací zámek a zahrál mi Kryla.

Začíná oficiální část manifestace. Smrt Jana Opletala připomíná pamětník studentských protestů v roce1939 a povzbuzuje nás k revoltě. Pak hovoří jakýsi bělovlasý akademik v baloňáku s brýlemi ze šedesátých let, smysl jehož řeči mi uniká. Odvážně a bez vytáček formulují požadavky mluvčí nezávislých studentů a sklízejí bouřlivé ovace. Neslaně nemastně vystupují zástupci svazu mládeže (pískot), ale mělo by se ocenit, že se zapojili. Bez nich by úřady dnešek nikdy nepovolily. Koneckonců svazáckou legitimaci máme všichni, ač jí pohrdáme.

Analogie mezi rokem 1939 a dneškem se nabízí sama. Myslím na matčina bratra, který byl před padesáti lety v mém věku jako student odvlečen nacisty do koncentráku v Mauthausenu, odkud se nevrátil. „Svobodu, svobodu,“ zní unisono tolika hlasy docela výhružně. Skandujeme jména chartistů. Na mnoha transparentech lze číst nebývale rázná hesla, jedno z nich - Kdo, ne-li my, kdy, ne-li dnes? - přesně vystihuje nečekaný pocit síly a sounáležitosti. Organizátoři mají problém dodržet svůj závazek, totiž že z Albertova vyrazí průvod na Vyšehrad. Radikální část demonstrantů chce jít rovnou na Václavák. Měli bychom asi vystupovat seriozně a splnit vyjednané podmínky, ale centrum města je jako magnet.

Průvod se dává do pohybu a na křižovatce s ulicí Na Slupi nakonec přeci jen zabočuje vlevo, tedy směrem k Vyšehradu. Provoláváme protikomunistická hesla - Jakeše do koše, na Štěpána bez Štěpána a další a další. Začíná soumrak, jdeme pomalu po tramvajových kolejích, podcházíme trať a stoupáme podél vyšehradských hradeb mezi nuselskými činžáky až k Táborské bráně a dál ke hřbitovu. Z mně nejasného důvodu se mají položit svíčky na hrob Karla Hynka Máchy, ale na Slavín se dostali jen někteří, většina nás postává venku. Nikomu se nechce rozcházet, v rozvířené atmosféře koluje zvěst, že se pokračuje na Hrad.

Musím se ukázat doma, jinak starostliví rodiče neodjedou na chalupu. L. chce zůstat na Vyšehradě, neví se, co bude dál. Přesvědčuji jí, že to rychle vyřídím, bydlím nedaleko. Tři stanice metrem na Budějovickou, uklidňuji rodiče (že jdu do kina, demonstrace už skončila), u dveří odkládám tašku a beru si rukavice. L. zatím čeká na nástupišti. Rodiče startují škodovku, my jedeme k Muzeu. Na Václaváku se však neděje nic. Spěcháme dolů na Můstek a dále Národní třídou k Vltavě, kde bychom se mohli potkat s průvodem z Vyšehradu, pokud skutečně míří na Pražský hrad. Mám stále větší obavy, že se demonstrace na Vyšehradě rozpustila a pokud ne, policajti do centra nikoho nepustili. Míjíme Národní divadlo, jsme u mostu.

Otáčíme se vlevo a to, co spatříme, působí jako šlehnutí elektrickým proudem. Po nábřeží se blíží procesí s vlajkami a transparenty, konce nelze dohlédnout. Tak přece, už je to tady! Utíkali jsme naproti, vmísili se do prvních řad a smáli se opojením, náhle šťastní v té podmanivé chvíli. Na tohle jsem čekal od chvíle, kdy jsem pobral rozum. Copak je to takhle snadné? Myslel jsem, že u toho budou barikády, tanky, střelba...

Na rohu u Národního divadla se z čela průvodu vyčlenilo několik mužů, kteří začali ostatní usměrňovat doprava, na Národní třídu. Jak to, vždyť se snad má jít na Hrad? Co je to za fízly? Vidím asi třicetiletého světlovlasého muže v zelené parce, jak mává paží jako dopravní policista. Stádo se bez protestů podřizuje, prostě se jde doprava. Něco tu nehraje. Ale euforie nás neopouští, endorfinů v mozku je příliš. Jen jsme instinktivně s L. zpomalili a propadli se o několik řad nazad. U Nové scény stojí tramvaj, cestující nevěřícně hledí ven a naproti z oken divadla mávají herci a baletky. Ne, není se čeho bát, tohle nemůže nikdo zastavit.

První vystřízlivění přišlo už za pár minut. Národní třída je na křižovatce před Májem přehrazena zásahovou jednotkou v bílých helmách se štíty a obušky. První řady se zastavily, někdo si sedá na dlažbu. Objevily se zapálené svíčky. Jsou tu i starší lidé, kteří se cestou přidali, středoškoláci.... Jsme zaskočení, ale klidní. Dozvídáme se od ostatních, že k první konfrontaci s policií došlo už cestou z Vyšehradu, ale výsledkem bylo jen k odklonění průvodu. Skandujeme - Praha není Peking, Gándhí..., zpíváme, improvizujeme. Z Václaváku domů! Máme holé ruce! Nechceme Čínu! Proti tomu monotónní hlas z amplionu, vyzývající k rozpuštění nepovoleného shromáždění.

Policisté propouštějí vylekané jednotlivce a skupinky. Ubezpečujeme se navzájem, že těžkooděnci nakonec ustoupí dívkám s květinami v rukou a pustí nás dál. Vypadá to jako hra nervů a my ji samosebou vyhrajeme. Čas ale ubíhá a naše sebevědomí nahlodává úzkost a nejistota.

Náhle se řada policajtů sevřela pevněji a kdo chtěl ještě na poslední chvíli zmizet, byl zahnán pendrekem zpátky. Nastala absurdní chvíle, kdy amplion omílal apel na rozchod demonstrantů, ale nebylo kam jít. Nepropustná stěna štítů z plexiskla před dohořívajícími svíčkami připomínala formaci římské setniny. A za námi, aniž bychom si toho všimli, nás od zadního voje oddělily transportéry, mající vpředu svislou plochou radlici k vytlačování demonstrantů. Nastal okamžik, kdy si i největší optimista uvědomil, že sklapla předem připravená past. Antony připravené na Karláku, policejní vrtulník, manipulátoři v davu, všechno to do sebe zapadlo. Překombinovaná hra se chýlila k rozuzlení a každý jen v duchu hádal, jaké to bude.

Skandování hesel ustalo, jen občas někdo zakřičel - pusťte nás, chceme domů, gestapo…L. mi tiskla dlaň, z druhé strany stál rozcuchaný kluk a nadával. Pomalu postupující policajti v helmách a chráničích obličeje vypadali jako hokejisté. Někteří vybíhali dopředu, namátkou někoho uhodili a opět se zařadili. Narůstal zmatek a panika. Soused nalevo mě bolestivě chytl pod paží a křičel: „Musíme se držet! Svině! Gándhí! “ Chtěl se nechat za každou cenu zmlátit. Vytrhl jsem se mu a přeběhli jsme s L. na chodník. Před vchodem do jazykové školy parkovalo několik aut. Intuitivně jsme k nim směřovali, jakoby mohla poskytnout úkryt. Ještě před týdnem jsem tu čekal na E. po hodině němčiny. Sevřel se mi žaludek, co když je tu i dneska?

Od rohu Spálené rychlým krokem přicházel asi pětačtyřicetiletý muž v maskáčích, červeném baretu, s šedivým upraveným knírkem. Měl klidný, soustředěný výraz inženýra, řešícího úkol. Za námi byl houstnoucí chumel lidí, tlačících se do podloubí. Velitel v baretu mezitím došel k nám a zastavil se, ale nijak si nás nevšímal. Pak napřáhl ruku mezi nás a vstup do podloubí, otočil se a zavolal: „Tady to useknem!“ Pokrčili jsme se a ještě proklouzli pod jeho nataženou levicí. A tam, kde před okamžikem vytyčil velitel máchnutím ruky hranici, naběhli těžkooděnci a uzavřeli podloubí. V zápětí jsem si bolestně pomyslel, že jsme měli zůstat venku.

Tlak těl se stupňoval, brzy nešlo vzpažit ani volně dýchat. Každý se ze všech sil snažil udržet na nohou, pád by znamenal ušlapání. Cílem bylo procpat se zůženým hrdlem do dalšího oddílu podloubí. Začali jsme se soukat podél zdi výklenku. Byli jsme nárazníkem mezi stěnou domu a slisovanými šokovanými lidmi, ale zeď nám umožňovala postupovat pomalu žádoucím směrem.

Křik a nářek v uzavřeném prostoru vylučoval slovní komunikaci. Hrubá omítka nám odírala dlaně a kolena. Myslel jsem na to, že má L. u sebe můj sešit s pamflety a až nás seberou, může nám to přitížit. Kritická chvíle nastala v druhém rohu výklenku, kdy jsem neudržel ruku L. a rozdělilo nás to. Zapřel jsem se a L. se po chvíli podařilo ke mně protáhnout. Překvapilo mě, že si zachovávám poměrně chladnou hlavu, jako bych sledoval film. Nevěděl jsem, proč průchod podloubím tak vázne. V hlavě se mi přehrával klip Pink Floyd k skladbě Another Brick In The Wall, kde školáci padají do mlýnku na maso a ven vylézá červená hmota.

Konečně jsme se dostali k dělícímu sloupu a zděsili se. Po vnitřní i vnější straně podloubí stál kordon červených baretů se štěkajícími vlčáky. Uličkou musel projít každý, barety přitom náhodně vybrané lidi vytahovali a surově do nich tloukli. Na zemi bylo rozházené oblečení, tašky, boty. Vykročili jsme, obušky nás usměrňovaly v chůzi. Holobrádka s odbarvenými vlasy, ještě dítě, přímo před námi jeden z policajtů chytil za melír a bušil mu pendrekem do zad a bránících se rukou.

Napravo na Národní třídě osvětlovaly reflektory brutální divadlo v plné kráse. Nešťastníci, kteří se už do podloubí nedostali a ti, kteří byli z uličky vytaženi, byli zpracováváni zběsilými mlátiči. Snažili se utíkat, klečeli na zemi, prosili. Zahlédl jsem cákance krve i několik ležících těl. Byli jsme poslední dva, kterým se podařilo vyjít z podloubí.

Nadechli jsme se a čekali, kam nás nasměrují teď. Ale nikdo si nás nevšímal. Národní třída byla směrem k řece přehrazena transportéry, a tak jsme bez zastavení pokračovali doleva jedinou volnou cestou - tmavou Mikulandskou ulicí. Vchody domů byly zavřené a plné těch, kterým se podařilo schovat včas. Vzal jsem L. kolem ramen, hladil ji a konejšil, že už je to za námi. „To je příšerný, to je strašný,“ ráčkovala mezi vzlyky. Ale já jsem pocítil sobeckou úlevu. Panebože, my jsme z toho venku! Podal jsem L. svoje rukavice, které si poslušně navlékla, aniž si stěžovala na zimu.

Už jsme se neotáčeli, pud sebezáchovy nás vedl pryč od toho, co se dělo vzadu. Ovšem před námi se vynořila další řada mužů, tentokrát v uniformách Lidových milicí. Všimli jsme si jich, až když se oči adaptovaly z reflektorů na šero. Milicionáři přehrazovali vstup z Mikulandské do Ostrovní ulice. Otec mezi nimi dnes být nemohl, zhruba tou dobou roztápěl kamna v chalupě. Se staženým zadkem jsme mezi nimi prošli a nic se nestalo. Byli to neškodní taťkové. Jako zfetovaní jsme bloudili uličkami, které nás nakonec vyplivly ve Spálené naproti Městskému soudu. Bylo něco po deváté hodině.

Pokračovali jsme přes Karlák dál nahoru Ječnou ulicí až na I.P. Pavlova. Ve vestibulu metra jsme potkali spolužáka z ročníku, medika Libora D. v dlouhém koženém kabátě, který užasle vyprávěl: „Vole, esenbáci normálně u koně na potkání tlučou lidi, to je soda, ty vole!“. Přijel vlak od Hlavního nádraží a nastoupili jsme. Prohlížel jsem si cestující jako obyvatele jiné planety, chtělo se mi na ně řvát pro jejich tupé, apatické výrazy. Nemluvili jsme.

L. měla klíče od bytu své kamarádky, který byl o víkendu prázdný. Jezdící schody nás vyvrhly do mlhy mezi bloky paneláků. V tu chvíli na mě plnou tíhou dolehla beznaděj prohry, kterou jsme dnes utrpěli. Nebylo příhodnější místo k připomenutí reality než Jižní Město v polovině listopadu, esence odcizení. A znovu se mi v hlavě rozezněli Pink Floyd - I´m just a new boy, a stranger in this town….

Leželi jsme potmě v cizí posteli v x-tém patře x-tého paneláku. L. se rozplakala do polštáře. Věděla příliš dobře, že nás k vratkému spojení svedly pomíjivé okolnosti. Vyprávěla, jak po maturitě odešla za milencem, ženatým diplomatem, ale že to byl hajzl a kariérní komunista. Pochopil jsem konečně tu její roztomile opravdovou nenávist k režimu, personifikovanému osobou chlapa, kterému naletěla.

Myslel jsem na ty dva srpnové týdny před třemi měsíci, kdy jsme se poznali na chmelu. Jak jsem jí přehrával svoje protestsongy. Jak mě vzala na ubikaci filozofů na tajnou videoprojekci Nesnesitelné lehkosti bytí. A na její zklamání, když jsem jí poslední noc v opuštěné hale česačky řekl o existenci E.

A dneska usínáme spolu, člověk ničemu neuteče. Zdálo se mi, že znovu procházím uličkou v podloubí, ale s E. Náhle ji chytá policajt za vlasy a odtahuje pryč, ona mě volá, ale já nemůžu odpovědět, ani se otočit.

Ráno bylo depresivní. L. uvařila čaj a prohlížela si mě smutnýma kaštanovýma očima. Rozloučili jsme se, zavoláme si.

Dlouhé čekání na prázdné metro, několik stanic na Budějovickou. Zapomněl jsem, že sestra neodjela s rodiči a že vůbec nevěděla, kde jsem. Krátce jsem jí řekl o tom, co se stalo, a zavřel se v pokoji. Po několikerém zvednutí a položení sluchátka jsem vytočil číslo E. Ale na druhé straně byl jen vyzváněcí tón. Poslouchal jsem jsem ho dlouhé minuty a představoval si, jak rezonuje mezi jejími věcmi. Pokoušel jsem se učit anatomii, ale nepřečetl jsem ani stránku. Pak už jsem jen tak ležel. Odpoledne jsem naladil Svobodnou Evropu a došlo mi, že se včera přihodilo něco výjimečného. Padlo jméno zabitého studenta.

V neděli navečer se v posluchárně děkanátu v Kateřinské ulici sešlo několik desítek mediků včetně mě s děkanem fakulty, profesorem Pacovským. Právě se vrátil z Berlína a pochopil, že se události nedají zastavit. Věděl, co se stalo v pátek. Slíbil, že nikdo ze studentů nebude vyloučen ze školy za účast ve stávce.

V pondělí se přestalo vyučovat a začal neuvěřitelný týden, po němž už nic nebylo jako dřív.

Dokončení zítra