18.2.2019 | Svátek má Gizela


VZPOMÍNKA: Sametová revoluce na konci světa

17.11.2016

V roce 1989 jsem pracoval jako obchodní zástupce v La Pazu, hlavním městě Bolívie. Je hodně odlehlých krajů, které je možné označit za konec světa, a La Paz je určitě jedním z nich. Z Prahy trvala cesta se dvěma přestupy dobré dva dny, poslední etapu do La Pazu bylo možné uskutečnit jen v letadlech se speciálně vycvičenými osádkami. Cílové letiště El Alto je ve výšce 3.800 metrů nad mořem a to znamená při startu a přistání vyšší rychlost a delší ranvej. Hlavním mezinárodním komunikačním prostředkem byl v té době pro nás dálnopis, telefonní spojení bylo možné, ale mezi Jižní Amerikou a Evropou velmi drahé. Pošta a tisk chodily s několikatýdenním zpožděním, počet obchodních cestovatelů z ČSSR do Bolívie za rok by se spočítal na prstech jedné ruky, místní sdělovací prostředky se zabývaly evropskými událostmi jen zřídka, zkrátka konec světa.

Po návratu z letní dovolené v tom roce 1989 již bylo v Praze cítit určité napětí, všichni jsme se vrátili z ČSSR s poznatky a názory na situaci doma a uvědomovali jsme si více než dříve, jak se rozcházejí přání většiny národa s politikou vládnoucí strany. Na obchodním oddělení nás tehdy pracovalo šest, včetně šéfa a sekretářky, a také my jsme byli svědky postupného zaostávání našich výrobků jako neklamného projevu strnulosti našeho hospodářství v mezinárodní konkurenci. Ještě se prodávaly motocykly JAWA 350 pro bolivijskou policii, byly dodány první škodovky Favorit, občas se prodal hydraulický stav, automaty na hřebíky, ofsetový tiskařský stroj, to ale byly jednotlivé kusy, poptávka na bolivijském trhu byla slabá. Náš export zachraňovalo spotřební zboží, hlavně jablonecká bižuterie, korálky, flitry potřebné pro šití krojů na festivaly se prodávaly po metrácích. Dobře se prodávalo střelivo do sportovních zbraní: náboje do malorážek a brokovnic. Také kancelářské potřeby měly stálé zákazníky, Bolívie např. držela výrobu inkoustových tužek a také blány do kopírovacích strojů ormig. Tyto položky se už jinde ve světě nevyráběly a také je nikdo jiný nekupoval. Věděli jsme ale, že takto to dále nepůjde, export čs. zboží stagnoval, bolivijští zákazníci se ptali, kdy přijdeme s něčím novým, a my se mohli jen rozpačitě usmívat.

Pak přišel exodus občanů NDR přes Prahu za Železnou oponu, soudruzi z NDR, naše vláda ani Sovětská armáda se neodvážily zasáhnout, a tak bylo jasné, že se společenské zřízení hroutí i v ČSSR. Nikdo však nevěděl, kdy to praskne a jakou to bude mít formu. Když přišel 17. listopad a po několika dalších dnech bylo jasné, že revoluce zvítězila, přijali jsme to všichni s ulehčením. Radiové rušičky přestaly působit, po večerech jsme konečně mohli poslouchat, co se děje doma na stanicích Svobodná Evropa nebo BBC, Radio Praha najednou promlouvalo jiným jazykem. Naše práce pokračovala jako dříve, ale o tom, že doma jde opravdu o zásadní změnu, jsme se brzy přesvědčili sami. Šéf úřadu nás svolal na poradu a oznámil nám, že u příležitosti vánočních svátků se bude konat mše v jednom menším kostele ve čtvrti Calacoto. Mši bude sloužit český kněz v češtině. Po mši jsme zváni na číši vína do domu rodiny českých emigrantů nedaleko kostela. To bylo pro nás hned několikanásobné překvapení. Ještě před pár týdny nemyslitelná představa, že by vedoucí obchodního oddělení socialistického státu zval své pracovníky na katolickou mši, se stala realitou. Nejdříve jsme si mysleli, že snad kněz přiletí do La Pazu z Československa, ale tak to nebylo. V Bolívii působil v městečku Laja (čti Lacha) český kněz-emigrant a ten bude mši sloužit. Jména krajanů, kteří se na této akci podíleli, jsme také dosud neznali, styky s nelegálními emigranty byly pro nás před 17. listopadem 1989 zakázány.

V onen večer československá komunita zaplnila kostelík a mše začala. Když jsem kněze pozoroval, nemohl jsem se ubránit pocitu, že jsem ho už viděl, že jsem ho znal. I jeho hlas mně byl povědomý. Z Bolívie to ale nebylo. Městečkem Laja, kde byl farářem, jsme často projížděli při cestě k jezeru Titicaca, byla to taková zaprášená nezajímavá vesnice na Altiplanu. Pravda, byl tam kostelík, ale nikdy jsme se tam nezastavili. Těžko bychom si představili, že v ní žije a působí náš krajan. Dodnes si pamatuji obsah jeho kázání na konci obřadu. Hovořil o lásce k bohu, o tom, že stará řečtina měla více slov pro lásku, jedno slovo bylo pro lásku k rodičům, jiné pro lásku k dětem, lásku milenců a také pro lásku k bohu. Obdivoval jsem jeho bezvadnou češtinu, poslouchal jeho rozvážný, ale plynulý projev, bylo zřejmé, že zvažuje každé slovo, než ho vysloví. Usilovně jsem přemýšlel, kde jsem tento hlas slyšel a najednou se mně vybavila situace, za které jsme se s krajanem Bernardem Kulhou poznali.

Ve vzpomínkách jsem se vrátil o 21 roků nazpět, kdy jsem od července 1968 byl v Irské republice, kam jsem jako student odjel na technickou stáž po ukončení posledního ročníku ČVUT v Praze. Moje stáž byla sponzorována cementárnou ve městě Drogheda, v hrabství Louth, severně od Dublinu. Tam jsem také pracoval na testech filtrů cementového prachu v komínu továrny. V Droghedě mě také zastihl 21. srpen. I v Irsku to byla událost na prvních stránkách novin a stejně tak v televizi. Při té příležitosti byl v irské televizi vysílán rozhovor s Čechem, který byl vedoucím československé obchodní kanceláře v Dublinu. Do té doby jsem vůbec netušil, že něco takového funguje, vízum do Irska jsem dostal na velvyslanectví Velké Británie v Praze a rezidentní diplomatická zastoupení mezi Irskem a Československem neexistovala. Získal jsem číslo telefonu kanceláře a do Dublinu jsem zavolal. Vedoucí kanceláře, pan Miroslav Hudec, byl velmi vstřícný, pozval mě na víkend k sobě do Dublinu, kde se sejdou Čechoslováci, kteří z nějakého důvodu byli v Irsku. Hned příští sobotu jsem se vypravil do Dublinu, obchodní kancelář sídlila v okrajové čtvrti města v řadovém domě, který sloužil i jako rezidence pro pana Hudce a jeho rodinu: manželku a dvě dcery ve věku teenagerů. Sešlo se nás u Hudců celkem pět krajanů, kteří byli v Irsku na studijních pobytech a o tomto kontaktu se dozvěděli z medií. Probírali jsme situaci podle různých zpráv z domova, a hlavně ve vzduchu visela otázka, co budeme dál dělat. Paní Hudcová se o nás starala jako o své děti a pan Hudec nás seznamoval s informacemi z oficiálních (dubčekovských) zdrojů. Jedním z naší malé skupiny byl i krajan Kulha, už si nevzpomínám na účel jeho pobytu v Irsku. Působil klidným, spíše introvertním dojmem, své myšlenky si ponechával pro sebe. Takto jsme se u Hudců scházeli asi měsíc, pan Hudec mezitím odletěl do Prahy a přivezl trochu naděje v tom smyslu, že prozatím není vše ztraceno, boj o principy „pražského jara“ stále probíhá a extrémně černé předpovědi se nenaplňují. Pan Hudec patřil mezi osoby, kterým se později začalo říkat „osmašedesátníci“. Vůči „bratrské pomoci“ se netajil nekompromisně odmítavým postojem, začátkem normalizace byl odvolán z Irska a vyhozen ze zahraniční služby. Během podzimu byly naše kontakty s Hudcovými stále řidší a každý z krajanského kroužku se vydal svojí cestou, poté, co musel vyřešit základní otázku: zda se vrátit do Československa, nebo zůstat natrvalo v cizině. S některými krajany z Irska jsem se v následujících letech náhodně v Praze setkával, ale s Bernardem Kulhou nikoliv, ani jsem neslyšel o jeho dalším osudu, až do dne té mimořádné mše v prosinci 1989.

Obřad skončil a krajanka, patronka dnešní události, nás pozvala do svého domu poblíž na číši vína. Účastníci mše se po skupinkách pustili do rozhovoru, seznamovali jsme se s krajany, o jejichž existenci jsme neměli dosud tušení, a konečně přišla chvíle, kdy jsme se jen my dva s otcem Bernardem ocitli tváří v tvář. Podíval se mně do očí a s trochou nejistoty řekl: „My se známe?“ Byla to napůl otázka, napůl konstatování skutečnosti. Podali jsme si ruce a okolo stojící se divili, že si s otcem Bernardem tykáme. Zavzpomínali jsme si na náš irský podzim 1968 a stručně jsme si řekli o našich životech v uplynulých jednadvaceti letech. Vyprávěl, jak po našem rozchodu v Dublinu začal studovat teologii a jazyky, nejprve v Irsku, poté v Římě, a jak byl vyslán na farnost Laja v Bolívii. V jeho řeči jsem vycítil určité rozpaky, možná měl při zahájení svojí cesty duchovního před 21 lety trochu jiné představy o vývoji svojí kariéry. Ale je pravda, že život v Bolívii byl velmi příjemný, lidé, místní Indiáni, byli nezáludní, jen trochu nedůvěřiví a uzavření do sebe. Když jsme dříve jednu neděli projížděli městečkem Laja (to jsme ještě o přítomnosti otce Kulhy neměli tušení) cestou od jezera Titicaca, zastavil jsem u kostela a prohlédl si kostel zvenku. Žádná architektonická památka, ale všiml jsem si, že před kostelem se usadil domorodý šaman, rozdělal si na zemi malý ohýnek a čekal, až lidé vyjdou z kostela po mši. Po obřadu v křesťanském kostele je dobré přinést oběť i aymarským indiánským bohům, aby účinnost modliteb byla podpořena i z této strany. Myslím ale, že katoličtí faráři, jako byl otec Kulha, byli natolik moudří a tolerantní, že se ani příliš nesnažili klanění jiným bohům ze strany Indiánů nějak odsuzovat. Poté jsem i já řekl, jakou cestou života jsem od doby našeho posledního setkání prošel, popřáli jsme si do budoucna vše nejlepší a otec Bernard odešel k ostatním krajanům.

Byl jsem tímto nečekaným setkáním vyveden z rovnováhy a šel jsem před dům na čerstvý vzduch. Měsíc jasně svítil a jeho světlo se odráželo od bílé stěny šestitisícovky Illimani, majestátního hlídače La Pazu s bílou ledovou čepicí. Zamyslel jsem se nad tím, že pokud k takové neuvěřitelné příhodě došlo, nebyla to náhoda, ale snad záměr někoho nad námi, toho, kdo rýsuje naše životní křivky a kdo chtěl, aby se protnuly právě ve chvílích dvou pro Čechy historických zlomů. Pokud by za mého života došlo opět k podobné situaci (věřím, že se tak nestane), rozhlédnu se pozorně kolem sebe, zda tam nebude starý přítel, otec Bernard Kulha.

listopad 2016



VALENTÝN: Jednoduché čokoládové bonbony
VALENTÝN: Jednoduché čokoládové bonbony

Výborné čokoládové bonbony, které můžete na Valentýna vytvořit ve tvaru srdíček.

Diskuse


J. Kanioková
20:38
17.11.2016

S. Kalužík
1:36
17.11.2016

počet příspěvků: 3, poslední 17.11.2016 08:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.