10.12.2018 | Svátek má Julie


VZPOMÍNKA: Russian spy ship

10.9.2016

V televizi často reprizované filmy Černí baroni a Tankový prapor ukazují vojenskou stupiditu v 50. letech u nebojového i bojového útvaru. Stejnou legraci jsem zažil v letech 1966-1968 jako příslušník spojovacího praporu 4. tankové divize zvané „Ocelová pěst republiky“. Jak jsem po roce 1989 zjistil, tento název nebyl ani trochu nadnesený – podle tehdejšího operačního plánu měla tato divize stát na čele útoku armád Varšavského paktu proti západní Evropě.

Vojenské manévry tomu odpovídaly. „Postupujeme směrem na Norimberk,“ hlásil jsem na velitelství divize ze SUDu (spojovacího uzlu divize), z Tatry 805 plné spojovací techniky. Když do mého SUDu vstoupil sám velitel divize generál Veselý, vyskočil jsem a hlásil: „Soudruhu generále, Norimberk obsazen, ztráty minimální, útočíme směrem na Heilbronn.“ „Molodci,“ řekl uznale soudruh generál.. „Sloužím socialistické vlasti!“ zařval jsem. Během čtyř dnů převálcovala naše divize imperialistické západní Německo i s jeho Sudeťáky, překročila německo-francouzskou hranici a postupovala směrem na Lyon. Bundeswehr se svým americkým spojencem ve zmatku ustupoval, naše bojová morálka a skvělá sovětská vojenská technika mařily jakýkoli jeho odpor.

Nezpívali jsme ale „přes spáleniště, přes krvavé řeky, jak pomsta rudých bohatýrů jdem“, protože zaklínadlem mých spolubojovníků bylo slovo, které musím vytečkovat. Výraz p..a, do p..i, mě doprovázel od rána do večera celou vojenskou službou, nyní při útoku na západní Evropu v bojovém použití: „Kurva p..a, my jim to nandáme.“ Bojový duch, který toto slovo vyvolávalo, dosvědčuje fakt, že jsme Lyon dosáhli za 14 dní a Cote d ́Azure bylo se svými plážemi před námi. Tento rychlý postup mně a mému frankofonnímu příteli ale zabránil uskutečnit náš plán upadnout do francouzského zajetí a dostat se do zajateckého tábora v oblasti Champagne. Nejlépe do samého Epernay, srdce jedenácti vesnic plných šampanerií, jak jsem je viděl v jednom filmu o tomto regionu. Co šampanerie, to šampanier s vlastní značkou. Protože jsme ale opakovali Hitlerovu bleskovou válku, šampaňské jsme ani neochutnali a s našimi tanky T-54 jsme se řítili na jih Francie...

Po dobytí Francie jsem byl jako radista a radiotelegrafista II. třídy pověřen novým úkolem. V malé kanceláři na velitelství divize jsem obsluhoval dálnopis a mimo jiné odesílal pravidelná hlášení VKR (vojenské kontrarozvědky) na Hlavní politickou správu do Prahy. Stal jsem se tak superpráskačem, odesílal jsem „kontrarozvědné“ zprávy, co kdo z vojáků řekl, kdo nadával jen do p..i, kdo komunistům a kdo prohlašoval, že se na vojnu vysere. Zaváhal jsem jen u informace, podle které na stráži v noci nosím pod maskovací bundou tranzistorové radio a poslouchám RFE. Zaváhal, ale odeslal! A hned druhý den jsem byl vyměněn.

Upřímně řečeno, doufal jsem, že sebeprásknutím osvědčím svoji ideovou zocelenost a spolehlivost, leč teprve teď se někdo z kontrarozvědky vzpamatoval a vzal si moji složku s kádrovými materiály. Odpovídalo to vojenské filosofii – nejdříve zoufalé čekání a pak zběsilý poklus. Vojna, jak jsem ji zažil, byl sled průserů a ubíjení času mimo výcviku. Ten jediný se mi líbil, samozřejmě ne pochodová cvičení a zpívání v plynové masce, ale střelba z pistole, útočné pušky, kulometu a házení granátem. Nejdůležitější na vojně je najít místo, kam se zašít. Někam, kde budu sám mimo WC. S knížkou, bez oplzlých řečí nadržených vojáků a v klidu. Takové místo však v budově kasáren neexistuje. A přesto jsme je s členy naší RFE buňky objevili. Přesně tam, kde pod svícnem bývá tma.

Ne všichni důstojníci byli řvoucí zelené mozky. Jeden neřval a my jsme s ním navázali opatrnou družbu. Jmenoval se kpt. Kavalec, nomen omen, protože v jeho kanceláři byl opravdový kavalec, na kterém jsme pospávali, četli a váleli se. Kpt.Kavalec nám totiž každý den při odchodu ze služby půjčoval klíče od své kanceláře. To ho mohlo stát vojenský soud, ne pro ty klíče, ale pro naši zapomětlivost, ze které vyrostl náš největší průšvih. Kpt. Kavalec měl v kanceláři zvukovou aparaturu s radiem a gramofonem, jakousi „hudební skříň“, kterou se na „apelplatz“ vysílaly vojenské pochody provázející ranní rozcvičku. Jenže my jsme večer pokuřujíc a popíjejíc pivo zašití v naší „štábní kanceláři“ po poslechu RFE zapomněli přeladit na stanici Praha 1. A tak se ráno namísto vojenského pochodu k nastoupeným vojákům ozvalo: „Je šest hodin. Vyslechněte zprávy československé stanice rozhlasu Svobodná Evropa.“ VKR se pak u našeho útvaru skoro zabydlela. Výslech za výslechem – kpt. Kavalec nic o klíčích ve vlastním zájmu neprozradil a protože jsme byli zašití, tak o naší zašívárně nikdo nic nevěděl. A zůstalo u nějakého neznámého imperialistického agenta.

V době, kdy již jednotky Černých baronů neexistovaly, jsem jako syn politického vězně dobýval Francii a dokonce podával hlášení o našem vítězném postupu. I když to byla jen válka stínová, připadal jsem si jako Švejk nebo kpt. Yossarian z Hellerovy Hlavy XII. Zatím jsem si připadal jako v blázinci. Abych se dostal do skutečného blázince a tak unikl tomu zelenému komunistickému blbinci, vymyslel můj židovský kamarád Petr geniální plán, jak mu unikneme. On s cílem se vystěhovat do Izraele, já se připravovat k přijímacím zkouškám na Právnickou fakultu. Netušili jsme ale, do jaké historické události se náš plán dostane.

Plán byl jednoduchý - jak bude nyní v zimě vyhlášen cvičný bojový poplach, nastoupíme na dvůr do řady nazí, jen se samopalem vz. 58, opaskem a sumkou se zásobníky. Riskovali jsme ale, že nás nepošlou na psychiatrii, ale do vazby a před vojenský soud. Skutečně jsme při prvním lednovém poplachu vyběhli nazí a vedle kamarádů v ušankách a vatovaných maskáčích jsme vypadali opravdu jako blázni. Nepočítali jsme ale s tím, že to neskončí jen přepočítáním a kontrolou výzbroje, protože začaly přijíždět vejtřasky (Praga V3S) a čekal nás poplach s výjezdem. Hoďte na ty blázny deky, zařval dozorčí a vyjeli jsme nikoli na pláž, ale do poplachových prostorů. Což znamenalo zajet za město a pak zpátky. Za půl hodiny znovu v posteli. Jenže to bylo úplně jinak. Poplach byl ostrý, vyjelo se směrem na Prahu a jak jsem se dozvěděl za pár dnů z RFE, naše divize spolu s dalšími měla zachránit ve funkci generálního tajemníka KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného.

Zatímco jsme týden trávili maskováni v lese, tak se československé dějiny daly do osmičkového pochodu. Byl leden 1968. Nakonec jsme s Petrem posbírali od kamarádů a jednoho lidského praporčíka kusy oblečení a přežili jsme. Nepřežil ale generál Janko, který chtěl s námi a našimi tanky obklíčit Prahu. Zastřelil se a na moje narozeniny v březnu demisionoval Novotný, když ještě den předtím dal milost zavřenému spisovateli Janu Benešovi, a Alexandr Dubček se usmíval z obrazovky. A my s Petrem jsme místo do vojenského kriminálu v Sabinově putovali na vojenskou psychiatrii do Střešovic. Tam leže v posteli jsem hltal noviny a poslouchal tranzistorák – začínalo Pražské předjaří. Generál Šejna utekl do USA i s milenkou a zprávy v televizi byly napínavější než detektivky.

Domů mě ale ještě nepustili, po měsíci jsem se musel vrátit k útvaru a k mojí diagnostikované (zelené) depresivní psychóze přidali dobrozdání, že se na mně nesmí řvát. Originál jsem odevzdal na praporní ošetřovně lékaři, ten jako vysokoškolák také odsluhoval svoji povinnou vojenskou službu a byl naladěn na stejnou vlnu, která ke mně přinášela hlasy ze Svobodné Evropy. A tehdy jsem zažil svoji dosavadní největší satisfakci, kterou překonala jen chvíle, když přede mnou jako plukovníkem a 1. náměstkem generálního ředitele právě transformovaného Sboru nápravné výchovy stál v roce 1992 v pozoru ve věznici na Borech bývalý městský tajemník KSČ Miroslav Štěpán a podával mi hlášení, že na jeho cele je vše v pořádku.

Na vojně a neřvat? Stejně nemožné jako přesvědčit Miroslava Štěpána, aby přestal věřit v komunismus. Byla to neuvěřitelná sranda. Když na mě kdokoli z poddůstojníků nebo důstojníků zařval, vytáhl jsem svůj papír. Do p..i, kurva, co je to za hadr? Jenže hlavička Ústřední vojenské nemocnice Praha a podpis majora (vojenského psychiatra) zkrotil každého zeleného řvouna. Moje reputace cvoka se upevnila, vojáka s takovým ochranným glejtem u útvaru ještě neměli. Byl jsem za to od šarží patřičně nenáviděn a k dalšímu konfliktu proto nebylo daleko.

První incident ještě prošel. To když jsme s Jirkou šli zkratkou z letiště na velitelství divize po úzké pěšině pro jednu osobu a proti nám šel major Svatoš, náš mjr. Borovička z filmu Tankový prapor. Stejně řvoucí a nadávající. Bylo jasné, že musíme uskočit a zasalutovat, pokud nedojde k jeho další buzeraci. Jirka však neuhnul a ve svém bohémském stylu s čepicí za nárameníkem a rozepnutou bundou vytlačil majora do strany, aniž zasalutoval. Moje zdvíhající se ruka klesla. I já jsem prošel bez pozdravu. Na zařvání za námi, „soudruzi vojíni, ke mně“, se Jirka otočil a řekl: „Polib si prdel“ a šel dál. A to byla chvíle i pro mě. Se svým glejtem jsem přiskočil ke řvoucímu majorovi a dal mu jej před oči. Tehdy jsem pocítil, jak vypadají poslední chvíle před vraždou. K té nedošlo, nic z toho nebylo – ostatně byl jsem úředně uznaný cvok. Major Svatoš-Borovička zřejmě nevěřil svým očím a uším, zřejmě si myslel, že se mu to zdálo.

Opravdový průšvih připlul až se sovětskou špionážní lodí. Jak se dostala do Havlíčkova Brodu? Jednoduše – připlula na PŠM (Politické školení mužstva). Na něm nám „osvětový“ (rozuměj hodně pitomý) důstojník vyprávěl o sovětských rozvědčících a amerických špionech. Nedalo mi to, abych se jej nezeptal, jaký je rozdíl mezi rozvědčíkem a špionem. “Jak to myslíte, soudruhu vojíne?“ „Myslím, že by se mělo sjednotit názvosloví. Rozvědčík jako špion, ne? Přesvědčím vás, dovolte mi na chvíli odejít, přinesu vám důkaz.“ A ze své skřínky jsem vyndal krabici ze série dětských vojenských stavebnic, kterou jsem koupil v hračkářství v Havlíčkově Brodě pro svého synovce. Na obrázku byla loď se stožáry a anténami s nápisem „Russian spy ship“. Přeložil jsem název osvětáři, že je to ruská špionážní loď. „Odkud to máte?“ rozčileně se zeptal. „Z hračkářství dole ve městě,“ odpověděl jsem. Osvětář s tím odběhl a po chvíli čekání jsem byl vyzván, abych šel za mjr. Štěpánkem, kontrarozvědčíkem našeho útvaru, který mě po delším výslechu obvinil, že jsem loď záměrně přinesl mezi vojáky, abych s ní prováděl protisovětskou propagandu, a mařil tak bojovou družbu mezi naší a sovětskou armádou. Moje námitka, že jsem stavebnici koupil v socialistickém hračkářství, neobstála. Jak se tam však dostala? Jen o něco později jsem se v Rudém právu dočetl o aféře v podniku „Drobné zboží“, kde byl odvolán ředitel kvůli ideologickým chybám při nákupu hraček v zahraničí. Neuměl anglicky, jeho nákupčí zřejmě taky ne. Nebo to byl zakuklený imperialistický agent, za kterého začala VKR považovat i mě.

Ještě předtím však koncem března, kdy Praha měla za sebou slavné shromáždění ve Slovanském domě a kdy Smrkovský a další věrozvěsti socialismu s lidskou tváří bouřili u mikrofonů, přijel k útvaru vojenský prokurátor z Hradce Králové, aby se mnou provedl tzv. prokurátorský pohovor, což byl předstupeň k postavení před soud. Na vojně se totiž žádné jaro nekonalo. Panovala na ní ještě tuhá komunistická zima. Obvinil mě z toho, že demoralizuji morálku a bojeschopnost mužstva šířením pacifistických nálad. Dokumentoval to tím, že jsem s kamarády Jirkou a Petrem vedl diskusi o anketě Lidových novin, kde byli přední spisovatelé dotázáni, jak si představují svět v roce 2000. Jeden z nich soudil, že v roce 2000 pomine polarita mezi Západem a Východem a nahradí ji polarita Severu a Jihu, bohatých a chudých zemí. Jirka tuto diskusi korunoval výrokem: „Pak jsme tady zbyteční, bojovat se nebude - podáme si žádost o předčasné propuštění ze základní vojenské služby.“ Byl to šílený nápad, ale nám připadal rozumný, vždyť erár nás nebude muset zbytečně živit; stejně jsme již dostatečně vycvičeni! Dopis ministru obrany jsme navíc vhodili do útvarové schránky, sice tušíc, že bude cenzurován, ale netušíc, že v jarní Praze na ministerstvu národní obrany by se mu již jen zasmáli. Nesmál se ale plk. Pikl, velitel našeho praporu, ke kterému jsme s Jirkou byli předvoláni. Zatímco jsme stáli v pozoru, on držel celý zsinalý ruku na srdci a v tomto předinfarktovém stavu jen sípal, že něco takového se mu ještě za jeho kariéru nestalo.

Posledním bodem prokurátorského pohovoru byl můj zadržený dopis tetě do Rakouska, aby mi tam koupila šusťák, a její odpověď, že mi jej posílá domů. Obojí pošta šla zase přes útvarovou schránku. Za aktivní vojenské služby jsem udržoval styk s kapitalistickou cizinou.

Nevím, co ve spise ležícím před soudruhem prokurátorem ještě bylo, byl tlustý a teprve o několik měsíců později jsem se dozvěděl, že soudruh major prokurátor navštívil v rámci vyšetřování i Střední průmyslovou školu stavební v Praze, kde jsem dva roky předtím maturoval.

Pohovor skončil tím, že jsem dostal „napínáka“, tj. výstrahu - ještě „něco“ dalšího a pak prý půjdu před soud. Před soud jsem nešel, protože jsem tentokráte dopis svému vojenskému psychiatrovi do Střešovic odeslal z pošty, s informací, že už té zelené buzerace mám dost a že mě chtějí zavřít za četbu LN. Obratem přišlo pozvání na kontrolu do nemocnice, ve které se už socialismus s lidskou tváří usmíval z každého obličeje. Pobyl jsem tam jen dva dny, než se administrativně vyřídila moje „modrá knížka“, která mi zabránila dosáhnout vyšších hodností. Teprve po listopadu 1989 jsem se stal vězeňským plukovníkem.

A pak další satisfakce. Musel jsem ještě k vyřízení vojenské administrativy jet zpět k útvaru, ale již v civilu, který jsem si na sebe cestou navlékl doma, a v džínách a parádním sáčku jsem se vrátil do kasáren na letiště. Abych provokoval ještě více, nasadil jsem si tmavé brýle a do pusy dal žvýkačku. Takto vybaven jsem s rukama v kapsách, čímž jsem se snažil dovršit míru svých vojenských zločinů, prošel klátivým krokem kolem pochodujícího útvaru – těla dopředu, hlavy na stranu, ruce salutující plk. Piklovi, stojícímu na zídce. „Boha jeho, kurva p..a, vojíne ke mně, co to znamená?“ rozeřval se plk. Pikl. Ležérně jsem se otočil, vyplivl žvýkačku a pronesl: „Pane (!) plukovníku, neřvete na mně, nejsem už vojín, ale civil. Papíry jsou na ošetřovně.“ Soudruh plukovník, pro mě již jen pan plukovník, se tryskem rozeběhl na ošetřovnu a já se začal loučit se závidějícími kluky.

Po srpnu, když jsem za nimi přijel na návštěvu, jsem zase litoval já. Když mi Jirka vyprávěl, jak kpt. Kavalec po 21. srpnu nechal před bránu postavit dva tanky, aby zabránil spřátelené sovětské okupační armádě vjet do kasáren, a jak on, v čele jím sestaveného komanda, se vypravil zatknout mjr. Štěpánka, tak mi bylo líto, že jsem utekl z vojny. Připravil jsem se i o funkci hlasatele „Svobodného radia – letiště Havlíčkův Brod“.

Vojenský prokurátor z Hradce Králové dopadl ještě hůře. Přidal se k reformistům, pak jej vyhodili z armády, takže se zastřelil.



Diskuse


J. Brixi
21:01
11.9.2016

F. Houžňák
19:25
13.9.2016

F. Houžňák
1:34
14.9.2016

J. Škodák
11:34
14.9.2016

A. Hrbek
19:37
10.9.2016

A. Hrbek
19:36
10.9.2016

M. Pivoda
17:53
10.9.2016

J. Hejna
15:10
10.9.2016

J. Mrázek
13:01
10.9.2016

T. Kočí
9:58
10.9.2016

J. Mrázek
13:01
10.9.2016

F. Doušek
21:22
10.9.2016

P. Jášek
9:50
10.9.2016

F. Navr8til
9:23
10.9.2016

J. Krásenský
7:00
10.9.2016

P. Scheck
5:19
10.9.2016

T. Kočí
18:09
10.9.2016

počet příspěvků: 26, poslední 14.9.2016 10:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.