18.12.2017 | Svátek má Miloslav


VZPOMÍNKA: První zážitky venku z klece

30.11.2017

V Americe jsem už aspoň stokrát odpovídal na otázku, proč jsem utekl a jak jsem utekl.

Osud, pokud doopravdy něco takového autonomně existuje, si dovede počínat s nesnadno dešifrovatelným, až absurdním smyslem pro humor. Na svět jsem přišel už v dávnověku v Plzni, otec Čech, automechanik, posléze s vlastní živností, matka sudetská Němka. Takže o takovou komplikaci postaráno. Angloameričtí vzdušní piráti nás bombardovali, rodnou Plzeň, pivovarskou metropoli, zásobující abstinenta Hitlera značným množstvím vojenské výzbroje.

V květnu 1945 nás osvobodili Američané, dostalo se nám novot jako žvýkačky, tedy bez zkušenosti s počínáním rudoarmějců dychtících po hodinkách, nejen po ženské náruči. Na klasickém gymnaziu v jazykové výchově němčinu nahradila ruština, k tomu též byla latina a antická řečtina.Rok po Vítězném únoru 1948 se konala maturita. Měl jsem zájem o literární vědu, o niž se ale nezajímali budovatelé zářných zítřků. Experti psychologové mě vyhodnotili jako správný typ pro budoucnost lékárníka. Skončil jsem ale na právnické fakultě - tehdy za stalinismu, kdy se pramálo přálo jakékoliv spravedlnosti. Třetinu studentů v čistkách vyházeli, mně se podařilo proplout. Mizerná doba k udušení. Zažádal jsem o místo v advokacii, dostalo se mi přidělení jako tzv. auskultant - soudní čekatel - v Plzni, být slouhou tak hanebného režimu.

Následovaly dva roky vojenské služby v jednotkách beze zbraně, po návratu do civilu přišlo jmenování soudcem v západočeském Stříbru, naštěstí s agendou nikoliv trestní, ale civilní - rozvody, paternity, vesnická hádání o slepice. Od takové kariéry a života budovatelů socialistické nirvány jsem dychtil permanentně upláchnout.

Tři roky trvalo, než se to povedlo. Podrobnosti do tak krátkého textu se mi nevejdou, zabývám se jimi v kapitole s názvem „Útěk z klece“ v knize „Velikáni a malikáni“, která v roce 2012 vyšla v pražském nakladatelství Šulc a Švarc.

Ůprk jsem absolvoval s přítelem Milošem Koenigem, lékařem, přeživším Osvětim. Se zajímavými komplikacemi se nám podařilo proniknout do Berlina, z jeho východní do západní části, najednou tam jsme bez haléře, bez zavazadel. Včera v pátek ve tři hodiny odpoledne jsem sundával soudcovský talár. Po letech plánování se to povedlo za míň než čtyřiadvacet hodin. Podařilo se nejen uniknout, ale i ten nenáviděný režim zesměšnit. Ministr spravedlnosti Václav Škoda značně řádil, jsem se později dozvěděl.

. Předpokládal jsem, že když se plán povede, důkladně nakvašený stát na otce udeří s tvrzením, že jsem byl lapen, přiznal jsem se, že on věděl o mé plánované zradě, ale když nelze trestat zločince, aspoň se pomstíme na jeho zploditeli. Krátce po úprku Američané zařídili dodání mu zprávy, který jakož i nikdo jiný o mých úmyslech nevěděl. Doporučoval jsem mu obranu ve smyslu: „Dokud syn žil doma, tak neutekl. To udělal, až když vy jste ho udělali soudcem. Dítě uteklo i Stalinovi. To mi snad chcete vyčítat, že jsem měl být víc bdělý a ostražitější než byl on?“

- - -

Američanům jsem se představil jako soudce z bolševického Československa a předal příslušný důkaz. Teď tam měli exemplář dřív nevídaný. Poté jsem se nikdy nedozvěděl o nějakém jiném soudci z celého lido-demo bloku, který by byl stejně tak náramně zradil.

Ocitl jsem se v útulné špionské vile. Tehdy jsem mluvil dost plynně německy, ale taky dovedl fungovat v jazyce anglickém. Pět dní pobytu, u mě se střídali vyšetřovatelé, jeden za druhým. Každý z nich se ovšem představil falešným jménem. I já takové dostal: Mr. Unger a můj partner dr. Koenig se stal Mr. Tanner.

Následoval odvoz na jakési vojenské letiště, došlo k letu, mému v životě prvnímu.

Přistání ve Frankfurtu, tam čekal jakýsi major, odvedl k obrovitému automobilu a odvezl do metropole do luxusního apartmá. Tam vše k dispozici. Očekával nás nevýrazný muž českého původu. Stal se naším pravidelným kontaktem, rovněž zdrojem finančního zajištění, de facto realizátorem vybudovaného komunismu – každému podle svých potřeb. Těch jsme měli požehnaně.

Druhý den započal tzv. debriefing, rovněž k důkladnému ověřování mé skutečné identity. Jeden přišel ptát se na justiční personál, rozebírání a hodnocení kádrů, jiný se specializoval na bezpečnost, třetí na armádu. Na pořad mohlo přijít školství, zemědělství, nebo třeba jen všeobecnosti o politickém klimatu, odhadů nálad v národě.

Došlo k všelijakému ověřování mé věrohodnosti. Například mi předložili hrstku fotografií, abych identifikoval Josefa Jindřicha, tehdejšího šéfa krajské správy StB v Plzni, s hodností plukovníka, posléze povýšeného do funkce zástupce náčelníka československé rozvědky. „Tenhle to je!“ snadno jsem rozpoznal jeho zajímavou, téměř sličnou tvář.

Rozhodnutím - Beschluss der Bundesdienstelle - v Norimberku dne 10.9.1959 mi byl přiznán mnohými žadateli nedosažitelný azyl, status politického uprchlíka. Původním povoláním Rechtsanwalt und Richter, s udáním adresy v Oberursel, kde jsem nikdy nebyl (a kde po mně estébáci slídili, aby unesli), 23.9. 1959 vystaven Reiseausweis – Travel Document, též jsem od Der Landrat des Landkreises Obertaunus obdržel řidičský průkaz, Führerchein. Aniž jsem se u žádné z těchto institucí musel osobně ukázat.

Vítaný to krok a pokrok k zamýšleným a notně pak realizovaným radovánkám.

Divadla, biografy, dodatečně se seznamovat se západní filmovou produkcí, nám po Vítězném únoru vesměs odepřenou. Pravidelné návštěvy plesů a plesání v Palmengartenu, správném to rejdišti lapitelných teutonských dívčín. Ženy, víno, zpěv – méně zpěvu, hodně žen. Početné avantýry, plytké výdobytky po půstu bez pořádných příležitostí v zapadákově stříbrského městysu. Amorozní eskapády na opačné straně barikády třídně rozděleného světa. Ten frankfurtský rok byla doba na první pohled náramná, vzrušující, lahodně neřestná, avšak s puncem nic neřešícího provizoria.

- - -

V červnu 1960 jsem přistál v New Yorku, v hanebně vlhkém prostředí. Tam na mě čekal můj sponzor - hraběnka Lydia Tolstaya, vnučka ruského literárního velikána Lva N. Tolstého, jménem organizace s názvem něco jako Friends for Russian Freedom.

To byli mí sponzoři, nikdy jsem se nedozvědel, jak jsem k nim přišel,

„Kam mě pošlete studovat?“ byla má první otázka.

„Nikam,“ odpověděla dala mi nahlédnout do fasciklu se stovkami adres.

Měl jsem pořádnou příležitost se seznamovat se svobodou - břemenem odpovědnosti za vlastní rozhodování. Neveselý to začátek existence, tam na ostrově Manhattanu, víc než milionovém mraveništi.

Jak tam přežít bez stipendia? Jednak jsem tak činil psaním pro Svobodnou Evropu, jednak číšničením v české restauraci Vašata.

Šel jsem se představit na Kolumbijskou universitu, přijali mě, pustil jsem se do political science - mezinárodní právo, comparative government. Teď s notným odstupem času se divím, jak se mi povedlo získat doktorát (Ph.D.) za tři roky, ač to tam v průměru trvalo roků sedm.

Poté jsem zavadil o kantorské zaměstnání, dotáhl to na profesora, měl příležitost prošmejdit většinu končin světa.

Můj kamarád spoluběženec Miloš Koenig odjel léčit do Habeše.

KONEC



Diskuse


počet příspěvků: 16, poslední 1.12.2017 02:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.