21.10.2018 | Svátek má Brigita


VZPOMÍNKA: „Prosím litr černýho!“

6.6.2018

Ponechávám v původní podobě větu, kterou jsem jako malý chlapec občas vyslovoval. Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo činil podobnou objednávku a stavěl přitom na výčepní pult v hospodě džbánek. Typický byl hnědě polévaný s okrovým lemem horního okraje, ale bývaly i skleněné, a když nebylo nic po ruce, posloužila i bandaska. Kapacita nádob byla různá, podle momentální potřeby. Pamatuji si to jako charakteristický obrázek blížícího se poledne, oběda doplněného točeným pivem. Nosiči nápoje jsme bývali my, malí chlapci, a pokud v rodině tací nebyli, chodily neméně malé dcerky. Občas prý chodívaly pro pivo ženy obávající se toho, že by manžel v hospodě uvízl. Nevím, ale tohle jsem slýchal.

U nás doma bylo pivo vzácné, tudíž i moje cesty se džbánkem jen sporé. Na venkově to byl častější obraz. Upřesním, že u nás, to bylo vlastně na pražském předměstí, v Nuslích Údolí, nebyla nouze o hospody. V bloku, kde jsme bydleli, byly hned dvě. Už si nepamatuji, jak se jmenovaly – znali jsme je podle majitele. Jedné jsme říkali U Fárů, druhá byla U Panochů. Možná, že to byly pravé názvy.

Chodíval jsem do prvně jmenované hospody, podniku to dosti frekventovaného zvlášť ve všední dny. To na ulici postávaly vozy uhlířů, tehdy ještě koňské povozy, jejichž posádky se tu v klidu osvěžovaly. Koně, velmi statní, klidně stáli a byli předmětem našeho opatrného obdivu. Zpovzdálí. Na korbě vozu byla hromada uhlí a tato komodita se dodávala do sklepů lidskou silou – putnami na zádech uhlířů. Putna byla hodně velká silnostěnná plechová nádoba, nosila se jako batoh na popruzích. Dodávka uhlí, tehdy v naší čtvrti jediného paliva, byla významným okamžikem pro domácnost, protože po válce byl „černého zlata“ nedostatek. Popravdě řečeno trval ještě dlouho poté.

Putna prý pojala snad padesát kilogramů. Začátek dodávky spočíval v činnosti, kterou směle označím za rituál. Před zraky zákazníka nebo zákaznice byla zvážena prázdná, pak plná putna, jako doklad toho, že její obsah má stanovenou hmotnost. K tomu sloužila váha za tím účelem na chvilku zavěšená na bok korby, a rituál probíhal za přihlížení celé posádky vozu a zákazníka či zákaznice – „tak, paninko, tady to je“. Případně: „Pane, dobrý?“ Pak se děj dramaticky zrychlil, muž na korbě plnil lopatou putny a dva silní chlapíci je opravdu téměř poklusem odnášeli do sklepa, kde je v hlubokém předklonu vysypávali přes hlavu. Byl to výkon po všech stránkách nesporně namáhavý, a oblaka uhelného prachu ve sklepě si nezadala s uhelným dolem.

Tu první putnu jsem později nazýval putnou teoretickou. Do sklepa pak směřovaly putny praktické, často velmi zprohýbané, a tempo jejich nakládání a vyprazdňování nedovolovalo nějakou kontrolu množství uhlí. Společensky zcela neúnosné by bylo dožadovat se občas převážení. Výsledkem této činnosti bylo, že byl především vykázán počet puten odpovídající objednanému množství paliva. Pak nebývalo vzácné, že uhlíři zvonili namátkou u různých bytů a nabízeli uhlí, protože „jim zbylo; zákazník totiž nebyl doma“. Mohlo se to sice stát, ale pravděpodobnost takového stavu byla jen velmi malá. Každý čekal na dodávku.

Tohle uhlí údajně nezastiženého zákazníka byl, jak tušíte a pamětníci znají, ve skutečnosti rozdíl mezi putnou teoretickou a těmi praktickými. Stejný stav pokračoval i později, jen uhlí vozila nákladní auta. Sám jsem v dospělosti dostal nejednou nabídku „zbylého uhlí“. I tehdy, léta po válce, se palivo ještě muselo objednávat, přičemž jeho příděl byl nějak určován, už si nepamatuji, podle jakého kritéria. Snad podle počtu členů domácnosti. Opravdu už nevím, jen si pamatuji cesty do tehdejších Uhelných skladů a paní, která na zašlou kartu vyplňovala další roční dodávku uhlí do naší domácnosti.

Právě v hospodě U Fárů realizovaly posádky uhlířských vozů především prostředky z uhlí, které „zbylo“. Občas, když jsme šli ze školy, zahlédli jsme otevřenými dveřmi obraz připomínající důl − bytelné obleky, jejichž původní barvy překryl uhelný prach, na zádech mívaly jako ochranu kus kůže, a černé tváře, z nichž svítila bělma a někdy i zuby. Ty tváře se na nás kluky usmívaly a zvaly nás „na jedno“. Navíc byla hospoda skromně osvětlená, což umocňovalo dojem dolu. Kromě piva a výčepní lihoviny tu mívali domácí sekanou. Zajímavé, pokračuje to dodnes – v nabídce restaurací a bufetů bývá sekaná deklarovaná výslovně jako domácí. Nevím, jaká je dnes, ale za minulých dob jsem ji občas jedl. Doma byla jiná. Domácí.

Pro nás kluky bývala zvlášť U Fárů poutavá podívaná často. Třeba dodávka piva, tehdy ještě v dřevěných sudech. Silný muž je shazoval z korby vozu, zas původně taženého koňskou silou, na houni položenou na chodník, tam se sudu chopili další dva, upevnili ho lany a kladkou spouštěli do sklepa. Ten měl kovové dveře v úrovni ulice, které se k tomu účelu otvíraly. Nahoru, stejnou kladkou, putoval prázdný sud.

V zimě skýtali podobnou podívanou muži přivážející na chlazení trubek vedoucích pivo kvádry ledu. Ty prý v dobrém sklepě vydržely, proloženy slámou, do další sezóny. Opět, to jsem slyšel, ale neověřoval. Vídali jsme tyhle muže na Vltavě, jak bloky ledu vyřezávali. Řeka tehdy ještě zamrzala. Jen nevím, zda se posádky ledařských vozů také občerstvovaly po vzoru uhlířů. Možná, že pro ně byla nabídka jiných nápojů, teplejších, nebo více zahřívajících.

Hospoda U Panochů, na druhém konci bloku, mi zůstala neznámá. Ani si nevzpomínám, že bych tam coby dítko zašel se džbánkem. V pozdějším věku už vůbec ne. Podnik byl obestřen temným příběhem, nevím, zda pravdivým, ale v té době nikterak výjimečným. Vítězství pracujícího lidu v únoru před sedmi desítkami let vedlo k hlubokým změnám, mimo jiné k postupné likvidaci živnostníků, tedy i hospod. I tyhle podniky se stávaly „majetkem všeho lidu“, jak hlásalo dobové výrazivo. Jejich majitelé však nejednou nepochopili, jaký je to pokrok. Slyšel jsem, že k nim patřil pan Panocha, který se oběsil. Jeho dcera se prý pomátla na rozumu. Opakuji, takové historie nebyly vzácné, přesto za pravdivost neručím. Osudy páně Fárovy neznám; později jsme se odstěhovali jinam.

Nedávno, po více než půl století, jsem náhodou šel naší někdejší ulicí, hodně změněnou. Místo Panochova podniku nějaké kanceláře, v ulici, za mého dětství omšelé, dokonce malý hotel, jen někdejší podnik U Fárů nese nápis „Hostinec“. Snad bez dalšího upřesnění. Nabídka, prakticky jen pivo, pokračuje v tradici, kterou si pamatuji. Dovnitř jsem nešel, uhlíři už tady nejezdí, a netuším tedy, jaká klientela přichází. Kdybych byl dnes ten malý chlapec, především by mi pivo nenatočili. Mladistvým zakázáno. Šel jsem dál známou ulicí a jen se mi v duchu vynořila moje vlastní malá postavička a věta: „Prosím litr černýho!“



Diskuse


počet příspěvků: 8, poslední 6.6.2018 03:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.