26.3.2019 | Svátek má Emanuel


VZPOMÍNKA: Proč mládež v 50. letech obdivovala USA

17.2.2007

O této otázce se v minulosti často hovořilo, ale postupem času se zdá, že se na ni zapomnělo, protože dnes se spíše setkáme u některých mladých s odporem vůči Americe (myslím samozřejmě USA). Nechám na každém, aby si na to sám odpověděl.

Když se opravdově zamyslím nad obdobím po druhé světové válce, tak jako kluka mě nejvíce zaujaly voskové krabice s názvem UNRRA, které jsme dostávali za velmi malý obnos, v nichž byly potraviny a hlavně pro nás děti - žvýkačka. Co jsem jinak o USA v té době věděl, bylo to, že prý byla velká škoda, že Američani museli zůstat v Plzni a že generál Patton neosvobodil Prahu. Ale mně to mnoho neříkalo, přestože jsem o tom doma stále slyšel.

Avšak daleko více jsme to jako mladí registrovali po roce 1948, kdy jsme již mohli poněkud více rozumět tomu, co se zde dělo. Věděli jsme, že mnozí naši spolužáci utekli se svými rodiči za hranice a jiní rodiče našich spolužáků byli uvězněni proto, že měli nějaké obchody, nebo nějaký větší majetek. Doma se mluvilo o statkářích, kteří spáchali sebevraždu, a jiných lidech, kteří byli zavřeni. Rodiče uváděli jména takových, které znali a kteří byli dobrými a štědrými hospodáři, ale nyní byli označeni jako vlastizrádci a kulaci a vše jim bylo zabaveno a ukradeno. Mohu říci, že i děti ve škole o tom mluvily, a to svědčí o tom, že to slyšely doma právě tak jako já.

Vím také, že se hodně mluvilo o tom, že „to praskne“ a že to Amerika tak nenechá, a tak mnoho lidí získalo názor, že Amerika je jejich záchrana. (Vůbec si nepamatuji na děti, které by se zastávaly režimu, a to znamená, že ze začátku se zřejmě málokde doma komunistický režim akceptoval.)

Ale Amerika nepřicházela a strach začal narůstat. Začaly první popravy a doma se nemluvilo o ničem jiném. Tuto nespravedlnost začaly chápat i děti.

Komunistický režim použil Junáka, jehož ústředí bylo 25. 2. 1948 násilně nahrazeno prokomunistickým „Akčním výborem ústředí Junáka“. Pak různými nečestnými politickými tahy se Akční výbor Junáka „přetransformoval“ do organizace Pionýr, která vznikla 24.4.1949. Většina skautských oddílů se rozpadla nebo přešla do ilegality.

Mně bylo devět let a matně si vzpomínám, že jsme vlastně už ilegálně přenášeli nějaké „papíry“ odněkud někam jinam, jak nám naši bývalí vedoucí řekli, protože oni už byli pod drobnohledem Státní bezpečnosti. Sice jsme tomu, co se dělo, moc nerozuměli, ale bylo nám jasné, že se děje něco špatného. Je pravda, že jsme se nebáli, protože jsme to brali jako nějakou napínavou hru. Navíc u nás doma o tom, co děláme, nikdo nevěděl. Otec byl zjevně proti komunistickému režimu, ale byla to matka, která začala být iniciativní a hledala nějaké spojení, jak by mohla prospět v protikomunistickém odboji. Matně si vzpomínám, že bez otcova vědomí s někým navázala styk a zjišťovala nějaké informace, které zase skrze mne někam posílala, ale já jsem nevěděl, o co jde.

Všechny tyto věci, které jsem v tomto ohledu zažil, vedly k tomu, že jsem nikdy nevstoupil do Pionýra ani do ČSM, i když jsem byl v budoucnosti pod velkým tlakem. Takových nás bylo samozřejmě víc, i když někdy jsme byli v celé třídě jen dva nebo tři. Někdy byli rodiče voláni do školy, protože naše neúčast v Pionýru narušovala manifestační účast třídy v Pionýru a později v ČSM. Rodiče mě však nikdy nenutili, protože měli k režimu odpor a otec si myslel, že až „přijdou Američané“, bude nám to k dobru. Nedočkal se a byl by zřejmě, po sametové revoluci, velmi rozčarován.

Takže jsme vlastně všichni vzhlíželi k Americe a doufali, že současný režim bude odstraněn. Hlavně dost mladých hltalo vše, co bylo trochu americké. Ze začátku to byla velká sháňka po žvýkačkách, později po amerických vlajčičkách, pro které jsme byli ochotni trpět, když nám je brali. Později si někteří mladí nechali vytetovat na ruku americkou vlajku a ti měli pak velké problémy. Tento amerikanismus se promítal i do sportu. U nás se to projevovalo hlavně v hokeji. Když bylo mistrovství světa, tak se samozřejmě fandilo nám, ale hned pak Americe a Kanadě. V roce 1958, kdy už SSSR patřil k vrcholným světovým týmům, se hrálo finále SSSR-Kanada. Tehdy rozhlas přenášel přímý přenos a samozřejmě silně fandil SSSR.

Byli jsme zrovna v Lucerně na estrádě. Program v nabité Lucerně byl chvílemi přerušován a vysílali přenos. Když Kanada začala vyhrávat, strhl se takový aplaus, že program nemohl pokračovat, a když Kanada vyhrála a dala poslední gól, tak křičel zjevně radostí i reportér (neudržel se). Po skončení estrády byli u východu policajti, aby nedošlo k výtržnostem.

O ohromné poptávce po amerických vojenských dresech a US tornách jsem se již zmínil v článku Čundráci. Policie je mnohdy zabavovala nebo rozstříhala, ale tím víc po nich tito mladí toužili. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak to byl takový truc totalitnímu režimu. V tu dobu se na trhu neobjevovalo žádné americké zboží a vím, že se sháněly i ústřižky z krabic od amerického zboží, které třeba někdo dovezl ze západu, kde byl nápis: MADE IN USA. A když to bylo v barvě, tak to mělo hodnotu. Také jsme slyšeli, že na jednom zámečku americké ambasády vlaje americká vlajka, a tak jsme se tam vypravili. Bylo to vidět z Petřína a my jsme byli „u vytržení“, že je vidět Praha a nad ní americká vlajka.

Ten, kdo měl někoho v USA, byl velmi vážený a měl hodně kamarádů, kteří toužili dostat alespoň nějakou maličkost, na níž bylo jméno výrobce. Ruskými výrobky se zřetelně pohrdalo a když někdo dostal matrjošku, tak si ho nikdo ani nevšiml.

Po roce 1948 hodně lidí uteklo do Ameriky, mnozí se usadili v Chicagu, ale písemný styk byl obtížný, a tak časem svazky zanikly. Mnozí z nás v padesátých letech začali sportovat s tím, že se dostaneme do zahraničí a při první příležitosti utečeme. Také se to mnohým povedlo, ale to byli takoví, kteří se dostali na západ - a to už museli být dobří. My, co jsme cestovali do „spřátelených zemí“, jsme šanci neměli. Někteří z nás však utekli z Jugoslávie. Vzpomínám si na kamarády - reprezentanty, kteří cestovali na Kubu. Letadlo mělo mezipřistání v Americe, a tak oni se dohodli, že tam všichni vystoupí a utečou. V první řadě je nepustili z letadla. A když to chtěli zkusit na zpáteční cestě, tak letadlo letělo přímo bez mezipřistání. To bylo zklamání. A jak to někdy bývá (hlavně u nás), někdo je udal a už se ven nepodívali.

K popularizaci Ameriky přispěly i různé propagační plakáty, kde byli „vrazi z Wall Streetu“ znázorněni jako skřetové s cylindry na nichž byla zobrazena americká vlajka. V jedné ruce měšec se značkou dolaru a v druhé nůž, z něhož kapala krev. Tyto propagační materiály přinesly právě opačný výsledek, než režim čekal. Často se stalo, že někdo přemaloval plakát tak, že na klobouku byla rudá hvězda a na měšci označení rubl.

Další akcí byl sběr mandelinky bramborové, který byl vyhlášen na školách a o níž se obecně mluvilo jako o brouku, který je americkými imperialisty shazován na „socialistická bramborová pole“ a její podélné čáry na krovkách byly ztotožňovány s pruhy na americké vlajce. Tak také byla kreslena jak v Dikobrazu, tak v jiných periodikách. My jsme byli se školou na takové brigádě a bylo vyhlášeno, že kdo jako první najde tohoto amerického brouka, dostane odměnu tisíc korun. Všichni jsme hledali jako „diví“, ale pouze kvůli té tisícikoruně. Tehdy se žádná mandelinka nenašla. Jinde samozřejmě ano, ale to je běžné až do dnešní doby.

V tu dobu začal kolovat vtip: „Na bramborách hodovala mandelinka, když vidí, že se snáší padák s jinou mandelinkou. Chtěla být slušná a tak pozdravila: ,Haudujudů‘. Ta druhá dosedla a nechápavě se na ni podívala a řekla: ,Něpanimáju´,.“

Ke konci padesátých a na začátku šedesátých let, kdy jsem sloužil jako voják s „černými výložkami“ (PTP), jsem registroval i u mých spolubojovníků většinou kladný vztah k Americe - i když u našich útvarů se to dalo očekávat; ale když jsme měli styk s klasickými vojenskými jednotkami, zjistil jsem, že jejich názor se, až na uvědomělé jednotlivce, příliš nelišil.

Po vojně jsem, z jistých hluboce osobních důvodů, změnil svůj pohled na obdiv jakýchkoli mocností a tyto postoje k Americe jsem pozoroval jen jako nestranný účastník. Srpen 1968 přinesl rozčarování i mnohým těm, kteří se na Ameriku dívali skepticky a mnozí z nich se začali dívat na Ameriku jako na garanta demokracie a svobody a spoléhali, že ona nějakým způsobem ovlivní události v naší zemi - ale marně.

Dalších dvacet let, z nichž velkou část tvořilo období „normalizace“, opět přispělo k větší popularitě Ameriky. Myslím, že tomu hodně pomohla rozhlasová stanice Hlas Ameriky, o níž bylo obecně známo, že ji poslouchají i mnozí komunističtí funkcionáři.

Pak přišel rok 1989 a „sametová revoluce“. Zpočátku hrála Amerika v myslích lidí významnou roli, ale během let se z různých důvodů společnost v této věci polarizovala, stejně tak jako v politice. Různých názorů a odborných výkladů na tato témata je tolik, že není možné, aby se v nich mohl běžný člověk orientovat. Stačí se podívat na reakce čtenářů na nějaký takový názor nebo výklad. Když dám stranou reakce primitivní a vulgární, tak jsou zřetelně vidět diametrální názory i takových lidí, kteří se danou problematikou zabývají a jsou, dá se říci, odborníky. Zde nezbývá než nechat na zvídavém čtenáři, čemu uvěří a jaký zaujme postoj. Nakonec – máme svobodnou vůli.

V tomto článku jsem chtěl jen připomenout, že Amerika hrála v naší zemi důležitou roli, a to už od doby, kdy T.G. Masaryk pracoval na zrodu Československa. V článku T.G. Masaryk , který byl uveřejněn 9.9.2002, byly uvedeny zajímavé myšlenky:

„Posledním diplomatickým bojištěm se Masarykovi stala Amerika. Právě zde měl ideální předpoklady k úspěchu. - Jeho vliv zde byl veliký a zdolával všechny překážky. 30. června američtí Češi a Slováci, katolíci i svobodomyslní, podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. K němu se přihlásili i američtí mluvčí podkarpatských Rusínů. Masaryk jednal s diplomaty mnoha zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin, přednášel. Spoluprací s americkými vládními činiteli se mu podařilo dostat se až k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky podrobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné. Poslední otázka padla dne 18. října, když Wilson výslovně odvolal svoje dosavadní stanovisko, a vynesl tak nad habsburskou monarchií ortel smrti. 14. listopadu byl Masaryk ve své říši zvolen prezidentem republiky. S dcerou Olgou se vracel přes oceán, Británii, Francii, Itálii a Rakousko domů. 20. prosince stanul na české půdě.“

Další velmi významná skutečnost spojuje Československo s Amerikou. Ve třicátých letech se stal starostou jednoho z nejvýznamnějších amerických měst, Chicaga Čech Antonín Čermák. Tento úspěšný starosta si udělal v Americe jméno také tím, že svým tělem zachránil amerického prezidenta Roosevelta před kulkou vraha, což zaplatil svým životem. I když jsou názory, že kulka gangsterů patřila jemu, nic to nemění na této skutečnosti - ulice Cermak Road v Chicagu je nejslavnější česká ulice v zahraničí. Ještě dnes, když se někdo zeptá na Čermáka v Chicagu, lidé odpoví: „To byl starosta ve třicátých letech.“ Kdo si dnes vzpomene na jméno starosty Prahy, byť jen před 30 lety? (Mimochodem, epizoda z amerického seriálu, v němž figuroval chicagský starosta Čermák, byla u nás před 30 lety uvedena pod názvem Zangarova zbraň.)

Myslím si, že všechny tyto skutečnosti, které se točí kolem Ameriky, více či méně ovlivnily mnoho lidí v naší zemi, a tak jejich potomci, aniž si to možná uvědomovali, obdivovali Ameriku. Mohlo by to být tím, že spíše inklinujeme k západní než k východní kultuře? Možná ano.

Ale ke komu budeme vzhlížet dnes, když celý svět je v chaosu a doléhá na něj jeden problém za druhým? Když 18.1.2007 skupina prominentních vědců posunula ručičky symbolických hodin Doomsday Clock na čas 11.57, to je čas, který zbývá do světové nukleární či ekologické katastrofy, pak vzniká otázka: Ke komu máme vzhlížet? V jednom článku o dnešní možnosti 3. světové války dospěl odborný autor k závěru: „Nezbývá než se modlit.“ Ale ke komu? A i kdyby byl Bůh, stačí jen se modlit? Na tyto otázky dává odpověď nejrozšířenější kniha na světě – Bible. Každý si ji může přečíst a odpovědi buď přijmout, nebo zavrhnout. Nakonec – máme svobodnou vůli.

publicista



Diskuse


P.M.
3:54
19.2.2007

Forstmeister
17:08
18.2.2007

ceskej Honza
18:29
18.2.2007

P.M.
1:59
19.2.2007

Kolemjdouci
13:50
18.2.2007

P.M.
14:12
18.2.2007

Forstsmeistre
11:32
18.2.2007

Forstmeister
8:38
18.2.2007

ojebavac Marxe
9:37
18.2.2007

Kanuk
4:09
18.2.2007

doxa
11:27
18.2.2007

P.M.
13:55
18.2.2007

od doxy
2:17
18.2.2007

Pasáček koz z Vermontu
19:33
17.2.2007

šakal
23:45
17.2.2007

68
1:19
18.2.2007

albert
19:11
18.2.2007

P.M.
1:22
18.2.2007

JAB
11:14
18.2.2007

albert
19:13
18.2.2007

MaR
15:33
18.2.2007

carda
17:38
17.2.2007

JAB
11:25
18.2.2007

ondys
17:28
17.2.2007

hm
14:18
17.2.2007

nepolitik
15:19
17.2.2007

hoblík
13:01
17.2.2007

MaR
14:08
17.2.2007

x
14:37
17.2.2007

Kubeš
12:04
17.2.2007

Marie
14:09
17.2.2007

MaR
14:30
17.2.2007

P.M.
11:25
17.2.2007

P.M.
11:53
17.2.2007

al islami
10:13
17.2.2007

MaR
14:08
17.2.2007

Houmr
6:41
17.2.2007

J.G. Pasek
6:23
17.2.2007

Autor je publicista?
5:57
17.2.2007

sKoba
8:33
17.2.2007

Ašek
10:37
17.2.2007

Arab
9:50
17.2.2007

Petr H
4:00
17.2.2007

J.G. Pasek
1:16
17.2.2007

J.G. Pasek
1:07
17.2.2007

Brett
1:57
17.2.2007

Zdenek
2:33
17.2.2007

ceský Honza
4:42
17.2.2007

počet příspěvků: 94, poslední 21.2.2007 12:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.