18.11.2018 | Svátek má Romana


VZPOMÍNKA: Praga Piccolo a naše rodina

4.11.2006

V roce 1949, kdy jsem chodil do třetí třídy, se narodil můj bratr. Když měla matka přijít domů z porodnice v Podolí, šel jsem s otcem, abychom ji přivezli domů. Otec však z mého hlediska udělal ohromnou věc: Objednal taxíka. No, to byla událost, protože aut bylo velmi málo a lidí, co vlastnili auto, ještě méně. A tak přijel taxík. Byla to Praga Piccolo. Nasedli jsme a jeli jsme domů. Já jsem se stále natahoval, aby mě bylo vidět, že jedu v autě. Když jsme přijeli před náš dům na nám. Petra Osvoboditele (nyní I.P. Pavlova), měl jsem největší starost, aby mě viděl nějaký spolužák. A stalo se. Zrovna nějací kluci od nás ze třídy šli kolem a já jsem se pomalu významně soukal z auta. Tehdy jsem stoupl v očích spolužáků, protože vyprávěli, že viděli Jardu, jak jede v autě. Dnes je to nepochopitelné, ale tehdy jezdilo víc koňských povozů než aut. V Kateřinské ulici vedle nás přišel o život jeden žák z naší školy, když skočil pod koně, kteří táhli vůz a jeden z nich mu nechtěně šlápl na hlavu. Je to jakoby včera a přitom je to už 57 let.

Můj otec, i když byl úředník (absolvoval obchodní akademii), tak před válkou, než se oženil, pracoval v Anglii, Německu a také se jednu dobu živil jako řidič autobusu, když jezdil až na Podkarpatskou Rus. Jednou mu v Karpatech v zimě „vyplivl“ autobus a omrzl mu palec u nohy. Tedy jedním slovem byl dobrý šofér (označení řidič se takřka nepoužívalo).

Štefánikův dům, kde jsme bydleli, se stal Domem armády, a tak jsme se museli v roce 1950 přestěhovat na Smíchov na Malvazinky. Asi v roce 1951 začal otec koketovat s myšlenkou, že koupí auto. Nikomu to neřekl, ale sháněl nějaké auto za výhodnou cenu, aby nás pak překvapil. Přestože nám vždy při každém nákupu opakoval anglické přísloví: „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat laciné věci“, jednal přesně naopak. „Lepší je koupit si troje laciné boty, jak jedny drahé,“ říkal, ale já jsem zjistil, že to nikdy nefungovalo a nefunguje to ani dnes..

A také podle tohoto scénáře koupil „výhodně“ auto. Jednoho dne přišel domů s tajuplným výrazem a mluvil v jinotajích, až nás vyzval, abychom se šli podívat ven před dům. A tam to stálo. Tmavomodrá Praga Piccolo z r. 1929 nebo 1931 (v technickém průkaze byla obě data výroby). Koupil jí „výhodně“ od jednoho řezníka, který v ní vozil telata i prasata. Ovšem vnitřek byl jakž takž vyčištěný. Otec vytáhl slavnostně kliku a začal obřad, který jsme zakrátko a nadlouho dobře znali, protože vždy motor natáčel až do úmoru. Když konečně chytnul, vesele jsme nasedli a jeli na projížďku do Prokopského údolí, které tehdy bylo cílem výletů a bylo vlastně za Prahou. „Chceš si to zkusit?“ řekl otec a pustil mě za volant. Ujel jsem několik metrů a najel na hromadu štěrku u cesty. Auto se naklonilo a už se začalo převracet na bok. Naštěstí seděl otec vlevo (řízení bylo vpravo), rychle vyskočil a auto držel plnou silou než popojelo z hromady. A srovnalo se. „Co děláš ty hňupe, proč zatáčíš,“ zařval otec a od volantu mě vyhodil.

Po této první projížďce mně začaly nebývalé problémy, protože jsem se stal asistentem při opravě Pikoly. Opravy probíhaly permanentně. Otec ležel pod autem a já jsem musel asistovat, podávat mu nářadí. Každou chvíli jsem dostal vynadáno, protože jsem nepoznal žádaný „vercajk“ a podal mu něco jiného. Protože od začátku nešel startér, vzhledem k „očesanému pastorku“ (ozubené kolečko, které se vysunovalo do věnce umístěného na setrvačníku motoru), otec sháněl všude možně, až ho nakonec nechal vyrobit v jedné traktorové stanici, která byla v jeho rezortu. Když ho slavnostně přinesl domů, prohlásil: „Teď už kliku nebudeme potřebovat; jen jako pojistku.“ Celé odpoledne montoval startér a usazoval ho do motoru. Jeden šroub, který připevňoval startér k motoru byla tak nepřístupný, že mu matka asi stokrát vypadla, než ji našrouboval. Samozřejmě, že jsem dostal jmen, že by stačila na vydání menší knížky.

Nakonec byl startér úspěšně namontován. Otec sedl do auta, zapnul klíček a zmáčkl tlačítko. Ozval se zvuk nejasného původu, ale najednou motor naskočil. Otec na mě hodil vítězoslavný pohled a jeho radost neznala mezí. Auto jsme uklidili do garáže a těšili se na nedělní výlet na Slapy.

V neděli jsme se připravili, matka udělala svačinu a sešli jsme ke garáži. Auto jsme vždy vytlačili a přistavili k chodníku. Hrdě jsme nasedli do Pikoly tak, aby nás každý viděl a otec sednul za volant. Šibalsky se usmál a stlačil tlačítko startéru. Ozval se zvuk, který připomínal cirkulárku – a nic. Znovu a nic. Zuby na pastorku byly opět „očesány“. Chvíle rozčilování a nadávání přešla do roviny praktické a otec vytáhl starou dobrou kliku. Sousedka, která to pozorovala z okna, se škodolibě usmívala. Po asi čtvrt hodině marného „škubání“, když z něj „lilo jak z koně“, řekl: „Zkusíme to pustit z kopečka.“ Motor naskočil a my jsme vyjeli.

Jeli jsme po „Štěchovické dálnici“, neboli „betonce“, jak se tehdy říkalo jediné slušné silnici v okolí Prahy. Naše rychlost dosahovala až padesát v hodině (tachometr měl ale počítač v mílích, což bylo skoro osmdesát kilometrů v hodině). Další problém nastal ve štěchovickém kopci. Zjistilo se, že při větším zatížení motoru se ztrácí voda a motor se přehřívá, což se lehce poznalo ze značného úniku páry vpředu u chladiče. Zastavit a vypnout motor. Otec vzal nějakou nádobu a vypravil se sehnat někde vodu. Přišel za chvíli, nevím odkud vodu vzal, snad z nějaké studánky. Dolil vodu, ale nastal další problém. Když byl motor horký, nechtěl naskočit vůbec. Otec snad hodinu marně točil klikou, až vypadal jako automechanik, který právě vylezl z montážní jámy. Do té doby však motor vystydl a pak naskočil.

Od té doby jsme již při každém zastavení hledali místo, které bylo „z kopce“. Cesta na Slapy, respektive do jejich okolí trvala celé dopoledne (tato doba by mně dnes stačila na cestu do Ostravy). Tehdy ještě Slapská přehrada neexistovala, a tak jsme odpoledne strávili v krásné přírodě. Cesta zpět trvala podstatně méně, protože jsme nenarazili na žádný kopec, kromě nahoru na Malvazinky. Když jsme těžce na dvojku vyjeli kopec, šla z nás pára jako ze sentinelu (nákladní auto na páru, které ještě na začátku padesátých let jezdilo po Praze). Honem domů pro vodu a zchladit motor, objet Cihlářku, aby se teplota vyrovnala.

Po této cestě otec věnoval opravám mnoho času a peněz. Někdo tajně vypátral, že částka, kterou dal otec za auto včetně všech oprav, již přesáhla částku, za kterou by bylo auto nové. Nikdo se nikdy neodvážil o tom ani zmínit, jen jednou babička a bylo zle.

Po čase se plánovala a připravovala cesta na Moravu, do rodiště mých rodičů a také místa, kde jsme celé mládí trávily my děti prázdniny a kde jsem já strávil část druhé světové války. Bylo to asi tři sta kilometrů, a tak příprava byla skutečně velmi pečlivá.

Dojeli jsme (ale bez auta). Cesta trvala dva dny. Poslední úsek cesty jsme dojeli vlakem. Proč? Někde za polovinou cesty, mezi loukami, Pikola z neznámých příčin zastavila. Přes několikahodinové úsilí a točení klikou „do zblbnutí“ se otci nepodařilo Pikolu nastartovat a tudíž se jeho úsilí nesetkalo s úspěchem. Moje matka, která byla taková nóbl dáma, se strašně styděla, když jel někdo okolo a smál se, že stojíme (aut moc nebylo a když stálo, tak zlomyslní lidé se smáli – určitě ze závisti). K večeru to otec vzdal a vypravil se pro pomoc. Když ho matka zdálky zahlédla, skoro se zhroutila. Otec šel se sedlákem, který vedl krávu s postrojem. Milou krávu zapřáhl, provaz uvázal za nárazník a pomalu jsme jeli k vesnici. Matka, ač dáma, si lehla na zem mezi sedadla, aby ji nikdo neviděl a přikryla se dekou. Myslím, že kdyby tenkrát někdo ten povoz vyfotografoval, dodnes by ta fotka byla vystavována.

My děti s matkou jsme druhý den dojely na místo vlakem. Otec nějak zařídil, aby auto někdo za nemalé prostředky opravil. Cestu zpět do Prahy si již nepamatuji a ani nevím, zda jsme jeli Pikolou nebo vlakem.

Nyní otce napadl spásný nápad, jak ušetřit. „Budeme jezdit na červený benzin,“ řekl. Červený benzin byl v tu dobu velmi levný a sloužil jen pro nákladní auta. Použití tohoto benzinu soukromými auty bylo trestáno vysokou pokutou a esenbáci velmi často právě toto kontrolovali. Jak? Obvykle si nechali otevřít kapotu a vzali vzorek benzinu z karburátoru. Než totiž řidič stačil přepnout na bílý, tedy normální benzin, nestačil se z karburátoru spotřebovat. A proto, když zjistili v dálce kontrolu, rychle přepnuli kohoutek, motor „protůrovali“, zbytek červeného benzinu se spotřeboval a při kontrole bylo vše v pořádku. (Ovšem oni stáli vždy za zatáčkou, aby nebyl prostor pro takovou manipulaci.) Ovšem někdy byla kontrola i celého auta a pak už to bylo horší.

Otec tedy vymyslel něco zcela unikátního: V jedné z traktorových stanic, jež mu byly podřízeny, si nechal udělat zvláštní nádrž, která zřejmě neměla obdoby. Byla vyrobena na míru, aby se vešla pod polstrování pod střechou. Byla dlouhá a široká jako auto uvnitř a asi jen tak 7 cm silná s kohoutkem v pravém předním rohu nad řidičem a dokonale „zakamuflovaná“. Podle dveří šly dolů okrasné gumové hadičky obalené stejnou látkou jako polstrování v autě. Tu otec vyvlékl a nasadil místo ní benzinovou hadičku stejného průměru a vyvedl ji pod přístrojovou deskou do motoru, kde ji před karburátorem nějak napojil. Kohoutky byly zkonstruovány tak, aby bylo možné přepnout benzin z červeného na bílý, než esenbáci stačili odebrat vzorek z karburátoru. Na to, že otec byl úředník, bylo toto dílo dokonalé, a o tom, kde je nádrž umístěna jsem věděl jen já.

Nikdy nás neodhalili a kontrola proběhla několikrát. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ovšem ani za těchto okolností nebyla tajná nádrž odhalena; bylo to jinak..

Jeli jsme opět na Moravu. Předtím již bylo auto po různých opravách a výměně různých dílů. Otec natankoval (nebylo to jednoduché) naši „konspirativní“ nádrž plnou a ještě si pro jistotu vzal pětilitrovou plechovku s červeným benzinem pro nouzový případ. Já jsem seděl vpředu, vzadu moje matka, devítiletá sestra a tříletý bratr. Vyjeli jsme ráno a „řítili“ se krajinou. Když jsme zastavili, abychom se protáhli a nasvačili, tak už opět auto nechytlo. Asi po dvou hodinách různých pokusů a oprav se otci podařilo s mojí pomocí (ta spočívala v tom, že jsem seděl za volantem a vytahoval a zatahoval „čokla“ neboli sytič a šlapal na plynový pedál, podle otcových pokynů) auto nastartovat. To se ještě za nějakou dobu opakovalo, a tak když jsme přijížděli někam k Brnu, už byla tma. Vzhledem k stálému startování a používání „čokla“ benzin ve střešní nádrži došel. „Přece nepojedeme na bílý benzin,“ řekl otec. „Už je tma, a tak nás nikdo nebude kontrolovat.“ Vytáhl tedy hadičku z karburátoru, nasadil na ni trubičku, tu strčil do plechovky s červeným benzínem a dal si ji k pravé noze a opíral se o ni, aby nespadla. A jeli jsme.

Po nějaké chvíli jízdy jsme vjeli do zatáčky a najednou se těsně před námi objevilo červené světlo policejní kontroly. Všichni, ale hlavně otec, jsme strnuli. Esenbák si posvítil dovnitř a žádal po otci vůdčí list. Vtom si posvítil baterkou dovnitř, protože se mu něco nezdálo na otcově poloze s pravou nohou přitisknutou k nádržce s benzínem. Posvítil si na podlahu a viděl zřetelně napojení hadičky. Beze slova si posvítil na otce a tu jeho mimiku bych zřejmě neuměl popsat. Esenbák si pak posvítil na mne a pak se zaměřil dozadu. Postupně zasvítil na vyděšenou matku, sestru a na malého bratra. Pak se významně ještě podíval na tu nádržku a na otce a řekl: „Jeďte.“ To je zážitek, na který se nezapomíná, a já jsem přesvědčen, že to byl člověk, který měl také rodinu a dobře věděl, co by se stalo, kdyby otce oznámil. Samozřejmě, že mohl být povýšen, pochválen nebo obdržet nějakou jinou výhodu, ale on to přešel s ohledem na lidskost. Ano, jsou situace, kdy lze i při přestupku postupovat lidsky vzhledem k přestupníkům, za předpokladu, že to nejsou nenapravitelní zločinci.

Časem se červený benzin zrušil, a tak otec nádrž vymontoval. Mrzí mě, že jsem ji za mnoho let, co byla v garáži, vyhodil, neboť bych ji dnes nabídl jako raritu do muzea starých pragovek.



Diskuse


tich@dohoda
10:45
5.11.2006

Vítek
8:52
5.11.2006

pazba
0:10
5.11.2006

Autor
8:32
5.11.2006

AeroKarel
23:00
4.11.2006

Vadí/nevadí
7:31
5.11.2006

68
19:15
4.11.2006

Autor
9:38
6.11.2006

bruner
13:02
4.11.2006

68
20:29
4.11.2006

bruner
22:27
4.11.2006

cipísek
18:14
5.11.2006

R
7:41
4.11.2006

R
7:58
4.11.2006

JAB
5:41
4.11.2006

počet příspěvků: 26, poslední 6.11.2006 09:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.