20.9.2018 | Svátek má Oleg


VZPOMÍNKA: Policie a já

9.3.2018

Tohle je vyprávění o běžných policistech, kteří řídí dopravu, jezdí k dopravním nehodám, u nás ve vsi chytají zatoulané psy. Nebude o těch, kteří v minulosti rozháněli demonstrace, a už vůbec ne o těch, v jejichž kanceláři jsem párkrát pobýval. Ostatně to byla bezpečnost státní, zatímco na křižovatkách byla veřejná. Dnes se dá psát, a píše se, o policii různě, obvykle nespokojeně. Spokojenost přijímáme jako samozřejmost. A také si neuvědomujeme, že uniforma neznamená, že jsou všichni stejní. My občané také ne, odlišuje nás navzájem oděv, ale uniforma je anonymní. Měl jsem v životě štěstí na slušné ochránce zákona.

Poprvé se můj kontakt, tehdy se strážníkem, odehrál za války, a byl jsem ve vedlejší roli, v kočárku. Protagonistou byl venkovský vlčák Reksa. Občas jsme bývali na venkově u starých bezdětných manželů, jejichž pes si mne přivlastnil. O něm jindy. Jednou bylo nutno zajít někam na injekci, moje očkování, matka se vypravila s kočárkem, mým bratrem a psem na vodítku. Bez psa to nešlo, musel na mne dohlížet. Expedice se setkala se strážníkem, který, veden slušností, se naklonil nad kočárek, chtěje, jak je běžně zvykem, pochválit hezké mimino. Vysvětlujte psovi zásady slušnosti. Reksa se v ten okamžik zakousl do rukávu uniformy. Netušil, že do uniformy se netluče, nestřílí, ani nekouše. Pohněvaný strážník chtěl v prvním hnutí mysli psa zastřelit, ale nakonec změkl a nechal rodinu odejít – „Jen si toho psa pořádně hlídejte!“

Příběh druhý, již po válce. Rodiče s námi šli do Bílé labutě, tehdy asi nejvýznamnějšího obchodního domu v Praze. Bývala tam hlava na hlavě. Dávno jsem tam nebyl, takže nevím, zda tam ještě vůbec nějaké hlavy bývají. Podstatné bylo, že jsem se v těch davech rodině ztratil. Pamatuji si hlavně vyprávění našich – hrůza, dítě zmizelo. Po doporučení k návratu domů tak učinili, a za chvíli jsem dorazil také já, eskortován strážníkem. Znal jsem naši adresu, nebyl problém dodat mne na ni. Prý jsem byl na rozdíl od rodičů v docela dobré náladě. Po pravdě, dostal jsem také nějaké bonbony.

Už mnohem později, začátkem osmdesátých let, jsme byli pětičlennou rodinou – máme tři děti. K tomu tehdy konečně auto – škodovku, která sloužila k častým cestám za Prahu ke tchyni. V sobotu ráno, jako vždy, jsem po spakování vyšel nejdřív k autu, na první pohled vypadalo dobře. Na druhý ne tolik. Chybělo pravé přední kolo. Zařadil jsem se asi jako třetí do čekárny na nejbližší služebně tehdy Veřejné bezpečnosti. Sympatický muž mne vyslechl, pookřál viditelně po sdělení, že je to jen kolo, a ne celé auto. Mám počkat, hoši si mne vyzvednou.

Hoši, asi mého tehdejšího věku, mne posadili do služebního auta. Pamětníci – to byly žlutobílé vozy přezdívané „mlíkaři“. Oba byli příjemní, od rána „jezdili po vloupačkách“. Teď změna. Jeden se mne zeptal, jak se v autě cítím. Pravil jsem, že sedadlo je dobré, ale jistý psychický diskomfort. Vtíravý pocit, že ten zloděj jsem já. Prý to říká víc lidí. Rád věřím. Nejhorší to bylo před domem, kolem bydlelo dost důchodců sledujících z oken život.

Na místě činu jsem od příslušníků, jak se jim tehdy oficielně říkalo, uslyšel: „To byl slušnej zloděj!“ Trochu protimluv. Prý rozhodně, protože auto vyheveroval, podložil cihlami, a navíc nechal na místě poklici na kolo a čtyři matice. Ano, byl slušný. Ty matice se tehdy totiž nedaly sehnat. Kolo snáz. Při jeho montáži přišly vhod i ty cihly. Pak už jen oznámení pro pojišťovnu, že se stíhání zastavuje.

Začátkem devadesátých let bohužel nezůstalo u kola. Před víkendovou cestou k babičce zmizelo celé auto, které, jako většina, parkovalo na ulici před domem. Opět ta cesta policejním vozem, opět pocit provinilce. Dva policisté ohledali místo – „Víte, v téhle ulici se nejvíc krade. Na druhé straně je park a tam zloděj v noci snadno zmizí.“ Prý chytli jednoho, který byl hodně při těle a zůstal vzpříčený za volantem. Oba strážci zákona byli příjemní, chápali situaci cesty k babičce, neboť sami měli rodiny. Jak nepokrytě naznačili, ani tentokrát se nic nevypátralo. Asi to platí pořád, doufám, že přece jen méně.

Pokročíme v čase. Na vozovkách se začaly objevovat zebry, pruhy pro chodce. Bydleli jsme na Vinohradech, kde se hlavní ulice toho jména svažuje k Václavskému náměstí. Tehdy jsem říkal, že ve zmíněné čtvrti platí pravidlo auta jedoucího dolů, což bylo i na vedlejších komunikacích, takže nebylo dobré slepě spoléhat na pravidlo pravé ruky. Ovšem přejít Vinohradskou býval kaskadérský kousek i na zebře. Starší lidé o holi raději volili delší okliku k některému semaforu. Sám jsem jeden ošidný přechod křižoval dvakrát denně. Jednou jsem zas postával na kraji chodníku, když vedle mne stanuli dva mladí policisté. Zdvořile jsem požádal, zda se mohu vtisknout mezi ně, takto eskortován jsem přešel, a poděkoval. Rozloučili jsme se v náladě neváhám říci veselé.

Jindy jsem čekal na stejném místě obrněn trpělivostí chodce, když najednou, jako zázrakem, začal celý konvoj aut z obou směrů zastavovat. Hrdě jsem vkročil na zebru, se sebevědomým pocitem, že můj nevraživý pohled konečně přinesl plody. Studená sprcha je obrat, který sem patří. V polovině vozovky jsem se ohlédl – kousek za mnou šla policistka, která mne mezitím doháněla. Znal jsem ji od vidění, byla mladá, mimořádně hezká. Nezastavovala se jen auta, ale také někteří muži na chodníku.

Policejní sbor se feminizoval, což je nutné a dobré. Nedávno jsem musel komunikovat s Policií České republiky o problému u nás ve vsi, nepříjemnému nám i sousedům. Potřeboval jsem vědět, zda nám může uniformovaný sbor nějak pomoci. Odpověděla mi policistka z Krajské správy, korektními, ale v kontextu velmi příjemně formulovanými maily. Napsali jsme si několikrát, měla se mnou vzácnou trpělivost. Jsem senior, chápu pomaleji.

Do nesnází mne uvedlo vychování, ještě ze školy, kde jsme se učili, že dopis začínáme oslovením, jménem, a má-li dotyčný titul, pak tím, má-li jich víc, potom nejvyšším. Neučili jsme se dnes oblíbené „dobrý den“. Každý se nějak jmenujeme. Tady ale byly různé tituly. Ta policistka má jednak „světský“, vysokoškolský, magistr, ale k tomu pak policejní v rámci praporčické, to před jménem, a další, inspektorský, pod jménem. Tady je každá rada drahá. Rád bych ji potěšil správným oslovením, ale nejsem si v tomto případě jist hierarchií. V amerických detektivkách to bylo snazší – Colombo je prostě poručík. Takže té ženě alespoň takhle děkuji za to, že mám s policií další dobrou zkušenost, a to bez ohledu na to, zda jsem ji oslovil správně.



Diskuse


A. Nikoloki
4:22
9.3.2018

J. Jelínek
8:46
9.3.2018

J. Farda
14:45
9.3.2018

J. Jurax
0:03
10.3.2018

počet příspěvků: 4, poslední 10.3.2018 12:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.