Seznámili jsme se na právnické fakultě tehdejšího pražského, nepříliš vysokého Karlova učení. On byl jeden ročník výš než ten můj a právě byl březen 1953 a ve smuteční hale se konala tryzna o permanentním odchodu do pekel J.V. Stalina, největšího genia všech věků, o pár dní poté následován svým žákem Klementem Gottwaldem, věrným, leč syfilitickým. Prostory nacpané snad částečně doopravdy truchlicí mládeží, východy hlídány modrokošilatými dychtivci, aby nikdo neunikl. Hodně se tehdy mezi nimi budovatelsky vyznamenával Zdeněk Jičínský, posléze jeden z hlavních tvůrců nové, nepříliš relevantní ústavy, již značněji socialistické.

Setkání a seznamování v takovém riskantním prostředí si vyžadovalo trpělivost, oťukávání, správný čich, aby to dobře dopadlo. S Lambergem to dopadlo znamenitě, brzo jsme se domluvili. Představuji ho vám: černovlasý, brýlatý, štíhlý, hlas hluboký, směrem k brumendo, pozoruhodný lingvista, plynně si počínající v několika směrech.

Z rodiny zřetelně židovské, zrodem nejpíš v Liberci, původním sudetském Reichenbergu. S podrobnostmi rodinného prostředí se nesvěřoval, nikdy jsem se nedozvěděl, jak a zda válku přežili. Tento Robert, mnou Bobajs zvaný, přežil úprkem na Slovensko, v tamějším prostředí se výtečně vyznal, dovedl se vydávat za autentického dráteníka.

Dotáhli jsme to k promoci, nastala vojna, v mém případě černé výložky bez zbraně, po ní já do taláru, on do nějakého právního oddělení národního podniku. Uplynulo pár roků a potkali jsme se v New Yorku, kam nás to vítr osudu odevlál. Zásluhou náhodného setkání jsme se začali podrobněji seznamovat. Stejně jako mně se mu podařilo permanentně vzdálit od budování beztřídní společnosti, což zřejmě učinil via Norsko, nejspíš započal se svým budováním kapitalismu někde mezi fjordy. Podrobnosti jsem se od něj nedozvídal, třeba se z něj vůbec nestal Viking, ale Helvét s hodně svou častou švýcarskou bází. Stal se významným dopisovatelem předních novin v bavorském Mnichově, jakož pak zámořským dopisovatelem švýcarských Neue Zürcher Zeitung s bází v New Yorku se zaměřením na United Nations - OSN.

Tam se dostavil via Švýcarsko se svou českou manželkou Věrou, absolventkou dějin umění, jiná mentalita, na rozdíl od Bobajse nijak explozivní. Děti neměli, kočky či kocoury, ty ano.

Byl jsem přítomen jehoznačnému rozvášnění na tiskové konferenci v OSN na téma Kurdů, jejichž osud jako by nikoho nezajímal. Lamberga ale zajímala a oprávněně se rozvášnil směrem k oficiálnímu mezinárodnímu mluvčímu, který se uchechtával Bobajsově nevoli, proč že se trápí skutečností, že Kurdové nemají svůj vlastní stát. Přestřelka započala: Kurdové mají svůj jazyk, kulturu, tradici, celkem jich je něco kolem třiceti ař čtyřiceti milionů, ovládáni čtyřmi cizími státy, každý jiným směrem - Turecko, Sýrie, Irák, Írán. Vyřešit by se to mělo. Moc bych jim to přál.

- - -

Byl jsem svědkem mohutnější exploze nikoliv v souvislosti s Kurdy, ale s českou neblahou historií stalinismu. Dozvěděll jsem se, že Jiří Pelikán, někdejší ulttrastalinista, likvidátor kariér tisíce politicky nevhodných studentů, najednou jakožto italský socialistický poslanec, člen Evropského parlamentu, obdržel pozvání do Ameriky, k němuž jako bývalý komunista potřeboval získat výjimku v podobě vstupního viza.

Tu výjimku obdržel, takže cesta otevřena k vystoupení na Kolumbijské univerzitě, mé alma mater. Do příslušné haly jsme přišli první a sedli do první řady. Předpokládal jsem výbuch a okamžitě se dočkal. Bývalý Čech a pozdější Ital se dostavil a promluvil plynnou angličtinou. Daleko se nedostal, byl Lambergem přerušen dotazem, kde že se svou ničivou stalinskou minulostí našel tolik drzosti přijít do takového prostředí.

Takto se do něho strefil, pořádný zásah, najednou mi ho bylo téměř líto, s obavami, jak on na něco takového odpoví. Pelikán se s tím vypořádal znamenitě, asi takto: „Podílel jsem se na mnoha svinstvech, ty mi nelze prominout. Když se mi konečně rozsvítilo a byl si toho všeho vědom, zbývaly mi tři možnosti: za prvé, buď v těch svinstvech pokračovat, nebo, za druhé, se od nich distancovat a již se vůbec nijak neangažovat, nebo, za třetí a nejobtížnější, nejvíc hříchů odstranit, s vědomím, že vše se nemůže naplno povést a že budu slyšet to, co jsem právě zde slyšel.“

(Lépe to vyjádřit nemohl a krátce poté na State Departmentu jsem měl příležitost vidět, jak se za jeho slovy dostavil správný čin. Konala se tam konference pro pár pozvaných, vždy dva za každý lido-demo - a za tehdejší ČSSR to právě byl Pelikán a já. Začal se prohrabávat v papírech a cosi mi ukázal: záznam ze zasedání pražského politbyra z minulého týdne. Též padla zmínka o Pelikánově prezidenství Mezinárodního studenstva, kde jeho náměstkem byl pozdější první tajemník čínské komunistické strany, konečně prosazující jakousi liberizaci.)

- - -

Jiná, zcela příjemná příležitost se udála na soukromé párty, na niž přišel Ivan Sviták a zejména i Jiří Voskovec, s nímž jsem se tehdy poprvé seznámil. Na rozdíl od většiny přítomných popíjel střídmě. Posléze ¨se se mi podařilo získat jeho pozornost svým povídáním o řeči Pidgin English - což je jeden z oficiálních jazyků například mezi Papuánci. „Loket“ se například řekne skru bilong han (“šroub náležející ruce“) a krokodýl je pukpuk.

Krátce poté švýcarské noviny svého zahraničního dopisovatele Lamberga přeložily do Brazilie - do Ria na nejnáramnější adresu bájné pláže Copacabana. Bydlel tam na desátém poschodí v luxusu s výhledem na Avenida Atlantica a oceán. Přiletěl jsem tam k němu a přivezl konzervy pro jeho rozmazleného kocoura, který dával přednost amerikánským výrobkům. V Riu se tehdy tísnilo pět milionů obyvatelstva. Davy laskavé, laškovné, kde je třídní boj? Ne ve vztahu mezi mužem a ženou, ujistil mě můj hostitel. Zrovna telefonoval na jakýsi úřad. „Výborně, obejmu vás,“ oznámil do sluchátka.

„Dvakrát?“ požádala.
„Jednou, ale pořádně. A dám vám pusu.“
„Kolik?“
„Tucet.“
„Ne - chci jich tisíc!“

Dotyčnou samořejmě neznal, ale tak to tam chodí, přivětivost se oceňuje.

Jenže kdo ví, už jsem tam několik roků nebyl, třeba tam rovněž začal řádit povyk se sexuálním harašením.

Ponoukl jsem ho, abychom vyjeli do hor uniknout vlhkému horku. Minuli jsme odbočku na Nova Fribourg, město, které vybudovali němečtí kolonisté, a na Teresopolis, pojmenované po Marii Terezii. Naší konečnou zastávkou bylo vyhledávané lázeňské sídlo Petropolis, kde nás očekával krajan Otto Heiling, baťovák na penzi. Čeští komunisté na jeho někdejšího zaměstnavatele nasazovali psí hlavu, jaký že to prý byl nemilosrdný vykořisťovatel, obviňovali ho i z genocidních choutek vystěhovat český národ až někam do Patagonie. Zatímco skutečný Baťa zachraňoval své židovské zaměstnance odesláním na bezpečné výspy mimo Hitlerův dosah. Několik zachráněných jsem potkal v karibské oblasti a pak tedy i v Brazilii. Lázeňské město Petropolis, kde dědic trůnu Pedro Gaston Orleáns e Bragana jezdí městem na koni. (Pedro měl zájem o důstojnickou kariéru. Uspěl ve Vídni, dostal se k hulánům, posádkou v Čechách. Oženil se s komtesou z Chrudimi, spolu měli princátko, které piplaly české chůvy. Dnes muž v nejlepším pokrokovém věku se rád upamatuje na doby svého českého dětství.)

V Petropolisu je pohřben slavný spisovatel Stefan Zweig, který spáchal sebevraždu údajně kvůli pesimistickým předtuchám, jak nepovedeně bude vypadat svět po právě vyhrané druhé světové válce. Tento Zweig byl strýcem českého literáta, exulanta Egona Hostovského. To mi v New Yorku tvrdil.

- - -

Několikrát jsem poté Brazilií šmejdil: Hlavní město Brasilia, metropolis Manaus uprostřed džungle na rovníku, kam nevede ani jedna silnice, poté Belem, Salvador (Bahia), Curitiba, mohutné vodopády Iguasú, u řeky Paraná v trojúhelníku států Brazilie, Paraguaye, Argentiny.

Bobajs se s Věrou rozvedl, aniž se příliš rozkmotřili, povedlo se mu parádní interview s prvním marxistickým prezidentem na jihoamerickém kontinentu: toť ovšem Salvador Allende Gossens, zvolen v roce 1970. Prosazoval radikální reformy znárodnění podniků vlastněných cizinci, velice si odcizil střední třídu národa, mezitím poskytl interview německy perfektně mluvicímu dopisovateli Lambergovi, za falešného předpokladu, že ho poslal soudruh Honecker z Dederonie. Po zjištění skutečnosti nesprávného novináře vyhodil, což bylo 11. září 1973, následováno pravicovým převratem, Allendovou sebevraždou a rok poté nastoletím diktatury generála Pinocheta.

Naposledy jsem Bobajse viděl na jeho nové adrese v Argentině, v Buenos Aires,

čili přesun z Brazilie a z portugalštiny do španělštiny, automatická to maličkost, nyní s novou místní manželkou. S ní si má stará jediná manželka pěkně popovídala, my pánové česky švitořící též vzpomínali na doby pražské.

Posléze mu začal slábnout zrak a zemřel. Musíme tam všichni.

DOOPRAVDY KONEC