Nad jeho rakví s Davidovou hvězdou promluvil v Hericy u Paříže katolický biskup, který kvůli tomu přiletěl z Prahy. Pražský rabín za něj, katolíka, nechal ve staronové synagoze odzpívat kadiš, modlitbu za židovské mrtvé. Biskup i rabín s úctou patřící těm nejmilejším a nejváženějším umluvili každý nějak svého Boha, aby přivřel oko i nad jeho dobrovolným odchodem ze života, vírou i církvemi jinak po tisíce let odmítaným. Ale Pámbů nás má všelijaký, a Pavla měl rád. Pavel, Šavel, katolík, Žid, Čechoslovák a světoběžník, vlastenec, velezrádce, uprchlík, pan novinář, ministr, táta...

Nikdy mu nechyběla odvaha. Prostě nikdy. Až do konce. Československo mu bylo vlastí, ke které měl už jako kluk majetnický vztah. Byla to jeho země a co se dělo jí, dělo se jemu, a proto bylo osobním. Proto se postavil fašismu, proto burcoval proti poválečným násilnostem a kolektivní vině odsunu německy mluvících občanů této země. Proto se okamžitě postavil proti komunistickému tažení k moci, a vydržel v něm jako ocejchovaný nepřítel státu číslo 1 až do konce po více než čtyřiceti letech. Nešlo mu o boj. Vstupoval do každého z těch historických a předem prohraných soubojů s nespravedlností prostě proto, že byl, že považoval za potřebné, aby se proti té které nespravedlnosti ozval alespoň někdo. Říkal, že měl krásný život.

Nesnášel lidskou stádnost a o to víc miloval a snil o světě a vlasti rovných lidí, kteří si každou bolest a neshodu umějí vypovídat a rozřešit s humorem a nadhledem. Říkal, že tady bude dobře, až se jednou naučíme namísto hledání a zvýrazňování toho, co nás rozděluje, hledat to, co nás spojuje. A tak se snažil i jednat. Proto pomáhal rozvíjet rozhovory a dialog mezi exilovými ex-komunisty a těmi, koho ti první pomáhali do exilu vyhnat po roce 1948. Byl mezi prvními, kdo napomáhal česko-německému dialogu po roce 1990. Ta jeho tolerance někdy některým i vadila a možná ji měli za slabost stárnoucí legendy. Jenomže pak pochopili, že Tigridova tolerance mohla být o to širší, o co nesmlouvavější byla jeho principiálnost. O lži se nediskutuje. Podvod je podvod. Totalitní ideologie a režimy – komunismus, fašismus a nacionalismus – jsou pro demokrata nepřijatelné.

Psal si deník, hlavně po návratu do Prahy. Nakonec ho zničil, protože prý ještě nejsme dost dospělí, abychom respektovali a měli rádi skutečnost bez příkras a idolů. Českou politickou elitu měl za nezralou a zbytečně lhavou. "Skutečného politika," říkal, "poznáte podle jeho okolí. To mu musí odrážet celou skutečnost, tedy i nesouhlas s Jeho Dokonalostí. Pokud tam ale nenajdete jediného člověka s vlastním názorem, jste v Čechách." I proto jeho nadhled a humor chybí. Jeho přátelství a autorita. Asi by se divil, že nepoučitelní čeští komunisté dnes znovu nacházejí stejně nepoučitelnou podporu otrávených voličů. Ale – kdyby tu byl – je jedna věc jistá. Nikdy by nesložil ruce v klín. Je to pořád ještě jeho země.

27. října by se Pavel Tigrid dožil pětadevadesáti let.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)