29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Paní Hilda

3.2.2007

Před čtvrt rokem jsem s velkou radostí připsala ke své črtě o paní Hildě Hojerové – Čihákové doušku. Prezident republiky ji totiž 28. 10. 2006 při příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka za odboj. Můj příspěvek vyšel na stránkách internetového deníku Neviditelný pes. Dnes se mi píše hůř.

Často jsem na Hildu v poslední době myslila, vždyť devátého prosince oslavila v příznivém fyzickém a v obdivuhodně výborném duševním stavu už své sedmadevadesáté narozeniny. Naposledy jsem ji potkala někdy před koncem roku na Václavském náměstí. Šla zavěšená do mladíka, s kterým živě komunikovala. Byl snad ten sympatický mladík její pravnuk? Nevím. Nechtěla jsem je rušit a nezpozorována jsem pokračovala dál svým směrem. Bylo to v listopadu, nebo snad v prosinci, přemýšlím teď. Ale vždyť je to jedno, důležité je, že Hilda na mě při tom letmém setkání působila čilým a svěžím dojmem.

Včera jsem narazila na starou fotografii z dětství. Hilda před naší chalupou v Jizerských horách sedí na saních se dvěma malými dětmi - se svým vnoučkem Milošem a s mojí malou sestrou Zuzkou. Podle stáří dětí jsem odhadla, že snímek musel být pořízen někdy počátkem šedesátých let. Hilda s okouzlujícím úsměvem na tváři a v apartní perziánové čapce je elegantní, ačkoliv byla fotografována v ryze rodinném prostředí. Ostatně co se divím, Hilda je na tom zasněženém kopci šaramantní tak jako vždycky a všude. Ani komunistické vězení na tom nic nezměnilo.

Musím se s ní sejít, umiňovala jsem si a bohužel, jak se to často v životě stává, už jsem své předsevzetí nestihla realizovat. Před chvílí jsem obdržela smutnou zprávu – paní Hilda zemřela. Ta společenská paní, která mě téměř padesát let okouzlovala svým humorem, šarmem a nepřekonatelnou životní silou. Nic bližšího o její smrti nevím, ale to není v této chvíli podstatné. Prohlížím si dva drobné keramické obrázky pověšené v naší ložnici nad postelemi. Já a můj manžel jsme je od Hildy dostali před několika lety při její návštěvě u nás. A já jsem si tenkrát pověrčivě přála, aby darované miniaturky v nás živily tutéž vitalitu, jakou se mohla pyšnit Hilda po celý svůj dlouhý život.

Vím, že moje přání bylo bláhové, vždyť vitalita je vrozený rys povahy a tak není v silách sebekrásnější keramiky ji v někom natrvalo probudit. Ale co, Hilda ve mně přece pěstovala pevnou vůli už jako v malé holce! Takže Hildo: „Já se budu snažit, abych za Tebou v té vitalitě alespoň pokulhávala, když už Tě nemohu dohnat. A děkuji ti za všechno“.

31. 1. 2007