18.2.2019 | Svátek má Gizela


VZPOMÍNKA: OUSPZ – moje záchrana

13.1.2007

aneb Odborné učiliště státních pracovních záloh

(aneb Jak jsem se dopracoval k výučnímu listu a co dál)

Když jsem v roce 1954 chodil do osmé třídy a měl tudíž vycházet, začalo se intenzívně hovořit o tom, kdo kam půjde a učitelé přinášeli různé přihlášky, jak do učení, tak do škol. Ti lepší žáci se samozřejmě přihlašovali do různých škol a my ostatní, průměrní žáci, jsme přemýšleli o různých odborných školách či učení. Většina kluků chtěla být tehdy leteckými mechaniky a také automechaniky, což bylo v té době vzácné. Na horníka a do zemědělství nechtěl jít nikdo. Samozřejmě, že přihlášek bylo omezené množství, a tak se vybíralo podle prospěchu. A protože já jsem měl prospěch průměrný, tak mě všechny lepší přihlášky minuly. Proběhly závěrečné zkoušky a nás pár ještě nikde nebylo zapsáno. Mne to moc nezajímalo, protože byly přede mnou prázdniny.

Ovšem zajímalo to otce, a tak začal jednat, a protože byl úředníkem na Krajském národním výboru, navštívil jednu paní na národním výboru, která měla na starosti přidělování absolventů škol do učení různých řemesel. Ovšem, jak se říká, „bylo vypasíno“, neboli už nikde žádné místo nebylo. Později jsem jí byl vděčen, že vyvinula iniciativu a obvolala různá učiliště a přišla k nám až domů, aby nám sdělila, že mně našla jedno místo v Odborném učilišti státních pracovních záloh č. 26 v Radotíně. Učiliště patřilo Závodům rudých letnic (bývalá a také současná Janka Radotín, neboli Jankovka). Obor se jmenoval: Zámečník pro výrobu a montáž průmyslových výrobků.

Jediný problém byl v tom, že jsem bydlel na Smíchově a musel jsem jezdit denně vlakem do Radotína a pak jít asi 2 km pěšky do učiliště Na Cikánce, až na druhém konci Radotína, těsně před dnešní cementárnu Lochkov, která tam tehdy ještě nebyla. Ale právě v tom bylo to kouzlo. Ale o tom později.

Když jsme poprvé přišli do učiliště, tak jsme byli nadšení, protože bylo postaveno v lese a už jsme se viděli, jak tam budeme „řádit“. Dílny i škola byly na jednom místě. Režim byl ten, že byly tři dny škola a tři dny dílna. K tomu, co jsme měli radši, slov netřeba.

Na začátku jsme dostali montérky, boty a nějaké pomůcky a byli jsme z toho celí „paf“. Ve škole jsme měli různé učitele a v dílně přidělené dva mistry. Myslím, že vztah učitel – žák, byl tehdy zcela jiný než dnes. Rozhodně se nestalo ani náhodou, že by se někdo ve třídě choval vulgárně nebo drze, přestože nás bylo hodně „syčáků“, kteří kouřili na záchodě, prali se ve třídě nebo dělali výtržnosti na cestě z vlaku do učiliště. Myslím, že jeden zážitek stojí za zmínku.

Měli jsme na matematiku učitele Valeše.Byl to takový starší učitel, stále brunátný a stále vzteklý. Při nějaké písemce chodil a díval se nám přes rameno a když někdo psal nějaké hlouposti, tak mu vlepil facku, až dotyčný nosem bouchl do sešitu. Jednou jsme se o přestávce ve třídě hromadně prali, když on vešel. Vlétl do „davu“ a fackoval na všechny strany a kopal do zadků všechny, ke kterým se dostal. Ale to bylo vše, nikdy nepsal poznámky ani nežaloval řediteli, což bylo velmi oceňováno. Ředitel byl totiž ohromná autorita a dostat se před něho bylo jako dostat se před „césara“.

A já jsem měl s Valešem jednu příhodu. Ve třídě se opět válčilo. Já jsem dostal ránu namočenou houbou a samozřejmě jsem ránu hned oplatil. Ale co se nestalo? Vrhl jsem ji po soupeři, který uhnul zrovna v okamžiku, kdy do třídy vešel Valeš. Houba ho těsně minula a rozbila sklo ve vitríně za ním. Dostal jsem pár kopanců a facek. Ale to nebylo vše. Protože nám jako jediný učitel vykal, řekl: „Zítra to bude zasklené, jinak sem vůbec nechoďte.“ Druhý den jsem ovšem nic zasklít nenechal, protože jsem neměl na zasklení peníze a otec byl na služební cestě (matku jsem již neměl), takže jsem si ani o peníze říci otci nemohl (ale ani kdyby doma byl, tak bych se to neodvážil).

S velkým napětím jsem očekával příchod Valeše do třídy a bláhově jsem pěstoval naději, že zapomene. Vešel a hned se podíval na vitrínu, na mě a zrudnul. A začal svou typickou formulací: „Říkal jsem vám včera co?“ Já jsem odpověděl, že otec nebyl doma a tudíž jsem nemohl získat peníze. „Okamžitě se seberte a jděte domů pro peníze.“ Ale já bydlím v Praze a ještě k tomu nikdo doma není, odvětil jsem. „To mě nezajímá, odchod.“ Tak, co mám dělat? Domů do Prahy je to daleko a navíc doma nikdo a peníze taky ne. V tom mě napadla „spásná“ myšlenka. Půjdu přímo k „césarovi“ (k řediteli). A tak jsem šel, dělal jsem velkého chudáka a sekretářka mě pustila k řediteli. Když jsem mu všechno vysvětlil, řekl: „Dobře, jdi zpátky do třídy a vyřídíš to zítra.“ Vešel jsem vítězoslavně do třídy. Valeš zrudnul a zařval: „Poslal jsem vás kam?“ Já jsem řekl: „Já jsem šel k soudruhu řediteli a on řekl, že tu mohu zůstat a vyřídit to zítra.“ Valeš křičel dál a opakoval: „Poslal jsem vás kam?“ Já: „Domů pro peníze.“ On: „Ale vy jste šel kam?“ Já: „K soudruhu řediteli.“ On: „Ale já jsem vás poslal kam?“ Já: „Domů.“ Byl to tvrdý výslech. Krve by se ve mně nedořezal. O tom, že toto úsloví je jen metafora, jsem zjistil zakrátko. Dostal jsem kopanců, facek, až mně tekla krev z nosu. Bouchal mně hlavou o lavici, ale nakonec jsem ve třídě zůstal. Ani ve snu by mě nenapadlo si někomu stěžovat. Zdálo by se absurdní, že právě tento učitel byl mezi žáky oblíben, zvláště při zkouškách, kdy se snažil pomoci i těm, kterým to nešlo. Nikdy si na nikoho nestěžoval, nežaloval, zkrátka vyřizoval to na místě.

Měl jsem v notýsku (žákovská knížka) plno poznámek a samozřejmě jsem si je podepisoval sám, protože můj táta byl jako Valeš. Jednou jsem nestačil ze schránky „ztopit“ pozvánku na rodičovské sdružení. Plný sešit poznámek, všechny podepsané, ale ani jeden pravý podpis a na to byl táta obzvlášť alergický. To je můj konec, řekl jsem rezignovaně. Ale záchrana spadla z nebe, jinak to nejde vysvětlit. Uvažte sami, zda taková náhoda je vůbec pravděpodobná:

Otec přijel do učiliště (poznámky, které jsem dostal, byly zapsány v originálu u třídního učitele), nebylo tedy úniku. Otec vešel do třídy a proti němu samozřejmě, jak jinak, Valeš. Oba se na sebe zadívali, a oba řekli: „Pepíku, to je náhoda, léta jsme se neviděli, jak se máš atd…“ Představte si, že spolu sloužili jako důstojníci u jezdectva v Užgorodě před válkou.

Samozřejmě, že na mé poznámky nepřišla řeč, jen Valeš otci řekl: „Já si to s ním vyřídím hned na místě.“ Otec mu řekl: „Klidně mu natřískej, co se do něj vejde a když si bude stěžovat, dostane ode mě ještě jednou.“ Takže kdybych si stěžoval tehdy, když jsem dostal výprask, všechno by se strašně zkomplikovalo a - samozřejmě – v můj neprospěch.

Po prázdninách jsme se na Valeše těšili, ale on na žních podlehl infarktu. Tak rudý byl vždy proto, protože měl vysoký tlak. Všechny nás to upřímně mrzelo a já si na něho vždy vzpomenu, když vidím některé lidi, kteří se tváří přátelsky, ale po straně pomlouvají, ubližují a navíc – udávají. Zkrátka Valeš byl férový člověk. Ani neví, jak mnohým stanovil jisté zásady čestnosti.

Ta lepší stránka v učilišti pro nás učně byly dílny. Na začátku jsme vyfasovali kromě již zmíněných pracovních pomůcek i nářadí: kladivo, pilka, pilníky, sekáč, úhelník, rýsovací jehlu a jiné. Každý měl přidělen svůj ponk se svěrákem a dole byla skříňka na nářadí. Ponků bylo asi dvacet. Mistr seděl vpředu v takové, jak jsme říkali, skleněné „kukani“. Výuka začala pilováním a pilováním. Pilovali jsme kladívko z dost velkého kusu železa a muselo být v příslušných úhlech. Pak následovalo sekání, řezání pilkou a pak vrtání na stolní vrtačce. Dá se říci, že nás to bavilo víc než škola. I když mistr Houska byl dost přísný. Pro kopanec neměl daleko a taky jsem „koupil“ facku, až jsem bouchnul nosem do svěráku a zase mně tekla krev z nosu. Ale nikdo si nikdy nestěžoval, protože jsme věděli, že nás má v podstatě rád.

Co jsme však měli ještě raději, bylo za okny dílen – les a odpolední směna. V prvé řadě jsme tam chodili tajně kouřit a také jsme tam při každé příležitosti utekli a lítali po lese s uříznutými klacky, které byly „meče“, a my jsme pořádali šermířské turnaje. Když to mistr zjistil, šel nás honit a my jsme druhou stranou utekli zpět do dílny a pak bylo vyšetřování, ale většinou z toho nebylo nic a my jsme druhý den pokračovali.

Druhým rokem jsme se poněkud uklidnili a více se soustředili na řemeslo. Tam jsem poprvé začal s pokusy o svařování, a protože jsem měl k němu „buňky“, byl jsem později považován za velmi dobrého svářeče a dokonce jsem se stal v jistém smyslu specialistou. Ale to bylo až o několik let později.

Co mohu zpětně ocenit na tomto učilišti, bylo to, že tam nebyla nějaká přehnaná politická činnost. Spíše se formálně něco oslavovalo. My, co jsme byli z Prahy, jsme na První máj nechodili a závazky byly jen občas. Do ČSM nás nenutili, což bylo v tehdejší době ojedinělé.

Na co ovšem není možné zapomenout, to je část života strávená cestami z nádraží v Praze-Smíchov až do učiliště. Samozřejmě jsme jako kluci dělali výtržnosti, takže nás honili průvodčí po vagónech, protože jsme kouřili v nekuřácích, otvírali dveře za jízdy a další věci, ale nikdy jsme nic nerozbili, nemalovali jsme po vagónech, ani jsme nerozřezávali sedadla, jak to dnes často vidím. Po cestě z nádraží vedla do učiliště silnice a vedle ní cesta , která zabíhala do lesa, a tam jsme „válčili“, protože jsme byli ostřílení bojovníci z válek mezi smíchováky a košířáky, které se odehrávaly v oblasti Černého vrchu, mezi Košířemi a Smíchovem. Ale o tom jindy.

Přestože nás ta část týdne, kdy se pracovalo v dílně, poměrně bavila, s ohromným nadšením jsme uvítali, když byla vyhlášena chmelová brigáda. Radost se skládala ze dvou částí. První bylo to, že se „ulejeme“ ze školy, a druhá byla relativní volnost na brigádě. Každý si připravil oblečení, aby se podobal co nejvíc kovbojům. Šátky na krk, klobouky, ale také důležitou věc – baterky, protože „noční život“ byl jednou z nejlákavějších věcí. Avšak byla zde ještě jedna překážka – učitelé, kteří nás měli na starost a kteří nás hlídali. Největší trest byl, když byl účastník poslán domů a musel po tu dobu navštěvovat školu celý týden, aniž se podíval do dílen.

Ale nejhorší to bylo přes den na chmelnici, protože byl předpis, že nejmenší množství, které je nutné natrhat jsou dva věrtele (věrtel byl asi dvacetilitrový kulatý koš). To bylo za stravu a ubytování. Ti, kteří natrhali víc, měli za to určité peníze. Byli i tací „šplhouni“, kteří natrhali dvacet věrtelů. My „výtečníci“ jsme nikdy neviděli ani korunu a byli jsme rádi, když se nám s velkým úsilím podařilo natrhat ty dva věrtele, abychom se udrželi při životě. Někdy začal doslova padat „déšť z nebe“. Co to bylo? Normálně pršelo, ale pro nás to znamenalo, že se nešlo na chmelnici a my mohli buď spát, nebo někde běhat. Pokusy, aby se v tomto čase učni věnovali nějakému učení, vesměs ztroskotaly.

Brigáda byla zakončena tzv. „Bengálskou nocí“. Každý na sebe navlékl, co se dalo, a také se používala pasta na zuby, kdy se mnozí pomalovali, ale hlavně pomalovali druhé včetně útoku na ubytovnu “holek“ – byly to většinou soustružnice a nástrojařky. Další „bengál“ si čtenář může představit.

Nicméně návrat byl bolestný, protože nás čekala škola. Přesto jsme se v průběhu doby zlepšovali v řemesle (ve škole to bylo horší) a pomalu jsme se blížili k závěrečným zkouškám.

A už to tu bylo opět. Nabídka míst, na která učni po zkouškách půjdou. Samozřejmě, že prospěch určoval kvalitu míst, protože pro ně byly uvedeny jisté požadavky. Protože jsem „zazmatkoval“ při závěrečná zkoušce z dílenské praxe a dostal trojku, lepší místo na mě nezbylo.

V nabídce se také nenápadně „krčilo“ místo zámečníka v dolech. Já se svým kamarádem jsme udělali frajeřinku a veřejně jsme se tam přihlásili. Hned nás vzali a ještě nás dávali za vzor. V tu dobu byla horničina opěvována - „Já jsem horník, kdo je víc?“ To budeme mít peníze, říkali jsme si a už jsme se těšili, že asi za 14 dní nastoupíme.

A tak jsme dostali výuční listy a po 14 dnech jsme se hlásili v Kladně ve Vinařících na Majrovce, neboli důl Mayrau (dnes je tam hornický skanzen). V první řadě nás ubytovali v Kladně-Rozdělově v jednom z řady nových věžáků. Pak jsme vyfasovali oblek, helmu a karbidovou lampu. Taky cáchovací známku (kovová známka, která se při fárání odevzdala a sledovalo se, zda si ji horník po šichtě vyzvedne, a tudíž „přežil“).

Protože nám bylo šestnáct let, zjistilo se, že nesmíme být dole víc než šest hodin, a to byl další problém, ale oni ho samozřejmě úspěšně vyřešili. Tak, a fárali jsme. Když jsme přišli ke kleci, která byla zahalena parou vycházející z jámy, strčili nás dovnitř, zazvonil zvonec a my se řítili dolů. Celou dobu na nás kapala voda a teplota stoupala. Už přesně nevím, do jaké hloubky jsme sjeli, ale asi 700 metrů. Jen než jsme došli na pracoviště, byli jsme zpocení a zrovna jsme přišli na zaplavené pole, kde nazí horníci byli ve vodě a cosi opravovali. Za chvíli jsme se dostali do sloje, kde jsme šli ohnutí a kde bylo bláto, že jsme se bořili až po kotníky.

První odbornou práci, kterou jsme dostali jako řemeslníci, bylo to, že jsme montovali „lutny“ (plechové roury o délce asi 2 metry a průměru 40 cm). Ty jsme šroubovali za sebe a přivazovali je dráty ke stropu. Sloužily k přívodu vzduchu na ort (předek chodby, kde se razilo uhlí). Naše nářadí se skládalo z kladiva, štípacích kleští a drátu.

Ale to nebylo všechno. Na každém místě byli i vězni z věznice ve Vinařících, které jsme dole nerozeznali od horníků. Viděli, že jsme noví a ještě kluci, a chtěli na nás, abychom jim koupili Yastil nebo Yastyl (lék proti záduše), který používali jako drogu. Dávali nám peníze, kterých kupodivu měli dost. Báli jsme se jim vyhovět, tlačili na mě a když to nepomohlo, tak chtěli alespoň vajíčko na čaj, které se dá do vody a louhuje se čaj. Oni totiž, jak říkali „čajovali“. To znamená, že si dělali co nejsilnější čaj a ten pak pili ve velkém množství, až 15 litrů. Viděl jsem „zčajované“ vězně a je to jako když je někdo nadrogovaný.

Když jsme poprvé vyfárali, měli jsme pocit jako Edmond Dantes, když se dostal z pevnosti If. A hned od prvního dne jsme vymýšleli, jak se odsud dostat. Druhý den byl ještě horší než první. Odpracovali jsme celkem devět šichet; mezitím jsme několikrát nepřišli; a víc už jsme nevydrželi. Šli jsme na příslušný úřad a barvitě vysvětlili, že jsme byli mylně informováni o práci, která nás čeká, a popsali jsme to tak, že s nám okamžitě ukončili pracovní poměr a prominuli několik absencí, které jsme museli udělat, abychom „neumřeli zoufalstvím“.

Pracovní úřad nám nabídl nějaká místa a já jsem si vybral Avii Čakovice (Závody Jiřího Dimitrova), kde se vyráběla letadla, i když jsem to měl do práce téměř hodinu a půl. Malá cena v souvislosti s doly. Dostal jsem umístění na tzv. Centroplán, to byla hala, kde se vyráběl celý střed letadla. Byly to licenčně vyráběné Dakoty, Avia Il-14. Já jsem pracoval na prvním letadle, které bylo uvedeno do provozu v roce 1957. Má práce nebyla tak podstatná, protože jsem nýtoval aluminiová žebírka, která se pak dále montovala do celého korpusu centroplánu. Každý výrobek prošel kontrolou a některý byl lámán na kontrolním přístroji. Na co ale nezapomenu, je nýtování žeber do korpusu, k čemuž sloužily speciální nýtovačky do koutů, kde nebylo místo. Když se kluci občas nemohli do nejzazšího místa dostat, rozžvýkali chleba, vytvarovali hlavičku nýtu v nýtovačce a hlavičku nalepili do kouta. Když to přestříkli, nikdo na to nepřišel. Vzhledem k předimenzování dílů se nikdy nic nestalo, nicméně, kdyby to věděli pasažéři, do smíchu by jim rozhodně nebylo.

Ve fabrice to bylo jako v nemocnici, všude čisto, aspoň mně to tak připadalo, když jsem to srovnal s doly. Ale za chvíli jsem byl „otrávený“, protože na to, abych nýtoval stále stejné žebírko celé směny, jsem se nemusel učit zámečníkem. Přihlásil jsem se tedy na večerní průmyslovku, a tak jsem se dostal do oddělení kontroly, kde práce byla zajímavější a já jsem povyrostl ve svých očích, protože jsem nosil bílý plášť. Byl jsem v Avii dva roky, než jsem přešel neprozřetelně na další „galeje“ do ČKD Stalingrad. Dostat se do Stalingradu bylo jako se dostat do gulagu, protože odtud nebylo možné se dostat; ale o tom zase někdy jindy.

Od nástupu do učení až do odchodu z Avie uplynuly 4 roky, ale já jsem toho zažil jako za deset let, a to mně bylo teprve 17 let. Mohu zpětně říci, že jsem měl dost zkušeností a že mě později jen tak nic nepřekvapilo a také jsem získal samostatnost, která mnohdy nějakým zhýčkanějším kamarádům chyběla. A protože se toto všechno odvíjelo z absolvování Odborného učiliště státních pracovních záloh, pak mohu říci, že OÚSPZ bylo tehdy, v jistém smyslu, moje záchrana.

publicista



Diskuse


Mirek od lesa
16:12
14.1.2007

Autor
16:43
14.1.2007

pavel 99
16:47
14.1.2007

Mirek od lesa
16:53
14.1.2007

Mirek od lesa
17:00
14.1.2007

aubis
12:45
22.1.2007

aubis
12:36
22.1.2007

Kanuk
20:58
13.1.2007

František
9:27
14.1.2007

Kanuk
20:27
13.1.2007

aubis
12:34
22.1.2007

Kanuk
20:03
13.1.2007

j.m.
20:17
13.1.2007

Evropan (original)
17:25
13.1.2007

jm
19:15
13.1.2007

habit
16:34
13.1.2007

Jakub S.
14:46
13.1.2007

Autor
21:33
13.1.2007

Yarda
10:12
13.1.2007

Autor
10:19
13.1.2007

Yarda
10:37
13.1.2007

Autor
11:29
13.1.2007

František
9:43
14.1.2007

aubis
12:27
22.1.2007

Papouch
11:02
13.1.2007

Vladimir
9:54
13.1.2007

Korsika
10:06
13.1.2007

Autor
10:06
13.1.2007

Korsika
10:14
13.1.2007

Korsika
10:15
13.1.2007

R
15:22
13.1.2007

pavel 99
21:32
13.1.2007

doc
1:37
13.1.2007

sam
11:00
13.1.2007

Autor
11:38
13.1.2007

R
16:01
13.1.2007

Vadí/nevadí
17:12
13.1.2007

CD
3:32
14.1.2007

R
9:31
14.1.2007

Vadí/nevadí
10:35
14.1.2007

počet příspěvků: 70, poslední 22.1.2007 12:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.