Člověk si pamatuje, když něco zažil poprvé. Tak už je udělán. Mne a sestru, o dva roky mladší Evu, třeba táta vzal kdysi na procházku k sousední vsi Šťáhlavy, ale zničehonic jsme ze silnice zabočili do kukuřice. Právě tu jsem do té chvíle neznal a vstup do "lesa" zůstává fascinující i po letech, kdy ale znám navíc i zlověstnou povídku o "dětech z kukuřice" od Stephena Kinga...

Tak potkáváte věci, ale podstatnější by měli být lidé a skutečně pamatuji, jak jsem poprvé potkal Ríšu z odvrácené strany bloku.

Ríša byl jako já předškolák a nějak jsme si v mé Vrchlického ulici, kde bydlím i teď, padli do očí. Psal se tak rok 1969, on jel na tříkolce ze zahrady s mámou a já jel na "kolobrndě" s babičkou z nákupu - a Ríša byl skvělý. Cítil jsem se přitahován a navštívil i jejich dvůr, kde jsme bez povolení budovali "bunkr" z cihel – a maltu míchali z písku a vody. Zrovna jsme začali dumat, jak to vylepšit, když tu našikmenou stavbu na trámech Ríšův strýc zastavil. I tak to bylo krásné! Ríša mě učil i kotrmelce na zábradlí před sousední zeleninou a koupali jsme se u nás na zahradě v plechové vaně a na jejich zahradě se plazili vysokou travou a pampeliškami a schovávali tak jeho dědečkovi, který zuřil, že zahrada nepůjde posekat. Co všecko jsme zažili, a přece to byla vlastně krátká doba: měřeno časem, jak mi ubíhá dnes. A jednou začali vrata Ríšovy zahrady hlídat znepřátelení kluci. Právě před jejich očima jsme nervózní šplhali po cisterně, najednou se mi smekla ruka a zřítil jsem po hlavě z několika metrů. Stejná ruka sice pád i zarazila, ale nad palcem vystřelila bolest. Naštípl jsem kost.

Zoufale jsme tedy vyrazili okolo bloku k našemu domu, ale holodranci doráželi dál, až mě přímo před barákem povalili do rigolu. Anebo jsem tenkrát to svalení schválně nahrál?

Vidíte, nevím. Ale naštípnutý palec jsem docela jistě svedl na ty kluky... a prošlo to!

Ríšovi rodiče se bohužel rozvedli, což tenkrát ještě nebylo tak časté, a kamarád se odstěhoval s maminkou až do Loun – asi za novým tátou. Do Plzence se vracel, ale málo, a cítil jsem a snad i cítím jakési prázdno – po něm. Neměl jsem v dětství docela jistě už takového kamaráda, alebrž to už vždycky byli jenom sousedi anebo spolužáci. Hodně jsme se ale na sebe a prázdniny těšívali. Jenže Louny nestačily, musel se odstěhovat až do Blavy, na Slovensko, a dnes dokonce žije až ve Švýcarsku a vídáme se minimálně.

Každý jsme navíc někým jiným. Ale vzpomínky nejranějšího dětství nevymizí. Ani pár fotografií. A byla to hlavně horká léta, ale samozřejmě i Vánoce. Ne, nikdo si neumí vybavit své první, ale ty další vždycky. Míval jsem zvláštní touhu... se izolovat. Byla mi vlastní, vlastně i zůstává a v pátek před víkendem, po kterém začínaly zimní prázdniny, jsem vždycky prostě přišel ze školy, ukryl kamsi brašnu a zpod skla psacího stolu vyhodil rozvrh hodin i ostatní praktičnosti. Na týden. Nebo na čtrnáct dní.

Na stejné místo jsem nastrkal vánoční pohledy, jak mě to jednou (a taky poprvé) naučila máma, a zavedl tím hotový rituál, ale nešlo mi o obrázky ozdob a větviček, bylo to čistě symbolické odkrojení. Odkrojení se od šedi pracovního světa "tam venku", řekl bych, a ne, vůbec se nedá říct, že bych školu nenáviděl, ale přes každé Vánoce jsem nechtěl ani vzpomenou. Zato jsem četl, psal, kreslil a snil. Hrál si. Hodně jsem žil ve vlastním vnitřním světě, a to i ve chvíli, kdy jsem třeba "tam venku" vyšlapával bludiště cestiček zasněženou zahradou anebo budoval s kamarádem iglú či se sestrou sněhuláka.

A kochání se dárky? Taky bylo - a je typické, že jsem vždycky dělal seznamy, a to nejen těch svých, ale i dárků sestřiných a rodičů, a pokaždé jsem měl pocit, že jsem toho dostal strašně moc a všecko úžasné, ale... Jak málo stačilo k dětskému štěstí! Mám před sebou jeden ten seznam 22 dárků a bylo mi tenkrát deset:

Velké řezátko, které lze přišroubovat na kraj stolní desky (dostali jsme ho dohromady se sestrou). Tříbarevná propiska. Osuška. Košile. Trenky. Potápěčské brýle. Vodové barvy s moderně skleněným příklopem. Fosforeskující barvy. Tzv. plakátové barvy. Tři svíčky. Desky na věci ze školy. Dalece svítící baterka večer do ulice. Model autíčka s přívěsem. Model bugatky. Model autobusu. Stolní hra Moto-kross. Hra Autoškola. Bonboniéra. Sešit albatrosí edice Karavana Škola robinzonů. Běhounkova Kniha robinzonů. Knihy džunglí ilustrované Zdeňkem Burianem. Kniha Po indiánské stopě. Kniha albatrosí edice Oko České erby. Ne, co bych chtěl? Vlastně toho nebylo málo. Ale zatímco beletrii včetně Verna jsem zaujatě, byť dost pomalu přečetl, literatura faktu mi tehdy dělala nedefinovatelné problémy, takže Po indiánské stopě z mé paměti už úplně zmizelo a České erby jsem, pravda, možná i četl, ale veškerá fakta mi okamžitě odcházela z hlavy. K tematice mi přinejmenším chyběl vztah.

Je zvláštní, jak si pamatujeme, jak to bylo poprvé, ale zajímavým zůstává i to, co věděli už Čapek nebo Chesterton: Když se na věci, které den co den míjíme, podíváme jako poprvé.

Jako kdysi. A takovou věcí může být i okno. V kuchyni, třeba. A najednou si všimnete, že tam dole na skle stále zůstaly vlepeny dvě velikonoční samolepky, které tam babička dávala s vámi, ale bylo vám pět. A vzhlédnete a vybavíte si najednou, že – ano - právě tím oken vám přece i poprvé ukázala duhu. Po dešti. Ale i blesk jste tudy viděli. Bouřku: a všecko nejspíš poprvé – a předtím leda v obrázkové knížce. V Malovaném počasí od Sekory.

Tou další kouzelnou věcí ovšem zůstává i to, že jsem jako dítě uměl i jen zatnout víčka a hned viděl duhu taky. Anebo prostě barvy. Barevné plochy, střídaly se. Anebo obličej. Šášuly. Jindy příšery a pak zase obličejíky strašidel. A vůbec spousty obrázků. Jako dítě něco takového považujeme za samozřejmé a nenapadne nás vůbec, že o to s dospíváním přijdete. Zavřete oči a nic. Samo to nepřijde, musíte přivolávat, ale už to není ono. Tenkrát byl ale svět vnější a stačilo zatnout víčka a vznikl i svět vnitřních barev a tvorů vlastní hlavy.

Záměrně se dnes vyhýbám prvním vzpomínkám na kino, filmy, televizi a různé pořady, ale musím jednoduše uvést, že pamatuji i prvního svého Hitchcocka. Je to ale tragická pravda, protože... Považte, narodil jsem se roku 1964 a až do roku 1989, tedy po celé mé dětství a mládí uvedla Československá televize jen jeden jediný Hitchockův film, a to když starý pán umřel. Ano, vzpomínáte taky, Rozdvojenou duši. Video ještě neexistovalo, připomínám, a DUŠI dávali schválně hrozně pozdě. Ale vydržel jsem do začátku i konce a shlédl i slavnou pasáž namalovanou Salvadorem Dalí. Film mě nadchl, ale co jsem naprosto netušil? O co všechno dalšího nás zdejší idioti připravili.

Což je fakt, ale na druhé straně bych rád i zdůraznil, že právě Alfred Hitchcock točil tak fenomenálně dobře, že na mne jeho filmy moc silně působí, i když je vidím poprvé až dnes, v pětačtyřiceti!!! Co by to se mnou ovšem dělalo tenkrát, mohu se jen dohadovat, a bolševika za tohle prostě nenávidím.

Filmy... a herci, ano. Ale víte, co by mě samého zajímalo? Kdy jsem se setkal s první tzv. celebritou (tedy když nepočítám právě pohledy do televize a na plátno).

Zajímalo by mě to, protože tohle opravdu nevím, nicméně od roku 1982 jsem studoval na vysoké škole v Praze a na jeden předmět mě dostal i hudební skladatel Klusák. Živě si dodnes vzpomínám, že taky jeho jsem jako - určitou - celebritu vnímal... a fascinovalo mě, že by se zřejmě uživil i na volné noze, a stejně dělal asistenta na ČVUT a "skláněl" se k nám, "obyčejným lidem".

Vzpomínám, jak jsem mladého ještě Klusáka pokradmu pozoroval, když se mě chystal zkoušet kvůli zápočtu, a ¨jak jsem si říkal: Je tu něco jiného?

Dnes bych řekl, že stěží bylo, ale tenkrát mi připadal jaksi charakteristicky zasněný a úplně JINDE duchem... a asi jako by neslyšně, ale stále říkal: Ale já tu s vámi přece být nemusím!

A taky byl až podezřele hodný a já teď už závěrem jenom připomenu známý rozdíl mezi Pražákem (jako je třeba Honza Čech) a Nepražákem, tedy mnou. Ano, rozdíl tkví v tom, že Pražák si zvykne, že občas potká nějakou tu celebritu i nějakou tu pseudocelebritu. Nepražák však bývá vykulený. Bylo mi osmnáct, jel jsem třeba metrem do školy a po nástupišti se důstojně nesl Martin Růžek s chotím, i povídám večer tátovi: "Já ti dnes viděl Růžka!"

"Hm, hm. Ten je nápadný." A tím to skončilo. Otec prostě věděl, že se nic nestalo. Já ne. Myslím, že jsem si to dokonce zapsal. Do sešitku. Martin Růžek. Nic víc. A pak jsem zase šel po Karlově mostě a na Kampě stál Karel a hýbal pusou a z magiče pouštěli: Má dívka závodní... A Goťas si tam na té kampě lehl, zvedala se mu hruď a zase jen tak šepotal a z magiče: ... autem si okolo pádí... Okolo dav. Koupil jsem bleskurychle pohled Karlova mostu a nechal si ho podepsat, jenže co to! Karel je menší než já. A abych nepůsobil jako fanatik, popravdě mu povídám: "Ve Slavíku jsem ale volil Ringo Čecha." A dodnes slyším typický tón Gottova hlasu a následný krátký smích: "Frantu?"

A ještě jindy točili v metru nějakou reklamu Jan Schmid z Ypsilonky... a právě František, kterého jsme hbitě oslovil, zatímco Schmida vůbec nepoznal a tudíž ignoroval. "Pane Čech," povídám, "ale jaký má smysl točit krátkou reklamu, vždyť to proletí televizí a zmizí!" Chápete? Mně za toho socialismu a jak jsem byl blbej vůbec nedocházelo, že on třeba potřebuje nová kola! A Honza Schmid taky. Takže jsem uvažoval scestně a ptal se zrovna tak, ale pak čuměl na "bednu" a Ringo někomu odpovídal a najednou slyším i takovéto moudro: "No, a já zjistil, že vlastně ty věci natočíte, ale jen tak to profičí, lidi to jedinkrát vidí a dost, zase mizíte v dáli, takže zásadnější disciplínou je literatura a..."

A za pár let definitivně nastoupilo video a tím se vlastně i ukázalo, že jsem se mýlil.

A František Ringo Čech taky jeden čas, a to dřív, než jeho vítězný konkurent JUDr. František Janeček, spolupracoval se Sagvanem Tofim, a ten nazpíval zamilovanou Čechovu písničku Poslední fotka. Chytila se v Hitšarádě, kam ji Mistr předhodil Šípovi a Uhlířovi, a byl tu hit. Mistr ale Sagiho toužil zlanařit i jako herce do svého divadla, což jsem věděl a šel od Filozofické fakulty směrem do města a na rohu u tamní kavárny seděl Sagvan s kamarády a já povídám: "Prosím tě, proč vlastně nechceš do toho Frantova divadla? To je dobrá věc!"

"Když on nějak není čas," napil se Sagi rozvážně koly.

Že se tehdy šlo potkat i s jakýmisi "anticelebritami", nemusím jistě dodávat. Za jednu šlo v osmdesátých letech označit i Pepu Nose a spolužák z výšky Tonda Štorkán, dnes přední český geodet, mě tenkrát taky zlanařil. A prý: "Jdeš s námi na Nose?"

Šel jsem tedy dolů do Prahy z kolejí na Strahově, ale tu vyšlo najevo, že vůbec nemíříme jako skupina na koncert, nýbrž k soudu, i sledoval jsem pak jedno známé přelíčení s tímto písničkářem i snahu jeho obhájce, k němuž jsem pak bohorovně či spíš v euforii přistoupil na chodbě: "Jak jsem to sledoval, moc jste Pepovi pomoh!" A právník se spokojeně usmál.

S úplně jiným právníkem, JUDr. Jahelkou jsem sice nemluvil nikdy, ale zase jsem na Žofíně už tenkrát zaujatě sledoval, jak za Ivem přišli o přestávce koncertu nějací mladí milenci... a nadšeně mu vyprávěli příběh, po čemž doktor kývl a prý: "Ano, to by se dalo zhudebnit."

To jsem se ovšem dokopal od přítele Richarda snad až příliš daleko a jistě zde (howgh) nechcete čísti i řádky, jak jsem poprvé a naposled opruzoval i vás.