24.9.2017 | Svátek má Jaromír


VZPOMÍNKA: Obtížně zvládnutelná svoboda

22.12.2016

Můj výtečně uskutečněný úprk z komunistické klece, jímž se podařilo totalitní systém zesměšnit a nakvašeného ministra spravedlnosti tak důkladně rozzuřit, započal pětidenním pobytem v diskrétně nenápadné berlínské vile.

Přicházeli a odcházeli o různá temata se zajímající pánové, představující se falešnými jmény. Zřejmě ledačíms jsem je potěšil, poněvadž mě rovněž obdařili falešným jménem a z nenápadného vojenského letiště přísně incognito, toliko vybaven modrou kabelou s velikými písmeny UNITED STATES ESCAPEE PROGRAM, aby se každý mohl dovtípit, mě spolu s Koenigem posadili do letadla menšího rozsahu s pasažéry se zřetelně špionskou kvalifikací. Vznesli jsme se - má tehdy první taková zkušenost - a asi tak za dvě hodiny jsme přistáli v tuze kapitalistickém Frankfurtu.

Tam vyzvednuti, do velikánské limuziny posazeni a odvezeni do blízkého sousedství zoologické zahrady. Ostendstrasse 2, první naše privátní bydlení. V této metropoli jsem strávil celičký jeden rok, můj do té doby zdaleka nejzajímavější a rovněž nejneřestnější. Tam v mnoha romantických avantýrách jsem kompenzoval pocity potupy, jimiž mě obdařila Dagmar, výstředně brilantní lékařka duševních chorob, po spěšném rozvodu bažící. Dodatečně jsem se dozvěděl, že plzenští estébáci pod komandem svého šéfa Josefa Jindřicha marně po mně pídili. „Zradil jsem v plné nahotě,“ takto opakovaně hodnotil rovněž tuze nakvašený slídič jménem Buřič, který se zaručoval, že mě lapí, domů přivezou a přísný, avšak spravedlivý trest mě nemine. A já si zatím v mnohých náručích liboval, imperialistům se s mnohými zajímavostmi svěřoval, bylo to náramné a přece jenom plytké, povrchní, kam a k čemu jsem se vlastně chtěl hnát?

S přesvědčením jsem zdůrazňoval, že především se utíká buď od něčeho, nebo k něčemu. Od zlé tchyně, nebo k zlatému teleti. V mém případě výlučným motivem bylo jen to první – úsilí režimu uniknout, dostat se ven za každou cenu a cokoli dalšího pak že může být jen kýžené plus – třeba s představou stát se šoférem na dálkových tratích, ač jsem technický antitalent, patetický ignoramus. O eventualitě přetvoření v nějakého místního juristu jsem si iluze vůbec nedělal.

Seznámil jsem se s manželským párem s poitalštěným jménem s pomlčkou. Duo kumštýřů. Poslušná choť se věnovala olejové malbě krajiny, jeden kus komerčního impresionismu za druhým, a manžel, s bíbrem a baretem, prototyp malíře bohéma devatenáctého století, postavou jen trošíčku větší než Toulouse-Lautrec. Malovat ale neuměl, výlučně se věnoval prodeji či, přesněji, pokusům prodávat. „Jsem krásný jako bůh!“ rád opakovat a povyskakoval, s opakovaným ujišťováním, že by nenáviděl větší počet centimetrů, než kolik mu jich osud přidělil. Posléze přišel s nápadem, abychom spolu šli do byznysu. Na živnostenském úřadě dokonce zařídil vystavení dokumentu, mě označujícího jako „pomocníka podomního obchodníka“, a přednesl tyto podmínky vzájemně výnosné spolupráce: obrazy, manželčinu produkci, on mi prodá, já mu je zaplatím v hotovosti, zboží naložíme do automobilu, rozjedeme se do kraje, já pak půjdu od dveří ke dveří získat zájemce a o zisk se rozdělíme půl a půl.

Rozkoukávám se v ulicích. Vlastně poprvé od konce války vstupuji do nikoliv sněděných krámů. Spousta zboží, bez front na cibuli, záplavy výběru, Kaufhof všechno má. Neodolal jsem a nakoupil konzervy svůdně laciné, byť poněkud mě mátlo, proč na nich zobrazeni pejskové, kočičky. Hodně jsem takového zboží nakoupil. První ze zádrhelů v nových podmínkách.

Dostavily se další: potřeba odnaučit se lhaní či přesněji odnaučit se pocitu přivezené nutnosti neříkat pravdu ve státě hrozícím všemožným nebezpečím. Ono riziko upřímnosti, proto se krýt nepravdami. Jenže taková opatrnost zasahovala, infikovala veškeré lidské vztahy. Potřebný proces detoxifikace, přirovnávaný snaze zbavit se návyku na nikotin.

Odvoz do města, stále se známkami válečné devastace. Ledacos již zbudováno, ale například důkladně pošramocená Opera nikoliv. Frankfurt se stal mým domovem po dobu jednoho roku, byť ne vždy ve stejných prostorách. Ty nejprvnější, kam právě vezeni, v moderní novostavbě, v sousedství příjemného parku, byly ty nejnáramnější. Moderní nábytek s mně neznámými novotami, na toaletě zírám na vynález neutralizující nevábné střevní pachy.

Očekával nás nevýrazný muž jakéhosi českého původu, jenž se stal naším pravidelným kontaktem, rovněž zdrojem finančního zajištění, de facto realizátorem vybudovaného komunismu – každému podle svých potřeb. Těch jsme měli požehnaně.

- - -

Tramvají čtvrt hodinku do bombardování uniknuvší frankfurtské čtvrti a v ulici s křestním jménem slavného hudebního skladatele, do vily solidního buržoazního vzhledu, s číslem 14, bez označení firmy či obyvatel. Zazvonil jsem a otevřít mi přišel osmahlý stoprocentní Navajo Indián.. Uvedl mě do jedné z prázdných místností, posloužil standardní verzí americké překapávané kávy a seznámil s rozvrhem dne: tři hodiny dopoledne, pak oběd, nějaký ten sendvič, a další tři hodiny rozprávek s jinými tazateli na jiná témata.

Jeden přišel ptát se na justiční personál, rozebírání a hodnocení kádrů, jiný se specializoval na bezpečnost, třetí na armádu. Na pořad mohlo přijít školství, zemědělství nebo třeba jen všeobecnosti o politickém klimatu, odhadů nálad v národě.

Došlo k občasnému ověřování mé věrohodnosti. Například mi předložili hrstku fotografií, portrétů jakýchsi chlapíků, abych identifikoval Josefa Jindřicha, o němž jsem se při předchozí příležitosti zmínil. Jindřich alias Janouš, někdejší šéf krajské správy StB v Plzni s hodností plukovníka, posléze povýšený do funkce zástupce náčelníka československé rozvědky. „Tenhle to je!“ snadno jsem rozpoznal jeho zajímavou, téměř sličnou tvář. V té době se ještě nevědělo, nemohlo vědět, o jeho pečlivě připravovaném, leč neúspěšném záměru v roce 1969 v Bejrútu do povětří vyhodit francouzského prezidenta de Gaulla během jeho oficiální návštěvy Libanonu a podezření narafičit na americkou CIA. Zásluhou náhlé vládní krize v Paříži ale došlo k odvolání výletu - naštěstí pro de Gaulla a naneštěstí pro Jindřicha.

- - -

Rozhodnutím - Beschluss der Bundesdienstelle v Norimberku dne 10.9.1959 mi byl přiznán mnohými žadateli nedosažitelný azyl, status politického uprchlíka, původním povoláním Rechtsanwalt und Richter, s udáním adresy v Oberursel, kde jsem nikdy nebyl (a kde po mně Buřičovi estébáci slídili), 23.9.1959 vystaven Reiseausweis – Travel Document, též jsem od Der Landrat des Landkreises Obertaunus obdržel řidičský průkaz, Führerchein. Aniž jsem se u žádné z těchto institucí musel osobně ukázat.

Vítaný to krok a pokrok k zamýšleným a notně pak realizovaným radovánkám.

Divadla, biografy, dodatečně se seznamovat se západní filmovou produkcí, nám po Vítězném únoru vesměs odepřenou. Posedávání v kavárně Kranzler, s doprovodem sladkých vídeňských melodií, se soustředěním na potenciálně získatelné dámské protějšky. Pravidelné návštěvy plesů a plesání v Palmengartenu, správném to rejdišti lapitelných teutonských dívčín. Ženy, víno, zpěv – méně zpěvu, hodně žen. Početné avantýry, plytké výdobytky po půstu bez pořádných příležitostí v rurálním zapadákově stříbrského městysu. Amorozními eskapádami na opačné straně barikády třídně rozděleného světa jsem si též hojil následky karambolu svého kratičkého manželství s první dlouhodobou láskou, výstředně inteligentní psychiatryní. Potupa kompenzovaná honbou za trofejemi, pseudotriumfy s nikoliv ojedinělými komplikacemi. Obtížně si pamatovat disharmonické verze svých báchorek, reagovat na vzlyky šálených partnerek, kličkovat před hrozbou místního matrimoniálního zalasování.

Ano, onen frankfurtský rok byla doba na první pohled náramná, neobvyklá, vzrušující, lahodně neřestná, avšak s puncem nic neřešícího provizoria. Rok ten nejlepší ve smyslu nejvíc hédonistický, plný náramných laskomin všelikého druhu, ač tedy to byl druh důsledně povrchních radovánek.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


M. Pivoda
19:43
24.12.2016

V. Vaclavik
15:24
22.12.2016

J. Mrázek
7:07
22.12.2016

počet příspěvků: 6, poslední 24.12.2016 07:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.