I moje další vzpomínka na letecké cestování se váže k Africe. Bylo to na jaře 1983, kdy se naše rodina po pěti letech pobytu v Nigérii připravovala ke konečnému odletu za země. Přímé spojení Praha – Lagos neexistovalo, a tak zbývalo vybrat si ten nejvýhodnější přestup. Nakonec jsme se rozhodli pro let Aeroflotu. 

Nebylo to proto, že letenka by byla nejlacinější, ani kvůli vynikajícímu servisu na palubě při letu. Důvodem byl fakt, že let Aeroflotu do Moskvy měl mezipřistání v Tripolisu (Libye) a ve Vídni. No a z Vídně do Prahy bylo spojení až za dva dny a to znamenalo stejný počet příjemných dní ve Vídni, kam jsme se jinak bez výjezdní doložky (mladší čtenář ať se zeptá svých prarodičů, co to bylo) mohli podívat jen stěží. Byla tehdy pro nás totiž povinnost užívat nejbližší navazující spojení do Prahy, a při přestupu z jiných letišť (Řím, Amsterdam) to bylo většinou během jednoho dne. Z dnešního pohledu paradoxně bylo pro nás žádoucí, aby doba navazujícího spojení byla co nejdelší a my mohli aspoň jeden den zůstat na Západě. Tvrdá měna pro nás tehdy nebyl problém, nigerijská naira byla v roce 1983 na úrovni britské libry (Lstg), ano, za 1 nairu jste dostali zhruba 1,5 US dolaru. Pro srovnání, dnes za 1 euro dostanete 460 nair(!).

Už jsme si plánovali, co ve Vídni navštívíme a co koupíme, když asi týden před odletem přišlo něco neočekávaného. Náš sedmiletý syn, který měl cestovat s námi, onemocněl jakousi úpornou infekční angínou, měl stále vysoké teploty a léky nepomáhaly. Do odletu se to trochu zlepšilo, ale bylo jasné, že naše plány na pobyt ve Vídni bude potřeba značně změnit. Do letadla Tu-154 jsme syna napůl odnesli, usadili jsme se a čekali na start. Čekání trvalo nějak dlouho a palubní rozhlas po delší době ohlásil, že je potřeba provést opravu letadla a cestující se žádají, aby na dobu opravy opustili letadlo. Syn mezitím usnul, měl stále horečku, a proto jsme rozhodně odmítli vystoupit a trvali jsme na tom, že v letadle zůstaneme. Chvíli nás přemlouvali, ale nakonec mávli rukou, ať tedy zůstaneme. Ostatní cestující vystoupili a my se v letadle náhle ocitli sami.

Po chvíli jsme měli poznat, o jakou opravu šlo. Do kabiny přišli dva technici Aeroflotu a shrnuli koberec mezi oběma řadami sedadel. Na podlaze se objevil obdélníkový dřevěný poklop, po jeho zdvihnutí se objevil otvor velký akorát tak, aby se jím protáhl člověk. Jeden z techniků se také spustil otvorem do prostoru pod podlahou kabiny. Naprosto nevěřícně a užasle jsme zírali, jak mu kolega podává velké obouruční kladivo! Na vojně jsem byl u tankistů a tam se vyprávělo, že u sovětského tanku T-34 (viz film Tankový prapor) měl řidič u sebe kladivo a tím si pomáhal při řazení rychlostí. Že by něco podobného platilo i u sovětských letadel? Zanedlouho se z prostoru uvnitř letadla začaly ozývat tvrdé rány, kov na kov, kladivo konalo svoji práci. Když oprava skončila, protáhl se technik otvorem nazpět do kabiny, natáhl koberec a oba odešli. Cestující se konečně mohli vrátit na svá místa. Já i manželka jsme byli z této příhody úplně zkoprnělí. Do té doby jsme byli přesvědčeni, že práce leteckého technika je spíše jemné a přesné povahy a najednou obouruční kladivo!

Ta chvíle, kdy se letadlo rozjelo a než se odlepilo od země a nabralo bezpečnou výšku, se nám zdála nekonečnou a podvědomý strach, že se něco stane, nás neopustil až do mezipřistání v libyjském Tripolisu. Nic se ale nestalo, do další zastávky ve Vídni jsme doletěli v pořádku a na tento let nám zůstala dnes už jen humorná vzpomínka.