19.10.2018 | Svátek má Michaela


VZPOMÍNKA: O létání trochu jinak I.

7.5.2018

O tom, že letadla a létání s nimi změnilo cestování miliónů lidí a stalo se dostupným pro široké vrstvy lidí, není asi pochyb. Zatímco cesta lodí z Londýna do indické Kalkaty trvala ještě na začátku 19. století déle než jeden rok (!) a cesta po souši z Kalkaty do Dillí trvala půl roku, letadlem je to dnes otázka jen několika hodin cesty.

Se zájmem čtu články Jana Čecha o letadlech z pohledu technika, který se s láskou a odpovědností staral o to, aby letadla byla v pořádku a dopravila nás pasažéry do místa určení pohodlně, ale především bezpečně. Přesto ale i tak nás letadla mohou přivést do nepříjemné situace, na kterou dlouho nezapomeneme. Na několik příběhů z vlastního života bych chtěl spolu s čtenáři zavzpomínat.

První příhoda se odehrála v roce 1973. Letěl jsem tehdy na služební cestu do Moskvy, doprovázel mě technik z výrobní továrny, starší pán předpenzijního věku. Věděl jsem, že mu před několika měsíci zemřela manželka, a tak mu nebylo příliš do řeči. Letěli jsme s ČSA, letadlem IL-62. Docela jsem se těšil, letadlo bylo pohodlné, servis na palubě velmi dobrý, počasí klidné, ideální podmínky pro let bez problémů.

Il-62M, foto Jan Čech

Il-62M, foto Jan Čech

Odlet byl odpoledne, odstartovali jsme bez zpoždění. Linka do Moskvy vedla vzdušným koridorem přes Varšavu, pak se letadlo otočilo na východ. Ještě před Varšavou jsem si ale všiml, že průběh letu není jako obvykle. Letadlo měnilo režim motoru, začalo zatáčet a za chvíli slunce klonící se k západu, které bylo od startu na naší straně, nalevo po směru letu, se objevilo za okénky na protější straně. To bylo divné, vraceli jsme se do Prahy.

Letušky se neměly k tomu, aby nabízely občerstvení před hlavním jídlem, a nebylo je vůbec vidět, jako by se někam schovaly. Po chvíli se z palubního rozhlasu ozvalo oznámení kapitána, že se vracíme z technických důvodů na letiště Praha. V letadle vládlo naprosté ticho, uvědomovali jsme si, že se děje něco nezvyklého.

Po příletu do oblasti středních Čech jsme začali kroužit kolem Prahy a po chvíli mně soused řekl tichým hlasem: „Letadlo už vypouští palivo.“ Podíval jsem se z okénka a opravdu, na konci křídel jako z vodovodního kohoutku s perkulátorem stříkalo pod tlakem palivo. Letadlo při tom provádělo sestupný manévr. Současně s tím přišla do kabiny letuška, stoupla si do uličky mezi sedadly a okénky sledovala motory, které má šedesátdvojka vzadu. To se několikrát opakovalo, při vypouštění paliva by totiž motory při přímém letu mohly palivo nasát a byl by asi konec.

Kolega vedle mě vypadal stále vyrovnaně, a nezapomenu, jak se mně svěřil naprosto klidným hlasem: „Tak jen jsme se synama upravili hrob pro manželku, budou ho muset znovu rozkopat.“ Bylo alespoň vidět, na co myslí, a bylo to to samé, čím se v mysli obírali ostatní spolucestující. Co může člověk v takové situaci dělat? Připoután k sedadlu, bez možnosti vystoupit z letadla ani cokoliv ovlivnit...

Po několika manévrech konečně přišlo oznámení, že letadlo jde na přistání. V kabině bylo úplné ticho, vnitřek ještě okénky ozařovaly paprsky zapadajícího slunce. Očekával bych křičení, nadávání, ale vůbec nic, naštěstí v letadle nebyly děti, a všichni už přijímali svůj osud odevzdaně jako něco nevyhnutelného, co musí přijít. Neumí si nikdo představit těch pár posledních vteřin, než se kola dotkla ranveje, a potom výbuch radosti a ulehčení, že jsme přistáli, letadlo začalo brzdit a nakonec vše dobře dopadlo.

Na naše otázky, co se vlastně stalo, jsme se až na letišti dozvěděli, že se porouchal nějaký přístroj, který vyměnili a kapitán se zaručil, že letadlo je už po opravě v pořádku. Po několika hodinách jsme znovu nastoupili do stejného letadla a bez dalších komplikací jsme odletěli do Moskvy. Stres z předchozího zážitku postupně mizel, letušky nás zásobovaly plzeňským a já, i když jsem to neměl ve zvyku, jsem si řekl o pár decových lahviček brandy, na oslavu toho, že stále žiju.

Z této příhody jsem si odnesl poznání, že v životě přichází někdy chvíle, kdy vše záleží na tom, jak váš anděl strážný přehodí výhybku života. Buď ji přehodí na vedlejší, konečnou kolej do depa, nebo na volnou kolej do další stanice. Tenkrát ji přehodil správně a já jsem mu zato dodnes vděčný.



Diskuse


Z. Lapil
23:14
7.5.2018

počet příspěvků: 1, poslední 7.5.2018 11:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.