19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Neveselé poúnorové zkušenosti vysokoškolské

15.2.2018

Krátce po Vítězném únoru pracujícího lidu jsem se dobelhal k maturitě na klasickém gymnáziu v rodné Plzni, krátce poté zrušeném. Než se tak stalo, podstoupil jsem psychotechnické či jaké vyšetřování. Experti si mě prohlédli a došli k ujištění, že nejlíp bych se hodil na studia farmacie. Měl jsem se stát apatykářem, bez unce zájmu vydat se takovým směrem. Měl jsem zájem o studium literární vědy, o což ale neměli zájem noví mocipánové.

Ocitl jsem se na právnické fakultě Karlova vysokého učení. To oslavovalo své šestisté výročí, rovněž s vykopnutím svého významného rektora Engliše. K důkladným čistkám došlo v řadách učitelských i studentských. Při první návštěvě univerzity v Pařížské ulici č. 27, jsem postřehl tehdy do role děkana povýšeného profesora - tedˇ po přemnoha letech se mi jeho jméno Tureček přece jen vybavuje. Tehdy rozvážel cihly a míchal maltu, tolik spěchal se ztotožňovat s tepem a vzdechem pracujícího lidu. Tehdy potřeba doby značně spěchala, vždyť za nedávného protektorátu tato univerzitní budova sloužila jako hauptkvartýr esesácký. Pamatuji, jak tam docházelo ke zpožděnému zvelebování prostorů, jak z barových útulků docházelo k přetváření Oddělení oboru sovětského práva.

Tehdy nás vybrali něco kolem sto padesáti. Rozděleni do sedmi studijních kroužků, takže to na každý z nich vycházelo na plus minus dvacet hlav. Vedením pověřeni vedoucí žáci studijní a vedoucí osvětoví. Ocitl jsem se v kroužku druhém a v něm setrval až do promoce. Jak se mi podařilo být nevyhozen, mi zůstává dodnes značnou záhadou.

V oné době naprostá většina přijatých studentů v komunistické straně ještě nebyla. Vysvětlení poskytuje timing doby. Tehdy kolem Února se národ z všelijakých důvodů do KSČ značně hrnul, že dosáhl per capita světového rekordu. Bylo tam víc partajnictvím napěchováno než v Sovětském svazu, našem perfektním vzoru. „Ty obře, je nám s tebou tak dobře!“ Strana nabobtnala do tak značné míry, že muselo dojít k čistkám. Tehdy v ročníku jsme všeho všudy měli partajníků necelý tucet. Dost jsem na tom vydělal z náramného důvodu: na jednom mnou zde úmyslně nejmenovaném gymnáziu měli učitele tělocviku, straně natolik oddaného, že celou maturující třídu zapsal do strany a žactvo natolik obohacené uniklo pozdějším čistkám. Mezi nimi byl můj nejbližší přitel, s nímž jsem dosud v blízkém kontaktu vzdor naší vzájemné vzdálenosti. Tento František, jehož křestní jméno teď prozrazuji, měl politické názory neméně podvratné jako já. Znamenitě jsme věrnost hanebnému režimu předstírali a přitom to byla doba, kdy tři studenti takových práv - Bacílek, Kovaříček a Wahl - skončili na šibenici. Hodně dlouho po listopadového kotrmelci 1989 trvalo, než se podařilo prosadit obohacení univerzitní zdi v Pařížské 27 jmény těchto obětí.

Přednášky, taková výuka byl ovšem paskvil.Jedna hodina římského práva a tucet hodin marxismu-leninismu, sovětského práva, správné teorie práva a tak tristně dále. Řada studentů zmizela, někteří prý přiděleni k výstavbě velesousoší JVS - Stalina, otce nás všech, za oknem našeho učiliště přes řeku na svahu tam náramně vytvářeného.

Náš ročník byl důkladně početně obohacen přísunem studentů poté, co došlo v Brně ke zrušení tamější právnické fakulty. Takže najednou nás bylo něco kolem 200, nikterak zvlášť proletářské typy.

Začaly nám ale přibývat postarší kádry, známé zkratkou ADK - absolventi dělnických kurzů - tak nějak. Čili z výroby, pracovního procesu, bez maturity, hned na univerzitu, s daleko lepším politickým hodnocením. Nám do kroužku přibylo obohacení v podobě nebezpečného ex-proletáře nebo snad prý jím ani nebyl: prý prodavač bot z Votic, jménem Čedík, nenáviděl nás všechny, upřímně jsme se ho báli. Posléze, když už jsem úspěšně uprchl do dálav, jsem se dozvěděl, že tento jednoznačný, podezíravý nenávistník to dotáhl na funkci nějakého děkana.

Mezi námi oprávněnou závist si zasloužil mládenec hned v prvním ročníku, jemuž se povedlo legálně se vystěhovat do Švýcarska, tam se ten štastlivec stal Helvétem.

Na nezávidění hodném extrému bylo pár individuí dychtivě posedlých marxismem- leninismem. Nebo to třeba jen značně, téměř dokonale předstírali. V kroužku jsme například měli po partajním členství dychtícího zájemce, jehož jsem například postřehl v tehdy fungující restauraci v Mánesu, kde večeřel - před ním svíčková a on současně ponořen do studia a podtrhávání pasáží v opusu o leninismu. Prý se musel očisťovat od svého otce, postiženého Malým dekretem pro nějaké prohřešky z doby protektorátu.

Hůře na tom byl vzdálený příbuzný jednoho z generálů, který se provinil v bojích RAF na britské straně.

Jeden z našich spolužáků unikl oběšení, ale pobyl řadu let ve vězení, z něhož se dostal až v roce 1968. Mateřskou zem pak opustil a živil se jako řidič autobusu v Torontu.

Posléze jsem vyzvídal, kolik spolužáků se prosadilo v diplomatické službě. Jeden Pelikán se uplatnil jako jakýsi tajemník na ambasádě v Libanonu. Druhý s jménem začínajícím písmem H se dostal do mezinárodní komise,zabývající se příměřím v Koreji.

Jaroslav Sodomka, znám mi jako znalec několika cizích jazyků, s ním jsem se potkal v roce 1967 na světové výstavě v Montrealu. Tam jsem ho zahlédl u československého stánku, když se tam právě uváděla a blyštila Laterna magica. Sešli jsme se a on pak za námi přijel do motelu k pořádnému popovídání, což on posléze podrobně zpracoval pro své estébácké nadřízené, jeho krycí jméno Adler, snad se nemýlím. Po listopadu 1989 jsem si jeho výtvor přečetl a oxeroxoval v Pardubicích. Vyjádřil se hodně podrobně, ale důkladně se spletl označením mé manželky jako Japonky. Na něco takového jsou přece Číňané náramně hákliví. Sodomka, po kolapsu komunismu ze sebe nikoliv obtížně zbavil své estébácké konexe a zásluhou svých lingvistických schopností se stal partnerem v mezinárodně orientované advokátní firmě. Navštívil jsem ho v nových prostorách, značně obézní, vbrzku bohatý, načež značně náhle zemřelý.

V diplomatické kariéře se vysoko dodral Jiří Majšajdr, též rovněž zřejmě vnitrák. Za studiích člen našeho druhého kroužku, ve funkci osvětového vedoucího. Párkrát jsem se s ním vídal v Chuchli, sledovat pachtící se koníčky.

Později za zcela jiných okolností jsem se s ním občas vídal v Americe, dokonce i u vyššího odvolacího soudu v Chicagu. Byl jsem tam volán jako svědek - údajný znalec československého práva - vyjádřit se o integritě jeho systému, zda například dědička milionů dolarů někde v Kapúšanech takové jmění doopravdy dostane. Vyjádřil jsem se ve smyslu, že otázku nelze odpovědět bez znalosti jejího třídního hodnocení. Posléze byl generální konzul Majšajdr povýšen na velvyslance v Bangladéši. Dobře mu tak. Po kolapsu vlády rodné strany jsem se s ním potkal v Praze na Mírovém náměstí. Přiběhl ke mně, usměvavý diplomatický ex-estébák.

Náš studijní vedoucí druhého kroužku to dotáhl na člena Nejvyššího soudu a snad v této funkci ještě nadále slouží.

Jeden ze spolužáků se po listopadu stal ministrem buď vnitra, nebo spravedlnosti, ale kariéra to byla krátká, poněvadž někdo vyšťoural, že kdysi v roli soudce nějak příliš přísně odsoudil jakéhosi kulaka.

Nevím o žádném ze spolužáků, že by byl příliš zazářil jako autor zabývající se tématikou právní či jinačí.

Jiný spolužák jménem Jaroslav Svěcený proslul zplozením syna, proslulého houslového virtuoza.

V příštím textu se budu věnovat jen jedné, hodně pozoruhodné osobnosti.

KONEC