Přítomné dámy se obvykle pýřily, protože anekdoty bývaly lechtivé. Ale Arnošt si všechny ženy okamžitě získal upřímně vyslovenými komplimenty: „Hele, pocem, tobě to sluší. Tvůj starej se s tebou musí cítit jako v ráji.“

Arnošt byl můj učitel, můj vzor. Měl charisma jako nikdo jiný. Byl moudrý, vzdělaný, neuvěřitelně sečtělý a zároveň tak skromný a pokorný k životu, až to člověka dojímalo. Jeho životním vyznáním byla mravnost, slušnost a úcta k životu. Měl smysl pro spravedlnost a dar rozpoznat, co je na světě podstatné. Před několika lety mi dal odvahu opustit lukrativní zaměstnání firemní manažerky a začít psát knížky. Na jeho literárních seminářích jsem se za tři měsíce dozvěděla o psaní, o životě a o člověku víc, než během celého studia na univerzitě. K mé prvotině mi před lety stvořil tak krásnou předmluvu, že jsem se z dobře placené ředitelky raději stala neznámou autorkou s vědomím, že „budu chudá, ale můj život bude mít smysl“.

Nikdy nezapomenu na to, jak v červnu 2006 přišel na kurz tvořivého psaní s oteklou tváří. Říkal, že ho „nějak bolí zuby“. Příští hodinu pak třídě vyrazil dech: „Čoveče, to nejsou zuby. Mám raka.“

Ačkoliv byl téměř pět let vážně nemocný, byla s ním i v nemocnici legrace. Sestřičky ho milovaly a říkaly mu Lusťo. Když přišel doktor, přivítal ho obvykle nějakým rošťáckým vtipem: „Už jsem vám vyprávěl, jak chlap telefonuje doktorovi a rozčiluje se: ‘Moje žena byla u vás před čtrnácti dny na prohlídce, všechno jsme zaplatili a vy jste nám dosud neposlali diagnózu.‘ Doktor se omlouvá: ‚Víte, stala se taková nepříjemnost. Spletly se nám výsledky dvou pacientek, takže nevíme, jestli vaše paní má Alzheimera nebo AIDS. Ale můžeme vám dopopručit prozatímní řešení. Naložte ji do auta, odvezte za město a tam ji vysaďte. Když se vám vrátí, už s ní nespěte.‘“

V posledních týdnech však už bylo jasné, že nemoc začala vítězit. Finišovala jsem na knížce, kterou jsme spolu chystali. Přepisovala jsem hodiny nahraných rozhovorů a lekcí literárního kursu. A zatímco Arnošt v nemocnici chřadnul, chodila jsem po ulicích se sluchátky na uších, poslouchala jeho veselý hlas a vybuchovala smíchy nad historkami, které připomínají forbíny Osvobozeného divadla.

Je stále se mnou a vždycky bude. Nesmrtelný Arnošt Lustig.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem